Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Dána, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, sídlem Hellichova 458/1, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 25 Cdo 3691/2023-871, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2022 č. j. 58 Co 308/2022-810 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. května 2022 č. j. 23 C 193/2015-773, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Sekyra Group, a. s., sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy "porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které zakotvuje právo na soudní ochranu, a čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, neboť stěžovateli odepřely právo realizovat v plném rozsahu právo na spravedlivý proces".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se (společně s již zesnulou manželkou) domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost provést na budově v jeho vlastnictví specifikované stavební práce nebo povinnost zaplatit částku 733 536 Kč a veškeré výdaje, které stěžovateli v souvislosti s opravou budovy vzniknou, a to s tvrzením, že jeho nemovitost byla poškozena v souvislosti s developerským projektem vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdkyně), která v sousedství nemovitosti stěžovatele vystavěla bytový dům. Ve "smlouvě o poskytnutí kompenzace za negativní dopady stavby na sousední pozemky a stavbu" (dále jen "smlouva") bylo ujednáno, že v případě vzniku budoucích mimořádných událostí v průběhu provádění stavebních prací na stavbě bytového domu, které prokazatelně v přímé souvislosti povedou k poškození budovy stěžovatele, uhradí právní předchůdkyně vedlejší účastnice stěžovateli náklady účelně a oprávněně vynaložené na opravu budovy (nedojde-li k dohodě o výši náhrady škody, bude náhrada určena soudním znalcem, kterého obě strany odsouhlasily), nebo uvede na vlastní náklady budovu stěžovatele do původního stavu, přičemž zahájí opravu budovy do 30 dnů po předložení ohlášení nebo stavebního povolení. Stěžovatel byl oprávněn uplatnit jeden z uvedených nároků bez zbytečného odkladu po vzniku škodní události, nejpozději ve lhůtě jednoho roku od jejího vzniku; nebude-li písemná výzva řádně uplatněna, nároky zanikají. Stěžovatel mohl uplatnit jeden z alternativních nároků nejpozději ve lhůtě tří let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o užívání stavby bytového domu. Obvodní soud na základě provedených důkazů, především celé řady znaleckých posudků a odborných vyjádření, dospěl k závěru, že stěžovatel prokázal, že na jeho domě došlo v důsledku stavební činnosti na sousedních pozemcích k vadám, avšak nepodařilo se mu prokázat, že tyto vady souvisí výhradně s výstavbou bytového domu, a proto napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok).
3. Odvolání proti rozsudku obvodního soudu neshledal Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") důvodným, a proto potvrdil výrok ve věci samé, změnil výroky o náhradě nákladů řízení (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Smlouvu mezi žalobci a právní předchůdkyní vedlejší účastnice posoudil jako inominátní smlouvu a dovodil, že nárok z ní plynoucí byl uplatněn opožděně. Dále konstatoval, že i kdyby byl nárok uplatněn včas, nebylo by možné žalobě vyhovět, neboť nebylo prokázáno, že stavební práce na budově bytového domu prokazatelně v přímé souvislosti vedly k poškození domu žalobců.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost (I. výrok) a nepřiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud připomenul, že městský soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobci uplatnili svůj nárok opožděně, a dále že dovodil, že provedené důkazy neprokazují, že k poruše na nemovitosti žalobců došlo v důsledku stavební činnosti vedlejší účastnice. Pro odmítnutí dovolání jako nepřípustného proto postačuje kterýkoli z uvedených na sobě nezávislých závěrů o nedůvodnosti žaloby.
5. Stěžovatel připomíná judikaturu Ústavního soudu o povinnosti soudů v rozhodnutí vyložit důvody, pro které nebyly navržené důkazy provedeny, a upozorňuje, že v řízení byla předložena celá řada znaleckých posudků, opatřených doložkou ve smyslu § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, které je tedy nutno hodnotit jako posudky stejné relevance, nicméně městský soud ani Nejvyšší soud nepřihlédly ke všem závěrům všech znaleckých posudků.
6. Ohledně pozdního uplatnění práva stěžovatel formuluje názor, že není možné smlouvu o poskytnutí kompenzace za negativní dopady stavby na sousední pozemky a stavbu interpretovat v části upravující lhůty k uplatnění práva takovým způsobem, aby to ve svém důsledku znamenalo popření práva, a fakticky tak znemožnit oprávněné straně uplatnění nároku - v tom smyslu, že nutné opravy nemovitosti musí identifikovat znalec, zároveň je nutno vyčkat stanoviska příslušného stavebního úřadu, zda nutné práce podléhají režimu stavebního povolení, ohlášení či nepodléhají žádnému povolovacímu či ohlašovacímu režimu. V názoru městského soudu o pozdním uplatnění nároku, stejně jako konstatování Nejvyššího soudu, který se s uvedeným závěrem ztotožnil, lze spatřovat přepjatý formalismus představující v projednávané věci extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
9. Ústavní soud shledal, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy i v ústavní stížnosti velmi podrobně a promyšleně argumentuje, to však odůvodněnost ústavní stížnosti nemůže založit. Jeho námitka, že obecné soudy neodpovídajícím a jednostranným způsobem hodnotily provedené důkazy, nemá ústavně právní relevanci, neboť ve skutečnosti stěžovatel brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což není předmětem ústavní ochrany. Obvodní soud náležitě zjistil skutkový stav, provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a provedené důkazy zhodnotil; městský soud poté doplnil dokazování a vypořádal se s námitkami uplatněnými v odvolání. K hodnocení důkazů Ústavní soud uvádí, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy [srov. nález ze dne 17. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 143/96
(N 80/6 SbNU 69)]. Ústavní soud již v minulosti dovodil, "že do oblasti dokazování a hodnocení důkazů při své přezkumné činnosti nezasahuje, pokud celý proces probíhá v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů, kdy obecné soudy posuzují každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech" [nález ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09
(N 255/55 SbNU 463)]. Do rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu by se postup soudu mohl dostat tehdy, "ocitne-li se hodnocení důkazů v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry" [nález ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05
(N 181/38 SbNU 449)]. Ústavní soud však ve stěžovatelově věci neshledal ani náznak takového rozporu. Obzvláště z napadeného rozsudku městského soudu je jasně patrné, z jakých důkazů soud vycházel, jaké z nich učinil závěry, jakož i to, ke kterým důkazům (a z jakého důvodu) nepřihlédl (např. bod 21. a 22. odůvodnění).
10. K rozhodování Nejvyššího soudu Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy neústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění [usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatelem napadené usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání přitom obsahuje zřetelný a náležitě vysvětlený důvod, proč je dovolání považováno za nepřípustné. Nejvyšší soud dokonce reaguje na některé námitky stěžovatele a jasně uvádí, proč jím v dovolání odkazovaná judikatura není na jeho věc použitelná.
11. Dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu