Restituce - interpretace a aplikace restitučných právních norem
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 5. října 2004
sp. zn. III. ÚS 126/04
ve věci ústavní stížnosti J. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 9. 12. 2003 sp. zn. 28 Cdo 1705/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 2. 2003 sp. zn. 9 Co 390/2002 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze 3. 3. 2000 sp. zn. 18 C 283/99 ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 29. 1. 2002 sp. zn. 18 C 283/99 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, kterou se po vedlejších účastnících domáhal vydání nemovitostí.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
Svou ústavněprávní argumentaci stěžovatel založil na tvrzení, dle něhož obecné soudy nesprávně interpretovaly a následně (ne)aplikovaly blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pro posouzení věci rozhodném (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."), resp. obdobně koncipované ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pro posouzení věci rozhodném (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Na podporu svých souvisejících vývodů zdůraznil, že výzvu k vydání nemovitostí ze dne 25. 9. 1991, adresovanou městu T., doručil nejen této povinné osobě, nýbrž z opatrnosti i Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku. Poukázal na to, že dle (jím nesdíleného) názoru obecných soudů se stal oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona č. 87/1991 Sb. až dnem nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb., když předtím nesplňoval podmínku trvalého pobytu. V návaznosti na to současně tvrdil, že nepřetržitý trvalý pobyt na území České republiky předtím měl (na adrese Praha 1, B. ulice č. 6). Za neplatný, jak se z jeho návrhu dále podává, tudíž považuje převod předmětného majetku, jenž byl předmětem uplatněného restitučního nároku, z povinné osoby, tj. města T., učiněný na základě smlouvy ze dne 19. 11. 1992.
Právní závěry obecných soudů co do následků jejich přijetí završené shora označeným rozsudkem Nejvyššího soudu tak shledává protiústavními, když rovněž namítá nesprávnou aplikaci ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. (jímž byl změněn a doplněn zákon č. 87/1991 Sb.) ze strany dovolacího soudu na jeho případ.
Stěžovatel má za to, že upřednostněním relevance převodu majetku z města T. na další soukromé osoby před uspokojením jeho restitučního nároku nebyl respektován právní názor vyjádřený v nálezu ve věci
sp. zn. IV. ÚS 310/99
[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 18, nález č. 76], dle něhož je nezbytné považovat restituční nároky za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových přesunů, když každý jiný výklad by činil blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. prakticky bezcenným. Na podporu svých stanovisek poukázal i na nálezy ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 310/98
,
sp. zn. IV. ÚS 536/98
, sp. zn. III. 263/01 a
sp. zn. II. ÚS 386/99
(Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 121; svazek 17, nález č. 21; svazek 24, nález č. 186; svazek 23, nález č. 118).
Pro takto vyložené výhrady se posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí, vyjma jejich vyhovujících výroků, kdy bylo rozhodnuto v jeho prospěch, nálezem zrušil.
sp. zn. III. ÚS 102/94
,
sp. zn. III. ÚS 114/94
,
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
sp. zn. III. ÚS 142/98
,
sp. zn. III. ÚS 224/98
- Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 61; svazek 3, nálezy č. 9 a 34; svazek 11, nález č. 65; svazek 15, nález č. 98 - a další).
Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací takto nesouladnou s kautelami plynoucími z hlavy páté Listiny, vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
Se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva [§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy.
Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci
sp. zn. III. ÚS 224/98
,
sp. zn. III. ÚS 545/99
,
sp. zn. III. ÚS 74/02
,
sp. zn. III. ÚS 173/02
,
sp. zn. III. ÚS 671/02
,
sp. zn. III. ÚS 686/02
,
sp. zn. III. ÚS 258/03
- Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98; svazek 17, nález č. 18; svazek 28, nálezy č. 126 a č. 127; svazek 29, nálezy č. 10 a č. 30; svazek 33, nález č. 66 - a další). O takový případ aplikace práva se v projednávané kauze nejedná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že převod předmětného majetku uskutečněný dne 19. 11. 1992 měl být posouzen tak, že mělo dojít k uplatnění dikce § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., eventuálně, jak již výše zmíněno, § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Vyslovil názor, dle něhož nedošlo k respektování blokačního ustanovení, a naříkaný převod majetku, jehož vydání se domáhal, je proto nutno považovat za neplatný. V této souvislosti stěžovatelem na podporu jeho argumentace učiněný (pro odlišnou skutkovou i právní situaci patrně toliko analogický) poukaz na nález ve věci
sp. zn. IV. ÚS 310/99
není přiléhavý, neboť v něm Ústavní soud výslovně konstatoval, že ohledně osob, jež uplatnily restituční nároky jako oprávněné osoby v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. (nález
sp. zn. Pl. ÚS 3/94
, Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 38), byla privatizace blokována na základě citovaného ustanovení ve vztahu k majetku, který nebyl privatizován před 1. listopadem 1994. Za rozhodující pro opodstatněnost úvahy o neplatnosti takového převodu vlastnického práva označil zcela logicky otázku, zda k němu došlo před tímto datem (kterýmžto citovaný nález nabyl účinnosti). Ve věci stěžovatele je relevantním datem 19. listopad 1992, a lze tudíž konstatovat, že obecné soudy - zvažováno z pohledu per analogiam - se při svém rozhodování nedostaly do rozporu s obsahem odůvodnění tohoto nálezu. Nálezy
sp. zn. IV. ÚS 310/98
,
sp. zn. IV. ÚS 536/98
a
sp. zn. II. ÚS 386/99
co do svých rozhodovacích důvodů na předmětnou věc pro odlišné skutkové okolnosti jimi dotčených kauz potom rovněž nedopadají. Pro uvedené jsou akceptovatelné ústavně konformní závěry Krajského soudu v Ostravě vyložené v odůvodnění jeho rozsudku, jak výše byly citovány, a na ty postačí odkázat.
Na druhé straně nutno stěžovateli přisvědčit, že čl. II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. se na jeho případ nevztahuje, když jeví se potřebným zdůraznit, že na citované ustanovení poukázal ve svém rozsudku toliko Nejvyšší soud, a to s tvrzením, že "v intencích nálezu Ústavního soudu (č. 164/1994 Sb.) upravilo účinky dispozice v mezidobí s těmi věcmi, k nimž byly uplatněny restituční nároky osobami nově oprávněnými v důsledku tohoto nálezu". Ve vazbě na tento názor postačí odkázat na jeho vlastní judikaturu (např. rozsudek ze dne 19. 6. 1997 sp. zn. 2 Cdon 872/96, Právní rozhledy č. 12/1997, str. 637 a násl.), jakož i na odůvodnění již zmíněného nálezu ve věci
sp. zn. IV. ÚS 310/99
(rovněž v plném rozsahu i na nálezy
sp. zn. III. ÚS 224/98
a
sp. zn. III. ÚS 263/01
, když právě těch se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rovněž paradoxně dovolává) s tím, že tato nesprávná interpretace nemůže změnit ničeho na tom, že pro stěžované zamítnutí nároku stěžovatele postačí již samotné vyvození toho, že nedošlo k porušení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když rovněž § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. není stran předmětné restituční věci ve vztahu k jím předpokládané blokaci, jak shora naznačeno, aplikovatelný. Nemohlo tak zmíněné pochybení, odhlédnuto od toho, že by argumentace v něm obsažená mohla případně sloužit pro akceptaci vyvozeného závěru jako podpůrný argument per analogiam, mít vliv na verdikt meritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Vyjádřeno jinými slovy, pochybení při interpretaci (aplikaci) práva není, resp. nemusí být důvodem kasace ústavní stížností napadeného rozhodnutí v situaci, v níž pro závěry soudu nalézající odraz ve výrokové části rozhodnutí svědčí jiné jím zjištěné a v odůvodnění konstatované důvody, jež jsou samy o sobě z pohledu podřazení pod příslušný normativní rámec pro vyvození tohoto (dále nedělitelného) výroku důvody dostatečnými. Naznačený postoj je výrazem zohlednění postulátu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, nezbytnou reflexí nutnosti sebeomezení Ústavního soudu v případech, v nichž by svým kasačním rozhodnutím zasahoval do pravomoci těchto orgánů za stavu, kdy takto učiněný zásah by jednoznačně jakkoliv nebyl způsobilý zvrátit nepříznivé důsledky v neprospěch stěžovatele vydaného a posléze ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Pro úplnost v reakci na výtky stěžovatele se dodává, že v návrhu předložené tvrzení o tom, že měl na území České republiky nepřetržitý trvalý pobyt (na adrese Praha 1, B. ulice č. 6), když podle souvislostí zřejmě mínil k datu podání jeho první výzvy k vydání nemovitostí (ke dni 25. 9. 1991), stěžovatel potom nikterak nedoložil a ani z obsahu připojeného spisu obecného soudu tato namítaná skutková okolnost jako uváděná před ve věci rozhodujícími soudy nevyplývá. Nemohlo tak k ní být v původním řízení přihlédnuto. Toliko v rámci podaného dovolání stěžovatel zmínil existenci jím tvrzeného "trvalého bydliště", časově situovaného jako "občana dřívější Československé socialistické republiky".
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že ke stížnostnímu (namítanému) tvrzení předloženému k posouzení teprve Ústavnímu soudu, pokud mohlo, resp. mělo být řádně předestřeno již v rámci argumentace před obecnými soudy uplatněné, nelze v řízení před Ústavním soudem se zřetelem k principu subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z něj plynoucímu požadavku materiálního vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, coby novu uplatněnému ex post při rozhodování o ústavní stížnosti přihlédnout. Podmínkou sine qua non této ex lege založené výjimky přitom je, že šlo o řízení před obecnými soudy, jež je ovládáno zásadou dispoziční (projednací), a nikoli o řízení ovládané zásadou oficiality (vyhledávací) či podléhající přezkumu v intencích revizního principu (srov. kupř. nálezy ve věci
sp. zn. III. ÚS 359/96
,
sp. zn. III. ÚS 117/2000
,
sp. zn. III. ÚS 569/03
- Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 95; svazek 19, nález č. 111; svazek 33 nález č. 87 - a contrario). Toto stanovisko je odrazem skutečnosti, že řízení před Ústavním soudem není řízením, v němž by bylo možné napravovat to, co účastník předchozího řízení před orgány veřejné moci svým vlastním postupem zanedbal, když si řádně (včas) nehájil svá práva, ačkoliv tak učinit mohl a měl (vigilantibus iura).
S ohledem na takto vyložené důvody bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto, jak ve výrokové části uvedeno (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).