Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SAPELI, a. s., sídlem Pávovská 3104/15a, Jihlava, zastoupené JUDr. Janem Brožem, Ph.D., advokátem, sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2024 č. j. 4 As 128/2022-79 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. března 2022 č. j. 63 A 20/2021-68, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a České obchodní inspekce, ústřední inspektorát, sídlem Štěpánská 796/44, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Česká obchodní inspekce, Inspektorát Jihočeský a Vysočina (dále jen "inspektorát"), rozhodnutím ze dne 17. 7. 2019 č. j. ČOI 90278/19/2000/Hl uznal stěžovatelku vinnou výrokem I. bod 1) ze spáchání přestupku podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 22/1997 Sb."). Přestupku se stěžovatelka dopustila tím, že v postavení výrobce dodávala na trh v rozporu s § 13 odst. 1 a 2 zákona č. 22/1997 Sb., v období od 13. 2. 2017 do 21. 6. 2018 dřevěné vnitřní dveře Elegant a MERA se specifickými vlastnostmi (z toho 4 367 kusů typu Elegant a 2 kusy typu MERA). Výrobky spadající pod položku 3 tabulky 8 přílohy č. 2 nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení č. 163/2002 Sb.") stěžovatelka "uvedla na trh bez posouzení shody autorizovanou osobou postupem dle § 7 tohoto nařízení vlády, a v rozporu s § 7 odst. 1 tohoto nařízení vlády tak nezajistila u autorizované osoby technickou dokumentaci v takovém rozsahu, aby umožňovala posouzení shody výrobků s technickými požadavky obsaženými ve stavebním technickém osvědčení dle § 4 téhož nařízení vlády". Inspektorát dále výrokem I. bod 2) shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb. Za spáchání přestupků inspektorát podle § 19a odst. 6 písm. a) zákona č. 22/1997 Sb., ve spojení s § 41 odst. 1 a § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen "přestupkový zákon") uložil stěžovatelce úhrnnou pokutu ve výši 800 000 Kč (výrok II.) a uložil jí povinnost uhradit náklady řízení (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatelky vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 20. 8. 2021 č. j. ČOI 108068/21/O100/Be/Št změnila rozhodnutí inspektorátu tak, že výše citovaný text ve výroku I. bod 1) nahradila slovy: "uvedla na trh na základě prohlášení o shodě ze dne 23. 7. 2014, avšak po posouzení shody, které neodpovídalo § 7 nařízení vlády č. 163/2002 Sb., neboť v rozporu s § 7 odst. 1 písm. a) nezajistila u autorizované osoby provedení počáteční zkoušky typu výrobku, a v rozporu s § 7 odst. 1 písm. b) nezajistila technickou dokumentaci podle § 4 nařízení vlády č. 163/2002 Sb., čímž spáchala správní delikt podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona o technických požadavcích na výrobky (od 1. 7. 2017 označen v tomto ust. jako přestupek), na který se hledí ve smyslu § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich jako na přestupek". Vedlejší účastnice současně rozhodnutí inspektorátu v rozsahu výroku I. bod 2) zrušila a řízení zastavila a výrok II. změnila tak, že původně úhrnnou pokutu ve výši 800 000 Kč nahradila pokutou za jeden přestupek ve výši 100 000 Kč, a ve zbytku rozhodnutí inspektorátu potvrdila.
4. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejší účastnice Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. V jeho odůvodnění krajský soud uvedl, že technický návod, kterým se stěžovatelka řídila, nemá obecnou závaznost, neboť nejde o právní předpis, nýbrž o výkladovou konkretizaci nařízení vlády č. 163/2002 Sb. Při kolizi technického návodu s nařízením vlády má podle krajského soudu přednost nařízení vlády. Technický a zkušební ústav stavební Praha, s. p., (dále jen "TZÚS"), který technický návod vydal, ani Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (dále jen "ÚNMZ"), nejsou zmocněni k poskytování závazného výkladu zákona č. 22/1997 Sb. Rozpor technického návodu s nařízením vlády č. 163/2002 Sb. tak nepředstavuje jakoukoliv překážku pro to, aby stěžovatelka mohla být uznána vinnou z přestupku. Postup stěžovatelky podle § 8 nařízení vlády č. 163/2002 Sb. byl v rozporu s právní úpravou, neboť příslušné výrobky podléhaly režimu § 7 daného nařízení vlády č. 163/2002 Sb. Naplnění materiálního znaku přestupku krajský soud dovodil mj. z kvantity na trh uvedených výrobků bez řádně provedeného posouzení a z osoby pachatele přestupku, neboť stěžovatelka jako profesionál si má být vědoma, jaká procedura je vyžadována pro uvedení výrobků na trh.
5. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu.
6. Stěžovatelka namítá, že na základě technických návodů, dlouhodobé praxe a na doporučení autorizovaných osob, u dveří MERA a Elegant, které jsou určeny výhradně k interiérovému použití, postupovala při posuzování shody podle § 8 nařízení č. 163/2002 Sb. Podle stěžovatelky není z nařízení č. 163/2002 Sb. patrné, kdy je režim podle § 7 nebo § 8 možné aplikovat, proto se řídila technickým návodem. Jako zásadní v dané věci tak považuje vyřešení otázky právního a faktického významu technických návodů ve vazbě na přestupkové řízení a tím i na přestupkovou odpovědnost. Stěžovatelka namítá, že TZÚS vyhotovil a vyhotovuje desítky technických návodů, které jsou autorizovanými osobami povinně aplikovány při posuzování shody především podle nařízení vlády č. 163/2002 Sb. Závěr správních soudů o nezávaznosti technických návodů tak představuje zásadní zásah do právní jistoty všech zainteresovaných subjektů (výrobců, autorizovaných osob atd.), kteří se v dobré víře technickými návody řídí, neboť technický návod, i předchozí technický návod, platily a byly aplikovány více než 10 let. Stěžovatelka argumentuje tím, že technické návody nezpracovává soukromý subjekt, nýbrž státní podnik TZÚS, který je připravuje na základě požadavku správního úřadu ÚNMZ.
7. Dále stěžovatelka namítá, že se správní orgány a následně i správní soudy nedostatečně zabývaly naplněním materiálního znaku přestupku, přičemž tvrdí, že v souladu s relevantní judikaturou byly v jejím případě dány specifické okolnosti vylučující její odpovědnost, které však nebyly zohledněny (technické návody vydané státem, resp. TZÚS a ÚNMZ).
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s výkladem podústavního práva; konkrétně s tím, zda před uvedením dveří MERA a Elegant na trh, měla zvolit aplikaci režimu ověření shody podle § 7 (ověření shody s povinnou účastí autorizované osoby) nebo postup podle § 8 (posouzení shody vlastností výrobku se základními požadavky výrobcem bez povinné účasti autorizované osoby) nařízení č. 163/2002 Sb. Ústavní intenzity by věc mohla dosáhnout pouze v případě, kdy by způsobem zvoleného výkladu a aplikace podústavního práva došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, tzn. šlo by o zcela excesivní vybočení z dikce či smyslu aplikované zákonné normy. Nic takového Ústavní soud v daném případě neshledal.
11. Podstata argumentace stěžovatelky spočívá v tom, že z důvodu neexistence jednoznačného výkladu, ve kterých případech má výrobce postupovat před uvedením svých výrobků na trh podle § 7 nebo podle § 8 nařízení č. 163/2002 Sb., jednala v souladu s technickým návodem vydaným TZÚS, který považovala za závazný a o jehož správnosti neměla důvod pochybovat. Správní soudy se v napadených rozsudcích s názorem stěžovatelky o nejasnosti právní úpravy dopadající na posuzovanou věc neztotožnily. Stěžovatelce osvětlily, že pro posouzení, pod kterou položku tabulky 8 přílohy č. 2 nařízení č. 163/2002 Sb. dveře spadají, je vždy třeba vycházet nejen z toho, zda jsou určeny pouze pro použití uvnitř budovy, nýbrž také z dalších jejich vlastností deklarovaných výrobcem.
Sama stěžovatelka v prohlášení o shodě ze dne 23. 7. 2014 u dveří MERA a Elegant deklarovala, že mohou plnit funkci tepelně izolační, zvukově izolační, ochrannou proti rentgenovému záření, těsnosti proti pronikání vzduchu, odolnosti proti rozdílnému klimatu apod., tedy přiřadila těmto dveřím specifické vlastnosti, které jsou výslovně zmíněny v položce 3 tabulky 8 přílohy č. 2 nařízení č. 163/2002 Sb.
12. Stěžovatelkou namítaná nejasnost právní úpravy (zda má výrobce přiřadit výrobky pod položku 3 nebo 4 tabulky 8 přílohy č. 2 nařízení č. 163/2002 Sb.) nebyla správními soudy zohledněna, neboť i když souhlasily se stěžovatelkou, že demonstrativní výčet uvedený v položce 3 tabulky 8 přílohy č. 2 nařízení č. 163/2002 Sb., uvozený slovem zejména, není z legislativně technického hlediska vhodným řešením, na posuzovanou věc neměla tato skutečnost vliv. Specifické vlastnosti deklarované stěžovatelkou u dveří MERA a Elegant jsou v položce 3 výslovně zmíněny, tudíž správní soudy neměly pochybnosti o výkladu nařízení č. 163/2002 Sb., neboť z textu nařízení bylo jednoznačné, jakým způsobem stěžovatelka měla postupovat.
Z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily. Závěru správních soudů o tom, že stěžovatelka při uvedení svých výrobků na trh nepostupovala řádně, tj. podle § 7 nařízení č. 163/2002 Sb., čímž naplnila skutkovou podstatu přestupku podle § 19a odst. 3 písm. b) zákona č. 22/1997 Sb., nelze nic vytknout.
13. Správní soudy také řádně vypořádaly námitku týkající se závaznosti technických návodů (body 32 až 34 rozsudku krajského soudu, bod 36 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Správní soudy nezpochybnily význam technických návodů, ani jejich obecnou závaznost pro autorizované osoby, avšak konstatovaly, že technický návod nepředstavuje právní předpis a pro hodnocení správnosti postupu kontrolované osoby před uvedením dveří na trh, je proto rozhodným pramenem právní úprava podle nařízení č. 163/2002 Sb. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že jí nelze přičítat k tíži zjevně nesprávný výklad nařízení č. 163/2002 Sb. v technickém návodu, kterým se řídila.
Avšak vzhledem k výše uvedenému (body 11 a 12 usnesení) je zřejmé, že stěžovatelka neměla důvod řídit se technickým návodem, neboť právní úprava byla v posuzované věci jednoznačná, nepřipouštějící odlišný výklad. Postup stěžovatelky podle technického návodu tak nesnižuje společenskou škodlivost jejího jednání natolik, že by porušení veřejného zájmu bylo zcela minimální, a došlo tak by k eliminaci materiálního znaku přestupku, jak požadovala stěžovatelka. Nelze také pominout, že stěžovatelkou tvrzená důvěra v obsah technického návodu byla vedlejším účastníkem zohledněna a vedla k významné redukci původní výše sankce.
14. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení základních práv stěžovatelky. Správní soudy se věcí řádně zabývaly, při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i judikaturu a rozsudky řádně odůvodnily.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu