Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Davida Uhlíře, Jana Wintra a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou, sídlem náměstí I. P. Pavlova 1785/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
února 2024, č. j. 5 Tdo 62/2024-7384, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2023, sp. zn. 9 To 11/2023, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 57 T 15/2014-7158, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1440/24 , ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného Mgr. Radomilem Bajerem, advokátem, sídlem U Plovárny 36/6, Děčín, proti totožným soudním rozhodnutím, vedené pod sp. zn. III. ÚS 1595/24 , a ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené Mgr.
Radomilem Bajerem, advokátem, sídlem U Plovárny 36/6, Děčín, proti totožným rozhodnutím, vedené pod sp. zn. I. ÚS 1607/24 , za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami IV. ÚS 1440/24, III.
ÚS 1595/24 a
I. ÚS 1607/24 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 1440/24.
1. Ústavní soud obdržel dne 21. 5. 2024 ústavní stížnost J. H., kterou se domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Předmětem napadených rozhodnutí je odsouzení všech tří stěžovatelů za spáchání majetkové trestné činnosti ve spolupachatelství. Dne 5. 6. 2024 Ústavní soud obdržel ústavní stížnost L. T., kterou se domáhá zrušení týchž rozhodnutí. Dne 6. 6. 2024 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost L. S., kterou se domáhá zrušení totožných rozhodnutí.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Jelikož se napadená rozhodnutí týkají týchž účastníků a řeší se v nich úzce související právní otázky, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení podle výše uvedených ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení.
4. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Milan Hulmák, kterému byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.
bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1440/24 ,
III. ÚS 1595/24 a
I. ÚS 1607/24 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 1440/24.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel J. H. uznán vinným jednáním směřujícím k zmaření uspokojení svého věřitele tím, že předstíral neexistující závazek, právně kvalifikovaný jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. d), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatelé L. T. a L. S. byli uznáni vinnými jednáním bezprostředně směřujícímu k zmaření uspokojení věřitele jiné osoby tím, že k majetku dlužníka uplatnili neexistující právo, právně kvalifikovaným jako pokus zločinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Každý ze stěžovatelů byl odsouzen podle § 222 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let; dále jim byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v členství v orgánech společností s ručením omezeným a v akciových společnostech na dobu 5 let, respektive J. H. na dobu 7 let.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že nejprve podle § 258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu sám uznal stěžovatele vinnými a vyslovil trest shodně jako soud prvního stupně, pouze s dílčími úpravami skutkové věty.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla odmítnuta dovolání stěžovatelů jako zjevně neopodstatněná.
6. Před vlastní trestnou činností stěžovatelů, pro kterou byli odsouzeni, poškození manželé S. odstoupili od kupní smlouvy ze dne 3. 8. 2009 o převodu akcií společnosti A (původně B, dále jen "společnost A") na společnost C (dále jen "společnost C"), přičemž poškození se stali odstoupením vlastníky těchto akcií a požadovali jejich vrácení. Podstata trestné činnosti pak zjednodušeně spočívala v tom, že stěžovatel J. H. jako jednatel společnosti C a předseda představenstva společnosti A, aby zabránil navrácení majetku poškozeným, svolal mimořádnou valnou hromadu společnosti A, prosadil na ní změnu stanov tak, aby k převodu jejích nemovitostí nebyl potřebný souhlas poškozeného M. S., který držel tzv. "zlatou akcii" společnosti A, a následně odsouhlasil prodej ve výroku rozsudku blíže označených nemovitostí ve vlastnictví společnosti A. Stěžovatelé pak dále po vzájemné dohodě konali s cílem vyvést nemovitosti ve vlastnictví společnosti A, bez odpovídajícího protiplnění pro společnost A, mimo sféru vlivu poškozených manželů S. Nejdříve, dne 25. 8. 2010 uzavřel smlouvu o převodu na občanské sdružení D jakožto kupujícího, za něhož jednala stěžovatelka L. S., přičemž v ní dohodnutou kupní cenu 56 000 000 Kč nebyla kupující schopna ani ochotna uhradit. Následně dne 25. 10. 2010 byla ohledně stejných nemovitostí obdobně uzavřena kupní smlouva podepsaná za prodávající stěžovatelkou L. S. a za kupujícího obchodní společnost D (nyní E) stěžovatelem L. T., když obchodní společnost D byla zcela bez prostředků a ani jinak neměla zajištěno uhrazení kupní ceny 57 000 000 Kč. Tím se nemovitosti společnosti A dostaly zdánlivě do vlastnictví subjektu, který nebude spojován se stěžovatelem J. H., ač jej fakticky ovládal. Hodnota akcií společnosti A, které byla společnosti C povinna vydat poškozeným manželům S. by byla tímto jednáním podstatně snížena. II. Argumentace stěžovatelů
7. Argumentace stěžovatele J. H. je založena na zpochybňování naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Byl odsouzen za to, že předstíral neexistující závazek, o fiktivnosti právního jednání úkonu, spočívajícího v převodu nemovitostí, nelze však v posuzovaném případě hovořit. Nešlo o žádné simulované právní jednání, ale právní jednání, které bylo míněno vážně, což dokládá zejména skutečnost, že stěžovatel se snažil zajistit financování prodeje nemovitostí, jak vyplývá z indikativní nabídky financování pro společnost A ze dne 1. 3. 2012 a odmítnutí poskytnutí úvěru z důvodu omezení vlastnických práv k majetku ze dne 10. 1. 2012. K poskytnutí úvěru nedošlo jen a pouze z toho důvodu, že nemovitosti byly v probíhajícím trestním řízení zajištěny. Je přitom bez významu, že k zajištění nemovitostí došlo až čtvrt roku poté, co měla být kupní cena dle kupní smlouvy uhrazena. Sjednávání úvěru je časově náročný proces, který se z různých důvodů může prodlužovat i o dobu delší, než jsou 3 měsíce. Samotná skutečnost, že kupní cena nebyla uhrazena včas, nemůže zakládat domněnku, že cílem stěžovatele bylo nikdy kupní cenu neuhradit.
8. K trestní odpovědnosti nestačí, jestliže dlužník jen oddálí, popřípadě ztíží uspokojení věřitele, pokud věřitel má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 11. 1989 sp. zn. 6 Tz 33/89 č. 41/1990 Sb. rozh. tr.). Peníze na úhradu kupní ceny z prvé kupní smlouvy přitom mělo kupující sdružení získat právě dalším prodejem nemovitostí. Druhý převod nemovitostí je tedy třeba vykládat tak, že občanské sdružení D činilo úkony směřující k získání finančních prostředků na úhradu kupní ceny za nemovitosti a nelze v tom spatřovat ztížení možnosti uspokojení poškozených věřitelů. Prodejem nemovitostí vznikla odpovídající a vymahatelná pohledávka za kupujícím. Pochybný je tak i závěr o způsobení škody.
9. V době, kdy došlo k převodu nemovitostí, byli manželé S. věřiteli společnosti C. Odstoupení od smlouvy o převodu, které mělo být společnosti C doručeno dne 2. 8. 2010, nepovažoval stěžovatel za platné z důvodu, že nedošlo k naplnění čl. 6.4 smlouvy o převodu akcií, neboť společnosti C nebyla zaslána žádná výzva k uhrazení dlužných splátek, a poškození také nedoložili originál plné moci právního zástupce, přestože je k tomuto společnost C přípisem ze dne 3. 8. 2010 vyzvala. Prodej nemovitostí popsaných ve výroku napadeného rozsudku se uskutečnil v době, kdy nebylo vůbec postaveno najisto, že má existovat nějaký závazek společnosti C vůči poškozeným S. na vrácení akcií.
10. Stěžovatel popírá i existenci společného úmyslu a tedy existenci spolupachatelství. S dalšími stěžovateli se před zahájením trestního řízení nikdy ani nesetkal. Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu mělo být též přihlédnuto k tomu, že transakce byla realizována za odborného dohledu erudované osoby - advokáta K., na jehož odborné rady stěžovatel důvodně spoléhal.
11. Je namítáno rovněž opomenutí důkazního návrhu. Svědek K. odmítl vypovídat s odkazem na advokátní mlčenlivost, nicméně dle názoru stěžovatele měly soudy tuto skutečnost více prověřovat. Nebyla zkoumána oprávněnost tohoto odmítnutí, nebylo zjišťováno, kdo je klientem a kdo by jej mohl povinnosti mlčenlivosti zprostit.
12. Stěžovatel poukazuje též na nepřiměřenou délku řízení. Navíc řízení bylo původně vedeno pro trestný čin podvodu a teprve později došlo k překvalifikaci na trestný čin poškozování věřitele. Tím bylo omezeno jeho právo na obhajobu.
13. Stěžovatelé L. T. a L. S. ve svých stručně formulovaných stížnostech shodně prohlašují, že o ničem nevěděli, neměli tušení o právních vztazích uvnitř společnosti A, ani nějakých akciích atd. Namítají, že naplnění subjektivní stránky trestného činu u nich soudy dovodily na základě pouhých spekulací. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
15. Co se týče napadeného rozsudku krajského soudu, ten byl již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnosti v této části za návrhy, k jejichž projednání není příslušný.
16. U zbývající části návrhů Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
17. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
18. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
19. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.
20. Vznesená polemika s tím, zda převody nemovitostí byly simulované, zda kupní cena měla být uhrazena, zda mohla vzniknout škoda, jaké bylo povědomí stěžovatelů o relevantních skutečnostech, či zda lze dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu, se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Soudy při rozhodování vyšly z konkrétních úvah a zjištění, když například uvážily, že kromě motivace vyvést nemovitosti z dosahu poškozených nebyl zjištěn žádný důvod, proč by je vůbec měla společnost A prodávat, když je používala pro svoji činnost, ani proč by prodej musel být prováděn s takovou rychlostí, nebo proč by dané nemovitosti kupovalo a vzápětí prodávalo občanské sdružení, když je nepotřebovalo ke své činnosti a operace by pro něj s přihlédnutím k nutnosti uhradit daň z převodu nemovitosti byla ztrátová. Posuzována byla například i podoba obou smluv a jednání prodávajících, včetně toho, že zde nelze nalézt žádnou větší snahu mít garantováno uhrazení kupní ceny, potažmo její následné neuhrazení řešit a vymáhat. U zúčastněných na straně kupujících bylo přihlíženo k absenci prostředků k úhradě kupních cen, a u dokumentů, na které poukazuje stěžovatel J. H., kterými se obhajoba snažila dovodit snahu o získání finančních prostředků, byla hodnocena věrohodnost této snahy, a to i z hlediska časové návaznosti těchto dokumentů na datum podpisu smluv (s. 45 rozsudku krajského soudu, ve vztahu k stěžovatelům L. T. a L. S. viz i bod 20 a násl. rozsudku vrchního soudu). Tímto způsobem bylo přesvědčivě vyvráceno i tvrzení stěžovatele J. H., že k poskytnutí úvěru pro zajištění nemovitostí nedošlo díky probíhajícímu trestnímu řízení. Sama skutečnost, že převody řešil stěžovatel J. H. s advokátem, k závěru o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu jistě nepostačuje.
21. K naplnění znaků užité skutkové podstaty Nejvyšší soud vysvětlil (viz jeho dřívější rozhodnutí ve věci ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 5 Tdo 487/2019, bod 65), že snižování hodnoty akcií dispozicemi s nemovitostmi obchodní společnosti, o jejíž akcie šlo, odpovídá nejpřiléhavěji té variantě skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele, podle níž pachatel předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek. Předstíráním neexistujícího práva nebo závazku se rozumí takové jednání, jímž vůči pachateli ve skutečnosti nemá jiná osoba deklarované právo na plnění nebo pachatel jako dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale pachatel je přesto tvrdí, vykazuje v účetnictví nebo se jinak aktivně chová tak, jako by právo nebo závazek existovaly. Jde o tzv. fingovaná práva nebo závazky, jimiž pachatel úmyslně maří, byť jen částečně, uspokojení věřitele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2215). V posuzované trestní věci byly uzavřeny dvě smlouvy o prodeji pozemků a staveb, od počátku neměla žádná ze stran vážnou vůli jim zcela dostát, u kupující chyběla vážná vůle uhradit kupní cenu, čehož nebyla ani finančně schopná. Závazek zaplatit prodávajícímu za převod vlastnických práv k nemovitostem stejně jako právo prodávajícího na zaplacení, byly pouze předstírané, nikdy o nich nebylo reálně uvažováno. Práva a povinnosti vyplývající ze smluv sloužily pouze k zastření skutečného záměru této dispozice s majetkem akciové společnosti, kterým bylo zmaření uspokojení věřitelů.
22. Krajský soud přiléhavě poukázal i na to, že v paralelně vedeném občanskoprávním řízení bylo vyhověno žalobě společnosti A (podané poté, co se tato společnost opět dostala pod kontrolu poškozených), kterou bylo s poukazem na absenci vůle při uzavírání daných kupních smluv žádáno určení, že sporné nemovitosti jsou v jejím vlastnictví (bod 40 rozsudku krajského soudu).
23. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
24. Namítá-li stěžovatel J. H. neprovedení navrhovaného důkazu, Ústavní soud konstatuje, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003, Perna proti Itálii, č. 48898/99, § 29]. Čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu je, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05, § 143, § 162 a § 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013, Janyr proti České republice, č. 42937/08, § 81 a 82]. Za druhé pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08 (N 110/65 SbNU 491) str. 3 až 4].
25. S požadavkem na výslech advokáta K., se již obecné soudy v projednávané věci přiměřeně vypořádaly. Poukázaly na to, že tento svědek před soudním jednáním uvedl, že je (kromě stěžovatele J. H., jenž jej mlčenlivosti zprostil) vázán mlčenlivostí i k dalšímu klientovi, jehož jméno odmítá uvést. Přitom vyložily, že po advokátovi nemohou požadovat ani jména klientů, vůči nimž je vázán povinností mlčenlivosti a jejímuž porušení byl jako svědek vystaven, neboť mezi skutečnosti, o nichž je třeba zachovávat mlčenlivost, patří i to, že advokát nějaké osobě poskytuje právní služby a v jaké věci (srovnej bod 77 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 487/2019).
26. Jestliže stěžovatel J. H. poznamenává, že délka řízení byla nepřiměřená, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v tomto bodě neobsahuje ústavněprávní argumentaci. Není zřejmé, proč se domnívá, že vzhledem k existenci průtahů by musela být napadená rozhodnutí zrušena. Obecněji v každém případě platí, že trestní soudy mají nepřiměřenou délku trestního řízení zohlednit při ukládání trestu [srov. § 39 odst. 3 trestního zákoníku, z judikatury pak nález ze dne 12. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06 (N 65/45 SbNU 83) bod 26 či nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24 , bod 59]. V projednávané věci krajský soud při stanovení výše trestu k délce řízení přihlížel, a tresty vyměřil na samé spodní hranici zákonné trestní sazby právě s odůvodněním, že s ohledem na časový odstup od spáchání trestné činnosti není nutno, aby byl trest přímo vykonán (bod 260 a 261 rozsudku krajského soudu; též srovnej bod 15 rozsudku vrchního soudu a bod 35 usnesení Nejvyššího soudu).
27. Stěžovatelem zmiňovanou změnou právní kvalifikace se Ústavní soud blíže nezabýval, když stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nevysvětluje, proč by změna právní kvalifikace neměla být přípustná a jak konkrétně jej měla v možnostech obhajoby omezit.
28. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrhy, k jejichž projednání není příslušný, a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu