Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Kopřivy, zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021 č. j. 22 Cdo 104/2021-385, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2020 č. j. 18 Co 71/2019-361 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. října 2018 č. j. 30 C 61/2015-325, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ondřeje Němce, zastoupeného Mgr. Barborou Svobodovou, advokátkou, sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a práva jeho právní předchůdkyně zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 30 C 61/2015 se podává, že Úřad městské části města Brna, Brno-Líšeň, Odbor územního rozvoje a výstavby (dále jen "stavební úřad"), zahájil na základě podnětu právní předchůdkyně stěžovatele (Libuše Kopřivové, zemřelé dne 2. 4. 2022, posledně bytem A) řízení o odstranění stavby č. p. X1, jenž je součástí pozemku parc. č. X2 v katastrálním území L., obec B., nacházející se na adrese B (dále jen "B"), jehož vlastníkem je vedlejší účastník. Toto řízení vyústilo v nařízení odstranění části stavby, a to nové nosné stropní konstrukce z ocelových I profilů uložených do nosného zdiva, stropních tvárnic HURDIS, na náklady vlastníka. Stavební úřad učinil zjištění, že stavebním záměrem vedlejšího účastníka byla dotčena zeď spojující stavbu B v jeho vlastnictví a stavbu č. p. X3, která je součástí pozemku parc. č. X4 v katastrálním území L., obec B., nacházející se na adrese C (dále jen "C"), tehdy ve vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele. Na základě informací a skutečností zjištěných v řízení stavební úřad konstatoval, že ve stavbě B byly provedeny stavební úpravy dokončené stavby bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu.
3. Právní předchůdkyně stěžovatele posléze podala žalobu k městskému soudu na určení vlastnického práva ke štítové zdi spojující stavbu B a stavbu C (dále jen "štítová zeď") s tím, že právě ona je výlučnou vlastnicí. Svoje tvrzení odůvodnila tím, že obě stavby byly postaveny dle tehdejšího způsobu výstavby tzv. řetězení, přičemž byly stavby přistavovány v řadě jedna ke druhé ve tvaru U o třech stěnách. Vedlejší účastník se žalobou nesouhlasil a namítal, že výlučným vlastníkem štítové zdi je on, případě připustil možné spoluvlastnictví štítové zdi s právní předchůdkyní stěžovatele. Dalším (sc. základním) argumentem vedlejšího účastníka byl nedostatek právního zájmu na této určovací žalobě.
4. Městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že obě uvedené nemovitosti byly vystavěny v roce 1906 na jednom pozemku a až v souvislosti s prodejem došlo k "faktickému" oddělení pozemků, jejichž jsou nyní domy součástmi. Při převodu na nové nabyvatele nebylo o dělící zdi mezi převodci a nabyvateli ničeho ujednáno a toto nebylo změněno ani při následujících převodech. Jelikož byla štítová zeď vystavěna jako společná pro oba domy, pro oba plní stejnou funkci, neboť tato štítová zeď v době výstavby byla součástí jednoho pozemku. Městský soud měl za prokázané, že její režim se v průběhu let nezměnil a zůstala ve spoluvlastnictví majitelů obou nemovitostí, nikoliv ve výlučném vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele, pročež žalobu zamítl.
5. K odvolání právní předchůdkyně stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (výrok I) a rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok II), když se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením městského soudu, přičemž zejména shledal, že dělící zeď je společnou součástí obou pozemků právní předchůdkyně stěžovatele a vedlejšího účastníka.
6. Dovolání právní předchůdkyně stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší soud zejména konstatoval, že dovolání je v převažující části polemikou se skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Právní předchůdkyně stěžovatele zpochybňovala v dovolání jak způsob výstavby, tak dělení pozemků, i vůli stavebníků a okolnosti vzniku stavby. Nicméně od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; Nejvyšší soud tak musel vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
7. Argumentaci v obsáhlé ústavní stížnosti lze shrnout tak, že ochrany vlastnického práva se právní předchůdkyně stěžovatele před obecnými soudy domáhala z toho důvodu, že vedlejší účastník v předmětné době prováděl rekonstrukci svého domu, při které došlo k zásadním zásahům do její dělící (štítové) zdi. Vedlejší účastník tyto rekonstrukční práce s právní předchůdkyní stěžovatele nekonzultoval a nakládal s štítovou zdí, jako by byla součástí jeho domu, resp. součástí jeho pozemku. To, že je výlučným vlastníkem předmětné štítové zdi, ostatně tvrdil po většinu průběhu řízení před městským soudem. Ačkoliv se sporná štítová zeď nachází na pozemku nyní ve vlastnictví stěžovatele, obecné soudy žalobu na určení výlučného vlastnictví zamítly a uzavřely, že štítová zeď je ve spoluvlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele a vedlejšího účastníka, aniž by respektovaly právní stav v době výstavby, a v té době užívané stavební postupy. Právní předchůdkyně stěžovatele měla za to, že rozhodnutí obecných soudů nemůže obstát i z toho důvodu, že ač se závěr o spoluvlastnictví předmětné zdi může jevit na první pohled jako šalamounský, v širším kontextu této konkrétní věci došlo ve výsledku k tomu, že stěžovatel je na základě rozhodnutí nyní výlučným vlastníkem pouze dvou zdí svého domu, tj. uličního a dvorního průčelí a zároveň je spoluvlastníkem štítové (štítové) zdi, zatímco vedlejší účastník je nyní výlučným vlastníkem tří zdí svého domu, tj. odvrácené štítové zdi a dvou průčelí, a zároveň je spoluvlastníkem štítové zdi. Výsledkem nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy je tak nejen tento nepoměr ve vlastnickém právu, ale především popření zásady superficies solo cedit. Věc měla být tedy posouzena v souladu se superficiální zásadou, která platila v době výstavby obou domů v roce 1906 a ke které se právní řád po desítkách let vrátil.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas právní předchůdkyní stěžovatele, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Právní předchůdkyně stěžovatele byla, a nyní stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní předchůdkyně stěžovatele vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. Stěžovatel výslovně uvedl, že na ústavní stížnosti trvá, s argumentací své právní předchůdkyně se plně ztotožnil, neboť je aplikovatelná i na porušení jeho ústavně zaručených práv.
9. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření mj. s odkazem na obsah napadeného usnesení navrhl ústavní stížnost odmítnout.
11. Krajský soud ve svém vyjádření zdůraznil, že žaloba na určení výlučného vlastnictví k štítové zdi nemohla být úspěšná, neboť bylo prokázáno, že štítová zeď je společnou součástí obou domů obdobně jako rozhrady. Navrhl ústavní stížnost s odkazem na napadený rozsudek odmítnout.
12. Městský soud ve svém vyjádření s odkazem na obsah napadeného rozsudku navrhl ústavní stížnost odmítnout.
13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že v ústavní stížnosti jsou uvedeny tytéž námitky a shodné argumenty, které již byly uplatněny v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy náležitě vypořádaly. Jejich rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna a nevykazují žádné neústavní deficity, neboť postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy, aplikovaly je ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů není žádný extrémní rozpor podle ustálené judikatury. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta.
14. Výše rubrikovaná vyjádření byla právní předchůdkyni stěžovatele zaslána na vědomí a k případné replice. Ta v ní setrvala na své argumentaci předložené v ústavní stížnosti, když zdůraznila, že obecné soudy nesprávně rozhodly z důvodu toho, že nevzaly v potaz historické souvislosti výstavby, tehdejší platnou a účinnou právní úpravu a konsekvence znovuzavedení zásady superficies solo cedit do právního řádu. Zásah do ústavně zaručených práv nespočívá v dílčích závěrech toho či jiného znalce. Spočívá v tom, že v roce 1906 byl na jejím pozemku vystavěn dům společně s předmětnou štítovou zdí, který se stal součástí jejího pozemku. Pozemek se ani po více než sto letech nezměnil. Nezměnil se ani rodinný dům. Byla-li štítová zeď součástí domu, respektive pozemku v roce 1906, musí být v důsledku superficiální zásady součástí jejího domu, respektive pozemku i nyní. Tento závěr nemůže změnit žádné zaměření moderními technologiemi a satelity, stejně jako rozhodovací praxe obecných soudů k výkladu občanského zákoníku z roku 1964.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
17. Jak již bylo uvedeno, je Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat excesy obecných soudů [např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)], o exces však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatel se domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti jsou uváděny tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší. Samotná polemika s právními závěry obecných soudů důvodnost ústavní stížnosti v této věci nezakládá a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95
(N 63/5 SbNU 481)].
18. Nadto nutno uvést, že za ústavně konformní lze považovat takové posouzení obecnými soudy, podle kterých je klíčový fakt, že obě předmětné nemovitosti byly vystavěny zároveň nebo záhy po sobě, a především to, že byly předmětné nemovitosti postaveny na jednom pozemku. Navíc vlastnický režim štítové zdi nebyl upraven ani při výstavbě, ani při prvním či následujícím převodu předmětných nemovitostí do vlastnictví dalších nabyvatelů. Tvrdila-li právní předchůdkyně stěžovatele, že ze situačního nákresu ze dne 25. 5. 1906 je patrné, že pozemky byly k tomuto dni již rozděleny do dvou, a výstavba mohla proběhnout až po jejich faktickém rozdělení, tak tomu sice lze přisvědčit, avšak souvislost se začátkem výstavby nemovitostí Ústavní soud neshledává.
19. Skutečnost, že byly domy postaveny zároveň, byla v řízení sporná. Městský soud však na základě provedeného znaleckého posudku znaleckého ústavu STATIKUM s. r. o. konstatoval, že byly obě předmětné stavby postaveny ve stejném časovém období a zdivo bylo vzájemně provázáno. Také podle znaleckého posudku Ing. Stanislava Kutálka, CSc., byly předmětné stavby evidentně postaveny ve stejnou dobu a štítová zeď je v podstatě celá na pozemku vedlejšího účastníka. Ústavní soud neshledává jako ústavně nekonformní takový závěr, že na základě skutečnosti, že je zdivo obou předmětných staveb provázáno, nelze dospět k závěru, že dům stěžovatele byl i se štítovou zdí postaven jako první a nelze tak učinit jednoznačný závěr, že nejprve byla postavena C a pak na ni tzv. přilepena B, přičemž není a nebylo vyloučeno, že tomu mohlo být i obráceně.
Domáhá-li se stěžovatel uplatnění superficiální zásady, lze toliko konstatovat, že předmětné stavby (vč. štítové zdi) byly postaveny, tedy byly v době výstavby na jednom nerozděleném pozemku, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že v právní úpravě došlo ke změnám (viz sub 14), pročež tento argument nemůže být relevantní. Vzhledem ke shora uvedenému považuje Ústavní soud závěry obecných soudů týkající se určení právního režimu štítové zdi za ústavně konformní, stejně tak neshledal v jejich procesním postupu žádné pochybení s ústavněprávní relevancí, neboť právě to (viz sub 11) je jeho úkolem.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele ani jeho právní předchůdkyně (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu