Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Milana Hulmáka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Přemysla Kavalce, zastoupeného Mgr. Janem Palečkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 312/2020-36 ze dne 30. března 2022, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 115/2018-55 ze dne 20. srpna 2020 a rozhodnutí Magistrátu města Brna č. j. MMB/0213251/2018 ze dne 30. května 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Magistrátu města Brna, jako účastníků řízení, a Ing. Martina Kopeckého a Ing. Barbory Kopecké, zastoupených JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou, sídlem Hostinského 2282/4, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud "přiznal ústavní stížnosti odkladný účinek".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Úřad městské části města Brna (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 29. 1. 2018 č. j. MCBRMH/000836/18/2100/SVDE nařídil stěžovateli jako stavebníkovi podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen "stavební zákon"), odstranění stavby - přístavby ke dvorní části rodinného domu nacházející se na pozemcích parc. č. X1 a X2 v katastrálním území Ř.; současně stanovil podmínky pro odstranění stavby.
Stavba byla totiž provedena bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem a nebyla dodatečně povolena. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Magistrát města Brna (dále jen "magistrát") napadeným rozhodnutím jeho odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Správní žalobu proti rozhodnutí magistrátu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje okolnosti projednávané věci. Popisuje, jak v roce 2013 bylo zahájeno řízení o odstranění stavby a jak nebylo vyhověno jeho žádosti o dodatečné povolení stavby. V říjnu 2017 stavební úřad oznámil stěžovateli, že v řízení o odstranění stavby bude pokračovat. Následně rozhodnutím č. j. MCBRMH/000836/18/2100/SVDE nařídil odstranění stavby; proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. V průběhu odvolacího řízení (v dubnu 2018) stěžovatel znovu požádal stavební úřad o dodatečné povolení stavby. V době stále běžícího (druhého) řízení o dodatečném povolení stavby rozhodl o jeho odvolání magistrát ústavní stížností napadeným rozhodnutím, aniž by se vypořádal s tím, že bylo zahájeno nové řízení o dodatečném povolení stavby. Stavební úřad následně rozhodnutím ze dne 25. 6. 2020 č. j. MCBRMH/005197/20/2100/SVDE dodatečně změnu stavby povolil; magistrát toto rozhodnutí zrušil rozhodnutím ze dne 11. 1. 2021 č. j. MMB/0479268/2020 a nové řízení o dodatečném povolení stavby zastavil. Proti tomu se stěžovatel bránil ve správním soudnictví, avšak neúspěšně.
4. Stěžovatel namítá, že je obecně vyloučeno vyhovět žádosti o dodatečné povolení stavby podané až po pravomocném nařízení odstranění stavby, což však v daném případě nenastalo. Podle rozsudku NSS ze dne 14. 1. 2016 č. j. 6 As 230/2015-34 lze žádost o dodatečné povolení stavby podat kdykoli v průběhu řízení o odstranění stavby i během řízení odvolacího. Magistrát měl přerušit odvolací řízení, avšak namísto toho vydal rozhodnutí o odstranění stavby, čímž stanovil stěžovateli formální překážku pro dodatečné povolení stavby.
5. Orgány veřejné moci nahlížely na stěžovatele v rozporu se skutkovým stavem jako na tzv. černého stavebníka, aniž by zvažovaly přiměřenost zásahu do jeho práv; svými rozhodnutími nedaly stěžovateli kvalifikovanou možnost protiprávní stav zhojit. Odstranění stavby představuje pro stěžovatele intenzivní zásah do jeho vlastnického práva. Stěžovatel považuje postup orgánů veřejné moci za nezákonný a formalistický.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Usnesením ze dne 14. 6. 2022 č. j. IV. ÚS 1430/22-17 Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
8. V průběhu řízení stěžovatel požádal Ústavní soud o posečkání s rozhodnutím ve věci, jelikož se obrátil na Veřejného ochránce práv s žádostí o aktuální stanovisko k danému případu, tj. zda lze vyhovět žádosti o dodatečné povolení stavby podané před pravomocným nařízením odstranění stavby, resp. v odvolacím řízení o nařízení odstranění stavby. Toto stanovisko posléze předloží Ústavnímu soudu.
9. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
10. Magistrát zaslal Ústavnímu soudu svůj správní spis, k ústavní stížnosti se nevyjádřil.
11. Krajský soud jen odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ztotožňuje se i se závěry vyjádřenými v bodech 10 až 21 napadeného rozsudku NSS. Spolu s vyjádřením zaslal krajský soud Ústavnímu soudu kopii správní žaloby stěžovatele ze dne 10. 7. 2018.
12. Nejvyšší správní soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatel v řízení o kasační stížnosti nenamítal, že v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby běželo rovněž nové řízení o dodatečném povolení stavby; tato skutečnost nevyšla najevo ani jinak (např. z rozsudku krajského soudu), a proto se jí NSS nezabýval a ani zabývat nemohl. Pouze v obecné rovině NSS uvedl, že ani nové řízení o dodatečném povolení stavby by bez dalšího nemuselo vést správní orgány či soudy k přerušení řízení ve věci odstranění téže stavby; v této souvislosti cituje závěry rozsudků NSS č. j. 6 As 230/2015-34 a ze dne 6. 5. 2020 č. j. 10 As 407/2019-41. Ohledně důvodů zamítnutí kasační stížnosti NSS odkazuje na odůvodnění svého rozsudku - tam přijaté závěry stěžovatel ostatně nezpochybňuje, neboť jeho jediná námitka spočívá v nezohlednění nového řízení o dodatečném povolení stavby. Navrhuje, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta, popř. zamítnuta. NSS spolu s vyjádřením zaslal Ústavnímu soudu svůj procesní spis.
13. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření poukázali na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2043/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jímž byla odmítnuta ústavní stížnost téhož stěžovatele a další stěžovatelky ohledně dodatečného nepovolení téže stavby. Stěžovatel opakuje svá stanoviska uplatněná již v předchozích řízeních; pomíjí podstatnou skutečnost, že změnu stavby provedl bez předchozího povolení či opatření stavebního úřadu, čímž vědomě nastolil protiprávní stav. Příslušné správní orgány rozhodly v souladu se zákonnou úpravou i ustálenou judikaturou. Stěžovatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by byla porušena jeho ústavní práva. Od roku 2013 měl dostatek času, aby provedl takové právní úkony, které by směřovaly ke zhojení jím nastoleného protiprávního stavu. V tomto směru nesl podle § 129 odst. 2 a násl. stavebního zákona břemeno tvrzení a důkazu stavebník, tedy stěžovatel. Vedlejší účastníci navrhují, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
14. Stěžovatel ve své replice zrekapituloval svoji argumentaci z ústavní stížnosti, tedy že je povinností stavebního úřadu přerušit řízení o odstranění stavby v případě, kdy stavebník podá žádost o dodatečné povolení. Doplňuje, že jeho žádost o dodatečné povolení je žádostí o nové rozhodnutí podle § 101 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Nové rozhodnutí o dodatečném povolení by mohlo být důvodem pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 správního řádu. Správní orgány měly žádost stěžovatele posoudit podle obsahu, tedy jako žádost o vydání nového rozhodnutí v rámci původního řízení o dodatečném povolení. Není pravdivé tvrzení vedlejších účastníků, že se nepokusil zhojit protiprávní stav, což potvrzuje nová žádost o dodatečné povolení stavby, které stavební úřad vyhověl. Přislíbené stanovisko Veřejného ochránce práv stěžovatel nepřiložil, protože stále probíhá jeho šetření. Přiložil však sborníky Veřejného ochránce práv o odstraňování staveb.
15. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
16. Ústřední námitkou stěžovatele je, že správní orgány ani správní soudy nezohlednily, že v průběhu řízení o jeho odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby běželo rovněž nové řízení o dodatečném povolení stavby. Nicméně, stěžovatel tuto argumentaci v řízení o správní žalobě ani v řízení o kasační stížnosti (jak poukázal NSS ve svém vyjádření) nepřednesl ani jakkoli nenaznačil. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, proč jeho stěžejní námitku v řízení před správními soudy neuplatnil.
17. Jsou-li stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti povinni vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práv, které jim zákon poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), předpokládá to, že při využití těchto prostředků řádně přednesou argumentaci, která umožní rozhodujícímu orgánu ochranu práv stěžovatelů skutečně poskytnout. Neuplatnil-li stěžovatel v řízení před správními soudy argumentaci, na základě které dovozuje důvodnost své ústavní stížnosti, ačkoli ji uplatnit mohl, nelze správním soudům vytýkat, že se jí nezabývaly.
18. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z pohledu výše předestřených obecných východisek, avšak žádné ústavněprávní vady v nich neshledal; ostatně stěžovatel proti tam učiněným závěrům nebrojí. Magistrát i správní soudy svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily a za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí.
19. I kdyby byla nově vznesená argumentace v ústavní stížnosti přípustná, na výsledném posouzení Ústavního soudu by to nic nezměnilo. Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, povinnost přerušit řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 2, věty čtvrté, stavebního zákona se vztahuje jen na žádosti o dodatečné povolení stavby podané ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení, nikoli na žádosti opakované (srov. např. rozsudky NSS č. j. 6 As 230/2015-34 a č. j. 10 As 407/2019-41 či rozsudek ze dne 30. 1. 2023 č. j. 3 As 260/2020-42). V této části jde přitom o výklad podústavního (správního) práva, k němuž není Ústavní soud povolán (přiměřeně srov. též závěry usnesení ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2689/22 ).
20. Pro úplnost lze odkázat také na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2043/20 , v němž Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatele, v níž brojil proti nevyhovění jeho první žádosti o dodatečné povolení stavby. Stěžovatel měl možnost jím nastolený protiprávní stav zhojit, které - byť neúspěšně - využil. Tím spíše nemůže být stěžovatel úspěšný v řízení o nynější ústavní stížnosti, v níž se snaží zvrátit navazující rozhodnutí o odstranění stavby, a to s odkazem na (již zastavené) řízení o druhé žádosti o dodatečném povolení stavby.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu