Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. H., zastoupené Mgr. Bc. Adélou Zikmundovou, advokátkou, sídlem Havlíčkovo náměstí 169, Havlíčkův Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023, č. j. 5 Tdo 749/2023-1926, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. března 2023, č. j. 9 To 314/2022-1871, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. července 2022, č. j. 3 T 2/2022-1796, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí trestních soudů. Tvrdí, že rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatelka vystupovala jako prodavačka motorových vozidel, přesněji jako zprostředkovatelka. Tuto činnost vykonávala společně se svým partnerem. Ten byl později odsouzen za obdobnou trestnou činnost jako stěžovatelka, tj. pod záminkou dodání cenově výhodných motorových vozidel získal peněžní prostředky, nic ale zájemcům nedodal (v trestním řízení proti partnerovi byla stěžovatelka taktéž obžalována, byla ale zproštěna).
3. Co se týče skutků, za které byla stěžovatelka potrestána, tam jednala sama. Ve třech případech se zavázala, že zájemcům dodá motorová vozidla za velmi výhodné ceny. Zájemci (později poškození) jí za tím účelem zaplatili celkem 2,7 mil. Kč. Stěžovatelka objednaná vozidla nedodala. Poškozeným vystavila k zajištění jejich nároků směnku, ani poté však nic nedodala a peníze nevrátila. Zhruba měsíc po vystavení směnek stěžovatelka darovala své sestře několik nemovitostí. Jeden z poškozených však podal návrh na vydání předběžného opatření, soud návrhu vyhověl a stěžovatelce zakázal, aby nemovité věci zcizila.
4. Městský soud v Brně uznal stěžovatelku vinnou zločinem podvodu (§ 209 trestního zákoníku) a přečinem poškození věřitele ve stádiu pokusu (§ 21 ve spojení s § 222 trestního zákoníku) a uložil jí trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 3 let. Dále jí uložil peněžitý trest ve výši 30 tis. Kč. Krajský soud v Brně odvolání stěžovatelky zamítl, Nejvyšší soud pak odmítl její dovolání. Trestní soudy shodně uzavřely, že předseda senátu městského soudu nebyl podjatý, byť zaslal insolvenčnímu soudu a poškozeným stejnopis odsuzujícího rozsudku.
Insolvenční řízení (popsané v bodě 5 níže) totiž úzce souvisí s nynějším trestním řízením. Je pravda, že městský soud rozhodl, že poškození se k hlavnímu líčení nepřipouštějí, protože o jejich nárocích na náhradu škody již bylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení. Nadále však jde o poškozené v trestním řízení ve smyslu § 43 odst. 1 trestního řádu, jimž se doručuje opis rozsudku (body 21 až 24 usnesení Nejvyšší soudu). Trestní soudy neopomněly žádný důkaz (bod 26 tamtéž). Trestní soudy nemusely ani vyčkat na výsledek incidenčního řízení.
Zda mezi stěžovatelkou a poškozenými existoval nějaký závazek, je předběžnou otázkou, o které si trestní soudy musí udělat úsudek samy, neboť jde o posouzení viny (bod 30 tamtéž).
5. Lze dodat, že v roce 2019 se stěžovatelka obrátila na Krajský soud v Hradci Králové se dvěma návrhy: jednak na zahájení insolvenčního řízení, jednak na povolení oddlužení. Poškození se o tomto řízení dozvěděli, přihlásili proto své pohledávky, a to z titulu neuhrazené směnečné sumy. Jak stěžovatelka, tak insolvenční správkyně popřely jejich pravost. Poškození proti nim podali žalobu a zahájili tak incidenční řízení (vedou tedy spor o to, zda po právu přihlásili své pohledávky; Ústavní soud si v insolvenčním rejstříku ověřil, že insolvenční soud vyhověl jejich žalobě; nyní probíhá odvolací řízení).
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá tři okruhy stížnostní argumentace. Zaprvé, ve věci rozhodoval podjatý soudce, neboť zaslal odsuzující rozsudek insolvenčnímu soudu a poškozeným. Soudce nemohl tento rozsudek zaslat insolvenčnímu soudu, protože souběžně se vedl spor o pravost pohledávek. Tím vlastně ovlivnil incidenční řízení v neprospěch stěžovatelky. Taktéž nemohl odsuzující rozsudek zaslat poškozeným, neboť nebyli připuštěni k hlavnímu líčení. Zadruhé, trestní soudy nezohlednily rozpory ve výpovědích poškozených, které učinili v přípravném řízení a v jiném soudním řízení. Tím prý opomněly důležitý důkaz. Zatřetí, trestní soudy musely vyčkat na výsledek incidenčního řízení. Pokud se ukáže, že poškození nepřihlásili své pohledávky po právu, nejsou naplněny znaky trestného činu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
8. Ústavní soud předesílá, že nemůže libovolně zasahovat do rozhodování trestních soudů včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci. Výjimkou budou jen tak závažná pochybení trestních soudů, která poruší ústavně zaručená práva obviněného.
9. Závěr trestních soudů, že předseda senátu městského soudu nebyl podjatý, neústavní není. Ústavní soud již v minulosti vysvětlil, že poškození neztrácejí všechna procesní práva, byť je trestní soud nepřipustí s jejich nároky k hlavnímu líčení. Poškozený je samostatnou stranou trestního řízení s poměrně širokými procesními právy. Poškozený neztrácí postavení v trestním řízení tím, že mu byla již škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu) nebo přiznána v jiném řízení. Pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení [srov. nález ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 6/2000
(N 22/21 SbNU 195), část VI-2.B) a C)]. Pokud tedy městský soud poškozeným zaslal na vědomí odsuzující rozsudek, ctil jejich práva, která poškozeným trestní řád přiznává.
10. Ani zaslání trestního rozsudku soudu insolvenčnímu nezakládá pochybnosti o nestrannosti soudce. Stěžovatelka nyní naznačuje, že předseda senátu svým postupem ovlivnil incidenční řízení v její neprospěch, a proto je podjatý. Ústavní soud ovšem upozorňuje, že nejde o nic nestandardního. Civilní soudy jsou vázány výrokem o vině v rozhodnutí trestních soudů (§ 135 odst. 1 občanského soudního řádu). Není vyloučeno, že ve výroku o vině jsou zároveň uvedeny okolnosti, jež jsou významné pro jiné soudní řízení, jako například pro řízení incidenční, v němž se vede spor o pravost pohledávky [nález ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1424/09
(N 49/64 SbNU 607), bod 21].
11. S tím souvisí další stěžovatelčina výtka. Trestní soudy podle ní musely vyčkat na výsledek incidenčního řízení. Stěžovatelka však pomíjí, že trestní soudy nesmí samostatně posuzovat jen otázky statusové; zbytek si naopak musí posoudit samy. I kdyby však existovalo pravomocné rozhodnutí civilního soudu, nejsou jím bez dalšího vázány. Pokud se takové rozhodnutí se týká otázky, jež je důležitá pro posouzení viny, trestní soudy si ji musí posoudit samy [nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08
(N 247/55 SbNU 377), část VI.].
12. Poslední okruh námitek se týká opomenutých důkazů (rozpory ve výpovědích poškozených a výpověď stěžovatelčina partnera). V této věci trestní soudy nic neopomněly. Soudy nemohly opomenout výpověď stěžovatelčina partnera, neboť (po právu) odmítl vypovídat pro hrozbu trestního stíhání (výstižně str. 7 až 8 usnesení krajského soudu). Soudy rovněž nepřehlédly, že výpovědi poškozených se ne vždy shodují (srov. bod 17 rozsudku městského soudu). Ač stěžovatelka vznáší námitku opomenutého důkazu, ve skutečnosti nesouhlasí s jeho hodnocením. Stěžovatelka se domnívá, že rozpory ve výpovědích jsou zásadním osvobozujícím důkazem. Trestní soudy však tyto rozpory zohlednily. Podstatné bylo, že se svědci shodli na klíčových skutečnostech (stěžovatelka jednala sama, zavázala se k dodání vozidel atd.). Ani na tomto závěru trestních soudů nic neústavního není.
13. Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil. Odmítl proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu