Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele T. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2025 č. j. 11 Tdo 1066/2024-6030 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2024 č. j. 11 To 9/2024-5583, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Trestnou činnost spáchal jako člen organizované skupiny, a to ve velkém rozsahu. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 10. 2023 č. j. 4 T 3/2023-5255 byl proto odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře padesáti denních sazeb ve výši třicet tisíc, celkem 1 500 000 Kč. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech dalších obviněných.
3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a další obvinění odvolání. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok II.) a rozhodl i odvoláních dalších obviněných. Dovolání stěžovatele a dalšího obviněného Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením.
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, jejich skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Závěry, že stěžovatel byl vůdčím členem organizované skupiny a že distribuoval marihuanu, nejsou podloženy důkazy. Obecné soudy se dopustily svévole při hodnocení důkazů. Usvědčující výpověď jednoho z odsouzených je nedůvěryhodná a zmatečná, neboť ten procházel abstinenčními příznaky a byl motivován možnou dohodou s policejním orgánem. Ve věci bylo vyslechnuto poměrně malé množství nezaujatých svědků, nezřídka šlo o drogově závislé osoby. Výpovědi svědků navíc stěžovatele z ničeho neusvědčují, stejně tak jako odposlechy telefonických rozhovorů. Z provedených důkazů ani nevyplynulo, odkud se marihuana ve velkém rozsahu měla brát a kolik účinné látky THC vlastně obsahovala. Během trestního řízení došlo navíc k záměně odborného závěru u mikrotenového sáčku nalezeného při domovní prohlídce na chatě stěžovatele a technického konopí nalezeného v bytě stěžovatele. Obecné soudy pochybily i při uvedení částky, kterou měl stěžovatel zaplatit jinému odsouzenému, a směšují prostory užívané jinou osobou s prostory, které užíval stěžovatel.
5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná (stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky.
7. Ústavní soud může přistoupit ke kasačnímu zásahu mj., pokud v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění obecných soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje [nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2929/18
(N 42/99 SbNU 49), bod 26)]. S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich racionálním a logickém zhodnocení vyplývat nemohou (nález ze dne 19. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 743/25 , bod 25; nález ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 3044/22 , bod 21).
8. Princip presumpce neviny znamená, že pokud existují jakékoli rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je hodnotit v jeho prospěch [např. nález ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15
(N 135/78 SbNU 115), bod 20]. Pokud ale soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
9. K ústavní stížnosti Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy již náležitě vypořádaly. Stěžovatel přitom adekvátní argumentační odezvu na závěry obecných soudů nenabízí. Přestože navrhuje zrušení pouze rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu, jádro jeho námitek představují výhrady vůči postupu krajského soudu. S napadeným usnesením Nejvyššího soudu, který reagoval na obdobné námitky stěžovatele, se ústavní stížnost takřka nevypořádává. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Taková role ale Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Podle Ústavního soudu je trestná činnost stěžovatele podložena celou řadou důkazů podrobně rozebraných zejména v rozsudku krajského soudu, a to včetně svědeckých výpovědí a odposlechů telefonických hovorů, které je třeba hodnotit v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Stěžovatel nadto v ústavní stížnosti u řady důkazů ani jasně nevysvětluje, proč by s nimi měla být skutková zjištění soudů v rozporu. Závěry obecných soudů nelze označit za extrémně rozporné s obsahem provedených důkazů ani za projev libovůle. Obecné soudy jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Námitce stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná tak nelze přisvědčit.
11. Co se týče vůdčí role stěžovatele v organizované skupině, lze odkázat na bod 84 usnesení Nejvyššího soudu (a tam shrnuté závěry krajského soudu). K distribuci marihuany stěžovatelem, jejímu množství a obsahu THC a přístupu do prostor užívaných M. Š. Ústavní soud odkazuje zejména na body 77 a 87 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde jsou tyto námitky stěžovatele uspokojivě vypořádány s ohledem na závěry krajského soudu a vrchního soudu. S námitkou stěžovatele ohledně toho, kde se množství marihuany mělo brát, se dostatečně vyrovnal vrchní soud (bod 127 napadeného rozsudku).
12. K výpovědi odsouzeného D. B. Ústavní soud zdůrazňuje, že ta byla potvrzena i dalšími důkazy a s její věrohodností se obecné soudy rovněž dostatečně vypořádaly (bod 28 rozsudku krajského soudu, bod 123 rozsudku vrchního soudu, bod 73 usnesení Nejvyššího soudu). K pochybení ohledně výše částky, kterou měl stěžovatel zaplatit jinému odsouzenému, se vyjádřil již vrchní soud v bodě 122 napadeného rozsudku. Nutno dodat, že podle rozsudku krajského soudu se tento odsouzený ke zprostředkování koupě sušeného konopí pro stěžovatele sám doznal (viz bod 47 rozsudku krajského soudu). K záměně odborného závěru se podrobně vyjádřil vrchní soud v bodě 128 napadeného rozsudku, přičemž s jeho odůvodněním se ztotožnil i Nejvyšší soud (bod 79 napadeného usnesení).
13. K porušení pravidla in dubio pro reo nezbývá než dodat, že obecné soudy důvodné pochybnosti o skutkovém stavu neměly a k porušení této zásady nedošlo. Ústavní soud obecně neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný zásah.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu