Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Ondřejem Masopustem, advokátem, sídlem Riegrova 394/17, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2024 č. j. 24 Cdo 2154/2024-440, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. března 2024 č. j. 69 Co 302/2023-367 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. září 2023 č. j. 16 C 198/2021-331, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a P. L. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel a vedlejší účastník jsou bratři a presumptivní dědicové po zůstaviteli, jejich otci. Nynější dědická kauza se odehrává na pozadí spletitých a složitých rodinných vztahů mezi bratrem stěžovatele, na straně jedné, a zbývajícími členy rodiny, na straně druhé. Rodinné vazby se v průběhu dvou desetiletí různě proměňovaly, opakovaně se zpřetrhaly a obnovovaly (poprvé kvůli nedobrým vztahům s manželkou bratra stěžovatele, podruhé kvůli neúčasti na narozeninové oslavě zůstavitele). V září 2015 zůstavitel stěžovatelova bratra vydědil, jednak pro neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi, jednak pro neprojevení opravdového zájmu [§ 1646 odst. 1 písm. a) a b) občanského zákoníku]. Během řízení o pozůstalosti vyšlo najevo, že zůstavitel povolal svého druhého syna, stěžovatele, za jediného dědice. S tím však stěžovatelův bratr nesouhlasil a vznikl spor o dědické právo. Soudní komisařka usnesením odkázala stěžovatelova bratra na řízení podle § 170 zákona o zvláštních řízeních soudních.
3. Stěžovatelův bratr následně podal žalobu a uspěl. Okresní soud v Olomouci rozhodoval dvakrát (Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jeho první rozsudek zrušil, neboť okresní soud nezkoumal, zda stěžovatelův bratr poskytl zůstaviteli potřebnou pomoc i po sepsání listiny o vydědění). Vždy uzavřel, že žádný důvod vydědění se neprokázal. Stěžovatelův bratr je proto dědicem a může dědit. V době sepsání závěti zůstavitel netrpěl nouzí, byl zdravý, jeho každodenní potřeby byly zajištěny, nepotřeboval žádnou pomoc.
Přesto stěžovatelův bratr otci pomáhal s různými každodenními záležitostmi (např. s internetovým bankovnictvím, tiskem dokumentů atd.). V období po sepsání závěti bratr stěžovatele poskytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi (zůstavitel trpěl závažným onkologickým onemocněním). Vyzvedl ho z hospice, uklidil mu byt, zajistil mu jídlo, léky a další potřebné pomůcky. Není pravda, že zůstavitel potřeboval neustálou péči. V době propuštění z hospice takový požadavek nebyl zjevný. Až poté se ukázalo, že zůstavitel svoje síly přecenil a že péči sám o sebe nezvládne.
To však nelze přičítat k tíži stěžovatelova bratra. I přes delší období zpřetrhaných rodinných vazeb projevoval bratr stěžovatele o otce zájem. Stěžovatelův bratr nenesl výlučně sám vinu za nedobré rodinné vztahy; vina ležela na obou stranách. Navzdory komplikovaným vztahům projevil snahu obnovit vztah s rodiči, např. dopisem na usmířenou. Okresní soud uzavřel, že stěžovatelův bratr projevoval o zůstavitele opravdový zájem. Pomáhal mu s každodenními záležitostmi, navštěvoval jej, komunikoval s ním e-mailem nebo přes telefon a strávil s ním Vánoce.
4. Krajský soud se s druhým rozsudkem okresního soudu ztotožnil a rozsudek potvrdil. Stěžovatel neuspěl ani u Nejvyššího soudu. Ten jeho dovolání odmítl, neboť jiné posouzení právní otázky není třeba, není tu žádný závažný důvod pro změnu judikatury. Závěry ustálené judikatury podporuje i odborná literatura. Zásada dobrých mravů se prolíná celým občanským zákoníkem. Použije se i tehdy, pokud se o ní zákonné ustanovení nezmiňuje.
5. Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatel především kritizuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Tvrdí, že je příliš přísná. Fakticky umožňuje všem osobám dědit, i když si to "nezaslouží". Ba co víc, popírá autonomii vůle zůstavitele, resp. jeho testovací (testamentární) svobodu. Pokud zůstavitel vydědí nepominutelného dědice, dědit nemá. Zásada dobrých mravů se v dědickém právu neuplatní.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
7. Součástí principu autonomie vůle je rovněž testovací (testamentární) svoboda. Jednotlivec může svobodně rozhodovat o svém majetku pro případ smrti. Tato svoboda zahrnuje též rozhodnutí o tom, kdo bude dědit a kdo nikoli, včetně rozhodnutí o vyloučení nepominutelného dědice z dědického práva [obecně k povinnosti ctít zůstavitelovu vůli srov. stěžovatelem odkazovaný nález ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 295/10
(N 185/67 SbNU 231), bod 15].
8. Svoboda vydědit nepominutelného dědice ovšem není bezbřehá. Proti ní stojí jiné zásady, např. zásada ochrany rodiny (čl. 32 odst. 1 Listiny). Jejím dílčím projevem je právo nepominutelného dědice alespoň na povinný díl. To je také důvod, proč zůstavitel může vydědit svého dědice jen z určitých důvodů, proč se důvody vydědění musí prokázat a proč dotčený dědic může zpochybnit platnost takového právního jednání (Melzer, F. Úvodní výklad před § 1475, in: Melzer, F. - Tégl, P. et al. Občanský zákoník. § 1475-1720. Velký komentář. Praha: C. H. Beck, s. 9).
9. A právě tento úhel pohledu je pro nynější věc klíčový. Stěžovatel nemá pravdu, že civilní soudy musí bezmezně ctít zůstavitelovu vůli. Nejen stěžovateli, ale také jeho bratrovi ústavní pořádek zaručuje dědění (čl. 11 odst. 1 Listiny). Již proto neobstojí stěžovatelova kritika a polemika s judikaturou Nejvyššího soudu. Ústavně souladným způsobem odůvodněným závěrům civilních soudů jak k prvnímu (neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi), tak k druhému důvodu vydědění (neprojevení opravdového zájmu) Ústavní soud nemá co vytknout. Skutková zjištění a důkazy (viz bod 3 shora) přesvědčivě potvrdily, že stěžovatelův bratr poskytl zůstaviteli v posledních měsících jeho života (cca od listopadu 2021 do února 2021) potřebnou pomoc a že v průběhu života o něj projevoval opravdový zájem. V takovém případě je namístě, aby zůstavitelova vůle ustoupila (opět nález I. ÚS 295/10 , bod 15).
10. Stěžovatel rovněž nemá pravdu, že zásada dobrých mravů se neuplatní v dědickém právu. Jde o základní zásadu občanského práva, která "prozařuje" celým občanským zákoníkem a která je mu vlastní. I kdyby nenašla svůj odraz v textu zákona, civilní soudy na ni musí stále pamatovat [komplexně nedávno nález ze dne 4. 12. 2024 sp. zn. II. ÚS 618/23 , bod 19 a násl.; dále nález ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3542/20
(N 94/106 SbNU 49), body 43 až 48].
11. Ústavní soud nijak nezlehčuje stěžovatelovu vzornou péči o své rodiče. Přesto nemůže jeho požadavku vyhovět, neboť by tím porušil základní práva jeho bratra.
12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu