Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Karla Vilímka, zastoupeného Ivanem Punčochářem, advokátem se sídlem Planá nad Lužnicí, Nad Hejtmanem 17, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 8. 3. 2013 č. j. 15 Co 98/2013-249 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014 č. j. 22 Cdo 2558/2013-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje - s tvrzením o porušení jeho práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - zrušení v záhlaví označených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele, podané s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, proti rozhodnutí odvolacího soudu - Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře. Tímto rozhodnutím byl ve výroku o určení vlastnického práva potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - Okresního soudu v Táboře ze dne 18. 9. 2012 č. j. 9 C 70/2009-198, ve znění usnesení ze dne 3. 1. 2013 č. j. 9 C 70/2009-239, kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí částí pozemků specifikovaných v rozhodnutích.
Neústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel (v řízení o určení vlastnictví v postavení žalovaného) v tom, že odvolací i dovolací soud podle jeho názoru nesprávně posoudily otázku dobré víry žalobkyně u držby předmětných pozemků, v důsledku čehož mělo dojít k porušení shora označených základních práv.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zejména připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu uplatňování a interpretace podústavního práva, nejde-li o extrémní excesy či svévolnou aplikaci práva přesahující do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Pokud jde o danou věc, jak je patrno z obsahu připojených příloh, již soudy prvního a druhého stupně se jí řádně věnovaly. Na základě zjištěného skutkového stavu, který Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem dostatečně rozvedly své úvahy vedoucí je k rozhodnutí o určení vlastnického práva. Totéž lze uvést o rozhodnutí dovolacího soudu. Jeho srozumitelné zdůvodnění, objasňující dostatečně důvody odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání pro jeho nepřípustnost, považuje Ústavní soud za přesvědčivé, nevykazující prvky libovůle a v podrobnostech lze na něj odkázat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu