Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Fialové, insolvenční správkyně BD OIL COMPANY s.r.o., sídlem Točitá 1964/34, Praha 4 - Krč, zastoupené Mgr. Jiřím Chlaněm, advokátem, sídlem Točitá 1964/34, Praha 4 - Krč, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. listopadu 2024 č. j. 1 Nt 5047/2024-21 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 22. října 2024 č. j. 2 ZT 30/2023-143, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, odboru výnosů a praní peněz, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka jako insolvenční správkyně dlužníka - společnosti BD OIL COMPANY s.r.o. - domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 napadeným usnesením č. j. 2 ZT 30/2023-143 podle § 79f odst. 2 a 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl žádost dlužníka o zrušení zajištění finančních prostředků ve výši 3 248 524,97 eur a 12 892 Kč na specifikovaných bankovních účtech. Finanční prostředky byly zajištěny po souhlasu státního zástupce usnesením Policie České republiky ze dne 16. 11. 2018 č. j. NCOZ-9914-4/TČ-2018-412400. V napadeném usnesení státní zástupce zhodnotil dosud shromážděné důkazy a z nich vyplývající skutečnosti a uzavřel, že důvody pro zajištění finančních prostředků stále trvají s tím, že budou vyhodnoceny informace získané z evropských vyšetřovacích příkazů. Dále uvedl, že trestná činnost na území Itálie byla již potvrzena tamními orgány činnými v trestním řízení s tím, že zajištěné finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Rovněž popsal mechanismus hodnocené trestné činnosti spočívající ve dvojí registraci k dani z přidané hodnoty a vykazování fiktivních obchodních transakcí. Poukázal na značnou složitost a rozsah trestné činnosti, která ovlivňuje délku celého řízení.
3. Následná stížnost byla v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítnuta. Státní zástupce podle obvodního soudu své rozhodnutí pečlivě a obsáhle odůvodnil. Důvodné podezření, že zajištěné finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, je podle soudu potvrzováno i převody vysokých finančních částek na účty personálně spřízněné obchodní společnosti ve Slovenské republice, odkud jsou tyto prostředky převáděny například do Čínské lidové republiky nebo do Hongkongu. Rychlost řízení před orgány činnými v trestním řízení v České republice je podle obvodního soudu závislá na výsledcích prověřování a vyšetřování zdrojové trestné činnosti ze strany italských orgánů, s nimiž české orgány spolupracují. V této souvislosti je pak nutno podle obvodního soudu zohlednit značnou složitost věci danou i mezinárodním prvkem. V daném kontextu obvodní soud na konkrétních úkonech popsal, že ze strany orgánů činných v trestním řízení v České republice nedochází k žádnému prodlení. Delší doba zajištění finančních prostředků proto podle obvodního soudu není v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, neboť zjevně není dána liknavostí orgánů činných v trestním řízení, ale naopak je dána složitostí věci.
4. Stěžovatelka uvádí, že zajištění majetku ve skutečnosti trvá od roku 2018 a věc týkající se dlužníka je navíc stále ve stadiu prověřování. Trestní stíhání dlužníka bylo ke stížnosti jeho jednatele zrušeno a dlužníkovi nebylo orgány činnými v trestním řízení doposud umožněno nahlédnout do spisu. Uvedený postup je mimo jiné v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609), neboť jsou to právě orgány činné v trestním řízení, které jsou odpovědné za volbu procesní taktiky, a tedy za celkový průběh a délku jimi vedeného řízení. Dále stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209), podle něhož musí orgány činné v trestním řízení v případě déletrvajícího zajištění finančních prostředků stále více dbát ochrany zájmů osoby, jejíž majetek je zajištěním postižen.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz kupř. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000
(N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04
(N 52/36 SbNU 555)].
7. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je třeba vykládat restriktivním způsobem, jeho zásahem lze korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 ). Ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13
(N 63/73 SbNU 209)].
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14
(N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 ].
9. V posuzované věci je rovněž podstatné, že trestní řízení vedené italskými orgány vztahující se ke zdrojové trestné činnosti stále postupuje. V napadených rozhodnutích jsou popsány jednotlivé kroky orgánů činných v trestním řízení, z nichž je zjevné, že z jejich strany nedochází k neodůvodněným průtahům a jejich postup není stižen liknavostí. Orgány činné v trestním řízení naopak postupují ve věci plynule, byť často musí i měsíce vyčkávat například na překlad cizojazyčných rozhodnutí.
10. Nepřípadný je odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 , neboť v odůvodnění nyní napadených rozhodnutí je vysvětlena důvodnost trvání zajištění finančních prostředků, byť toto zajištění trvá již značnou dobu, což obvodní soud ve svém usnesení nikterak nezastírá. Naopak - a to i ohledem na práva dlužníka, jehož se zajištění finančních prostředků dotýká - obvodní soud ústavně souladným způsobem vysvětlil, proč toto zajištění je stále přiměřené. Ve věci dlužníka, jehož je stěžovatelka insolvenční správkyní, rovněž nedošlo k situaci, že by orgány činné v trestním řízení dlužníkovi umožnily ze zajištěného majetku učinit některé platby a jiné platby by mu naopak učinit neumožnily, aniž by tento rozdílný přístup náležitě vysvětlily. Ostatně nic takového stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenaznačuje.
11. V nyní posuzované věci Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí trpěla vadami v ústavní stížnosti tvrzenými. Tato rozhodnutí naopak korespondují se závěry obsaženými i ve stěžovatelkou uvedené judikatuře Ústavního soudu. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani stěžovatelčin odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 týkající se skutkově odlišné situace, v níž se na průtazích významně podílela rovněž nesprávná volba procesní taktiky orgánů činných v trestním řízení.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu