Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. P. M., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Lamačova 824/9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011 čj. 35 Co 587/2010-47 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 4. 2010 čj. 73 EXE 1409/2010-18 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel také navrhl, aby náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem, které blíže specifikoval, zaplatil stát; návrh odůvodnil tvrzením, že jeho práva měla být ochráněna již v řízení před obecnými soudy.
Dne 20. 4. 2010 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "exekuční soud") podle pravomocného a vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 1. 12. 2009 nařídil exekuci k uspokojení pohledávky nezletilých ve výši a lhůtách v rozhodnutí specifikovaných a k uspokojení nákladů oprávněného a nákladů této exekuce, jež budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora. Dne 23. 2. 2011 odvolací soud k odvolání povinného usnesení exekučního soudu ze dne 20. 4. 2010 potvrdil.
III. ÚS 166/95 , uveřejněné ve Sb. n. u., sv. 3, resp. sv. 4.
Projednávaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému, resp. vykonatelnému, rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale o jeho výkon. Ústavní soud je však toho názoru, že "právo na soud", jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, tj. právo zahájit řízení před soudem v civilních věcech zakotvené v citovaných článcích Listiny a Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by zákon dovoloval, aby konečné závazné a vykonatelné soudní rozhodnutí ve věci zůstalo neúčinné k újmě jedné ze stran. Jinak řečeno, na výkon rozhodnutí musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1, ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, byl nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů obsaženými v napadených rozhodnutích. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není povolán přezkoumávat správnost právních závěrů vyvozených obecnými soudy - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud konstatuje, že z ústavní stížnosti ani napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, nezjistil jakýkoliv náznak stěžovatelem tvrzeného porušení základních práv.
Návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů na jeho zastoupení Ústavní soud nevyhověl pro nesplnění podmínek ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. června 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu