ÚS 207/97 , neboť podle uvedeného rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tím, že nebyly dány podmínky použití § 250f o.s.ř. (v tehdy platném znění), podle něhož Městský soud v Praze v řízení postupoval a rozhodl ve věci bez ústního jednání, ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ. Ústavní soud se v daném řízení ztotožnil s argumenty týkajícími se právního názoru soudu stran účinků zákona č. 143/1947 Sb., nicméně konstatoval, že nemohl současně pominout tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti, dle něhož veškerý majetek hlubocké větve S.
byl konfiskován již podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a to ještě před účinností zákona č. 143/1947 Sb., když stěžovatelka nabídla k tomuto svému tvrzení důkazy, z nichž některé byly obsaženy ve spise pozemkového úřadu. Ačkoliv tato svá tvrzení sice zdůraznila teprve v řízení před Ústavním soudem, poukázal na to, že na zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., v platném znění (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), se odvolávala již v průběhu předcházejícího řízení.
Své závěry uzavřel konstatováním, že Městský soud v Praze postupem podle § 250f o.s.ř. neumožnil navrhovatelce předložit soudu všechna svá tvrzení a důkazy, o něž tato svá tvrzení opírá, čímž byly porušeny principy spravedlivého procesu zaručované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Na základě těchto důvodů citované rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. Městský soud v Praze nařídil ve věci ústní jednání, v rámci něhož měla stěžovatelka, ač osobně nepřítomna, možnost se k věci prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřit.
Ten zdůraznil zejména to, že škoda vznikla stěžovatelce již konfiskací, neboť formální pokus o zrušení konfiskačních vyhlášek sice byl učiněn, nicméně zrušeny fakticky nikdy nebyly, když "zrušující rozhodnutí jí nebylo doručeno". Namítl, že v případě, pokud by soud přesto dovodil přechod předmětného majetku na československý stát na základě zákona č. 143/1947 Sb., poukazuje na ust. § 32 odst. 2 zákona o půdě, dle kterého za rozhodující okamžik pro přechod vlastnictví podle zákona č. 142/1947 Sb. (o revisi první pozemkové reformy) je považováno až faktické převzetí majetku, což považuje stěžovatelka za bezdůvodnou diskriminaci své osoby ve vztahu k osobám, kterým byl majetek odňat tímto (posléze uvedeným) zákonem, neboť má za to, že k faktickému převzetí jejího majetku státem došlo koncem května 1948, tj. v rozhodném období (ve smyslu zákona o půdě), přičemž nevidí důvod, aby byla znevýhodněna K: stejnopis usnesení zaslat modře: těm, jímž bylo vlastnictví odebráno zákonem č. 142/1947 Sb. Proto požadovala, aby soud ve smyslu § 109 o.s.ř.
přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 32 odst. 2 zákona o půdě ve slovech "postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.". Městský soud v Praze poté rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 17. 11. 1999, čj. 28 Ca 258/98-38, tak, že citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Ve shodě se svým v dané věci předchozím zrušeným rozhodnutím setrval na názoru o přechodu předmětného majetku do vlastnictví státu z vlastnictví Dr. A. S. podle zákona č. 143/1947 Sb., a to ke dni jeho účinnosti 13. 8. 1947, z čehož též dovodil, že k tomuto přechodu došlo mimo rozhodné období stanovené zákonem o půdě. V této souvislosti poukázal na to, že stěžovatelka v tomto i jiných řízeních o restitučních nárocích (stran majetku jmenovaného) před pozemkovými úřady vždy doložila, že konfiskační vyhláška vydaná ONV v Českých Budějovicích dne 4.
10. 1945 na veškerý zemědělský majetek Dr. A. S., deklarující odnětí tohoto majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. ke dni jeho účinnosti, tj. před vydáním zákona č. 143/1947 Sb., byla zrušena výměrem ONV v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 1948, když tentýž výměr v odůvodnění zrušujícího výroku konstatoval, že veškerý majetek Dr. A. S. přechází na zemi Českou podle zákona č. 143/1947 Sb. a nepodléhá žádnému konfiskačnímu řízení. Námitka o nedoručení zrušujícího konfiskačního výměru původnímu vlastníku potom byla ze strany stěžovatelky v tomto stadiu řízení před městským soudem zcela nová.
Ačkoliv směřovala k aplikaci restitučního zákona č. 243/1992 Sb., nemohl soud odhlédnout od skutečnosti, že lhůta k uplatnění restitučního nároku dle tohoto zákona skončila 31. 12. 1992 a stěžovatelka svůj nárok uplatnila jednotně na veškerý majetek hlubocké větve rodu S. až 29. 1. 1993, tedy ve lhůtě stanovené zákonem o půdě, nikoliv však zákonem č. 243/1992 Sb. V návaznosti na tyto závěry posoudil městský soud projednávanou věc dle příslušných ustanovení zákona o půdě prakticky totožným způsobem jako ve svém předcházejícím rozhodnutí, jehož vlastní rozhodovací důvody (dlužno dodat) pod aspektem úvah o následcích odejmutí předmětného majetku na základě zákona č. 143/1992 Sb. nezpochybnil v již citovaném nálezu ani Ústavní soud, nýbrž se s nimi naopak výslovně ztotožnil.
Důvody pro postup dle § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Městský soud v Praze neshledal, přičemž své závěry i v tomto směru řádně přesvědčivým způsobem odůvodnil. Ve vyjádření k ústavní stížnosti coby účastník řízení Městský soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu 28 Ca s poukazem na konkrétní blíže rozvedenou argumentaci uvedl, že si není vědom porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jejímiž námitkami se v intencích zákona podrobně zabýval, zejména otázkou přechodu předmětného majetku na stát, a to ze všech právních hledisek, které stěžovatelka uplatňovala, se zvláštním zřetelem k aplikaci dekretů prezidenta republiky tak, jak mu to naznačil ve zrušujícím nálezu Ústavní soud. Z uvedených důvodů účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou zamítl.
Lesy České Republiky, s. p., jako vedlejší účastník řízení, odkázaly v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Pozemkový fond ČR a ČEZ, a.s., se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, výslovně vzdaly.
Ostatní vedlejší účastníci se ve lhůtě Ústavním soudem poskytnuté k ústavní stížnosti nevyjádřily. Ústavní soud po prostudování připojeného spisového materiálu pozemkového úřadu, jakož i spisu Městského soudu v Praze 28 Ca 258/98 a po zvážení všech okolností posuzované věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Stěžovatelka, jak je patrno z odůvodnění jejího návrhu, se v podstatě domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Tato role mu však, jak opakovaně ve svých rozhodnutích dává najevo, zjevně nepřísluší.
V této souvislosti znovu připomíná, že není běžnou další instancí, není oprávněn - vyjma případů ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) - zasahovat do rozhodování orgánů veřejné moci a nepřísluší mu tedy ani zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje jejich stanoviska a výklady k zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky ústavně zaručených základních práv a svobod. Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud konstatuje, že o návrhu stěžovatelky bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny základních práv a svobod plynoucích.
Ve vztahu k námitkám týkajícím se aplikace příslušných ustanovení zákona o půdě se s jejími výhradami vypořádal Ústavní soud již ve zmíněném nálezu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 207/97 , jakož i v celé řadě dalších rozhodnutí vydaných k návrhům stěžovatelky ve vazbě na jiná řízení, jejichž obsah a vlastní rozhodovací důvody jsou stěžovatelce zajisté dobře známy, a na která stačí pro stručnost odkázat (např. sp. zn. IV. ÚS 129/94 ze dne 9. 3. 1995). Pro závěr o věcné správnosti napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve vztahu k aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., potom postačuje již ta skutečnost z provedeného dokazování plynoucí, totiž zjištění, že stěžovatelka uplatnila svůj restituční nárok po lhůtě stanovené citovaným zákonem pro jeho uplatnění.
Pokud Ústavní soud nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/95
(publikovaném pod č. 29/1996 Sb.) zrušil mimo jiné i ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (dle něhož "oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, trvale žijící na území České republiky ...") ve slovech "trvale žijící na území České republiky", je třeba dle přesvědčení Ústavního soudu následně nově otevřenou lhůtu k uplatnění restitučního nároku uvedenou v § 11a odst. 2 citovaného zákona a vztahující se na osoby, které v důsledku absence trvalého žití nebyly oprávněnými osobami, chápat v tom smyslu, že se tato lhůta nevztahuje na osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství ČSFR (ČR) ke dni 29.
5. 1992 v § 11a odst. 1 uvedeném (resp. nejpozději ke dni 31. 12. 1992 coby konci původní lhůty k uplatnění restitučního nároku), neboť státní občanství bylo pozitivním předpokladem sine qua non pro založení postavení (statutu) oprávněné osoby od počátku nabytí účinnosti tohoto zákona a následné novelizace se jeho relevance v tomto směru nikterak nedotkly.
Řečeno jinými slovy, tato nově otevřená lhůta se vztahuje toliko na ty osoby, které nesplňovaly podmínku Ústavním soudem zrušenou, nikoliv podmínku nálezem nedotčenou. Jak je patrno z připojeného spisového materiálu, resp. z Listiny o udělení státního občanství ze dne 29. 1. 1993, č. j. VSC/2-53/39/93-5, stěžovatelka nabyla státního občanství České republiky dnem 29. 1. 1993. Přitom zmíněná nově otevřená lhůta k uplatnění restitučního nároku - jak již řečeno - dle názoru Ústavního soudu svědčí toliko těm osobám, které nemohly úspěšně uplatnit svůj restituční nárok z toho důvodu, že nesplňovaly k 29.
5. 1992 (nejpozději k 31. 12. 1992) podmínku trvalého žití Ústavním soudem v citovaném nálezu zrušenou, ale současně byly k tomuto datu občany ČSFR (ČR), neboť s touto podmínkou zákon ve svém původním znění výslovně počítá a její naplnění je (bylo) v daném případě podmínkou nutnou, na jejímž základě je konstruován pojem oprávněné osoby. Uplatnila-li tedy stěžovatelka svůj restituční nárok dne 29. 1. 1993, nelze v dané věci dospět k jinému závěru, než že ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb. šlo o nárok uplatněný po lhůtě zákonem stanovené (srov. per analogiam nálezy ve věci sp. zn. I.
ÚS 409/97 , sp. zn. I. ÚS 157/98 ). Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Posuzování stěžovatelčina nároku ve smyslu dotčených restitučních zákonů bylo po kasačním rozhodnutí Ústavního soudu náležitě zkoumáno a také se jí dostalo ochrany jejích práv účastníka řízení. Ústavní soud nezjistil ze soudního spisu a ani ze spisu správního orgánu žádné porušení tvrzeného základního práva ve smyslu ústavní stížnosti, a tedy mu nezbylo, než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 19. července 2002
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu