Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, sídlem Lidická 1005/23b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2024 č. j. 6 Tdo 1204/2023-1445, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2023 č. j. 3 To 59/2023-1353 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. ledna 2023 č. j. 19 T 178/2021-1309, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele [vedle spoluobviněných V. K. a obchodní společnosti A (dále jen "spoluobviněný", resp. "spoluobviněná")], uznal vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustil společně se spoluobviněným tím, že po předchozí domluvě odcizili ve dnech 4. 10. 2017 a 5. 10. 2017 úrodu hroznů vinné révy o hmotnosti nejméně 45 400 kg, předstírajíce, že sklizeň hroznů nařídil P. J., coby jednatel obchodní společnosti B (dále jen "B"). Sklizeň organizovali a provedli sami a stěžovatel, jako předseda představenstva spoluobviněné, zajistil sklizeň hroznů z vinice mechanizací, pracovníky a na náklady této společnosti, přičemž sklizené hrozny nechal se spoluobviněným odvézt do provozů spoluobviněné, kde byly podle jejich pokynu zváženy jejími zaměstnanci, bylo deklarováno celkové množství v udávané výši 45 400 kg hroznů, a v rozporu se skutečným stavem byly zatříděny do odrůd a kvality, čímž došlo k výraznému snížení kvality sklizených hroznů. Následně byla k zastření krádeže celá úroda sklizených hroznů v rozporu se skutečností deklarována jako majetek B, a přítomným zaměstnancem exekutorského úřadu Brno-venkov, který se nechal předem informovat o termínu sklizně, byl proveden soupis sklizených hroznů a v exekuci na majetek B byly hrozny "prodány" spoluobviněné za částku 898 800 Kč. Tímto jednáním stěžovatel a spoluobvinění způsobili přímou škodu obchodní společnosti C (dále jen "poškozená"), která byla oprávněna sklidit hrozny, ve výši nejméně 1 157 700 Kč představující hodnotu odcizených hroznů.
3. Okresní soud stěžovatele za uvedený zločin odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 5 000 Kč, celkem tedy 1 000 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, všem obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 1 157 700 Kč. Poškozenou odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, podobně odkázal na toto řízení Z. K.
4. Odvolání stěžovatele (a dalších spoluobviněných) proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.
5. Dovolání stěžovatele (a dalších spoluobviněných) proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nehodnotily všechny provedené důkazy postupem podle § 2 odst. 6 trestního řádu a poukazuje na to, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a že obecné soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo. Zločinu krádeže se podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí na cizím majetku značnou škodu. Stěžovatel setrvává na své obhajobě, že se ničeho nezmocnil. Za stěžejní okolnosti případu označuje exekuci vedenou na majetek B, kterou okresní soud ve svém rozsudku sice okrajově zmiňuje, nezařazuje ji ovšem do kontextu celé věci, zejména ve vztahu k jednání stěžovatele. Stěžovatel připomíná, že proti povinné B (vlastníkovi předmětných pozemků, na nichž se nacházely keře vinné révy) byla vedena exekuce. V tomto exekučním řízení povinná soudnímu exekutorovi sdělila, kdy a kde bude probíhat sběr hroznů s tím, že sklizeň bude provedena prostřednictvím spoluobviněné, u které si povinná B sklizeň kombajnem objednala. Vykonavatel exekutorského úřadu se v den sklizně dostavil na místo a sepsal protokol. K protokolu o soupisu movitých věcí byl připojen přehled sklizně. Spoluobviněná, jejímž statutárním zástupcem stěžovatel byl, sklidila na základě objednávky B kombajnem úrodu hroznů. Následně tuto úrodu hroznů spoluobviněná koupila od soudního exekutora podle § 326b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Na pozemcích ve vlastnictví B tedy proběhla na základě soudního rozhodnutí prostřednictvím soudního exekutora exekuce, zcela v souladu se zákonem, a proto jednání stěžovatele nemůže být za žádných okolností kvalifikováno jako zločin krádeže.
7. Je-li tedy skutek konstruován tak, že stěžovatel jako předseda představenstva spoluobviněné zajistil pro povinnou B provedení sklizně a následně tato společnost sklizeň koupila v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, o čemž svědčí i kupní smlouva uzavřená se soudním exekutorem, nemohl se stěžovatel dopustit zločinu krádeže, jak je definován v § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, neboť nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty spočívající ve zmocnění se cizí věci. Orgány činné v trestním řízení již od samého počátku tápaly v tom, zda je možné v jednání stěžovatele vůbec spatřovat znaky skutkové podstaty některého trestného činu, popřípadě jakého. Věc byla opakovaně odkládána a až po mimořádných opakovaných zásazích poškozené došlo k zahájení trestního stíhání. Obecné soudy se nevypořádaly s obhajobou stěžovatele, podle které nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl odsouzen, a Nejvyšší soud již pouze zopakoval argumentaci soudů nižších stupňů.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se projevuje z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
13. Usnesením ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1360/24
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) Ústavní soud odmítl ústavní stížnost spoluobviněného pro zjevnou neopodstatněnost. Nosné důvody tohoto rozhodnutí jsou aplikovatelné též ve stěžovatelově věci. Ústavní soud v tomto usnesení rekapituloval závěry obecných soudů, které konstatovaly, že jedinou společností, která byla v říjnu roku 2017 oprávněna hospodařit na předmětných pozemcích, byla poškozená, o čemž všichni obvinění věděli. V průběhu řízení bylo podle obecných soudů bez pochybností prokázáno, že jednání obviněných bylo předem připravené a promyšlené.
Dopředu zajistili hlídání vinice tak, aby měli jistotu, že úroda nebude sklizena oprávněnou společností, tj. poškozenou. Z popisu skutku v rozsudku okresního soudu je zřejmé, že obvinění jako spolupachatelé sklidili hrozny na předstíraný pokyn jednatele B, a v exekučním řízení je od této společnosti odkoupili, přestože nebyly jejím majetkem. Obvinění se tudíž hroznů zmocnili tím, že provedli sklizeň hroznů, přestože k ní byla na základě nájemní smlouvy (představující "fakticky pacht") oprávněna poškozená, a následně zneužili exekuční řízení k přivlastnění hroznů.
Tímto společným jednáním hrozny vyloučili z faktické moci poškozené a naplnili znak zmocnění. Obecné soudy vůči stěžovateli aplikovaly § 22 odst. 2 trestního zákoníku o nepřímém pachatelství, neboť dovodily, že stěžovatel po předchozí domluvě se spoluobviněným "zajistil provedení sklizně hroznů z vinice". Následná exekuce hroznů byla provedena pouze za účelem zakrytí již dokonané krádeže, o čemž svědčí nejen samotné okolnosti, ale také urychlený a v podstatě bezohledný způsob sběru na vinici, protože ve dvou dnech bylo sklizeno kombajnem celkem 45 400 kg hroznů vinné révy tak, že byly sklizeny všechny odrůdy dohromady, čímž vznikla blíže nespecifikovaná směs bobulí a nebylo již možno zjistit, jaké odrůdy byly reálně sklizeny.
Nejvyšší soud se vyjádřil též k širším souvislostem případu, kdy konstatoval, že to byl právě stěžovatel, kdo se s využitím svědka P. J. pokusil připravit poškozenou o právo na vinici hospodařit údajnou (a také neplatnou) výpovědí nájmu a uzavřením (nové) pachtovní smlouvy se spoluobviněnou.
14. Z uvedeného je zřejmé, že závěr o trestní odpovědnosti stěžovatele byl učiněn na základě uceleného řetězce důkazů svědčícího o jeho vině. Mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry je zřetelná logická návaznost. Ve věci tak není dán žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
15. Stěžovatel napadl rovněž usnesení Nejvyššího soudu, nicméně další důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení neshledal.
Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení. Na tyto závěry lze v podrobnostech odkázat.
16. K námitkám stěžovatele, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, Ústavní soud pro úplnost dodává, že uvedené pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti o skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nálezy ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08
(N 7/52 SbNU 73) nebo ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09
(N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05
(N 167/42 SbNU 407)].
17. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i ve věci stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům.
Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
18. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na řádně vedené soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a neboť ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu