Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mariana Khalify, Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Novákem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Okraji 439/44, Praha 6 - Veleslavín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 29 NSČR 136/2022-A-265, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2021 č. j. 3 VSPH 146/2021-A-234 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2020 č. j. MSPH 89 INS 863/2018-A-217, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Aktivafin, s. r. o., sídlem 1. máje 283/15, Kroměříž, Krystiana Dobrowolski a obchodní společnosti Institut správy pohledávek SE, evropská společnost, sídlem Kojetínská 3881/84, Kroměříž, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení s tím, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na přístup k soudům a práva na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byla porušena zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a veřejně přístupného insolvenčního spisu se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zjistil úpadek stěžovatele (I. výrok), na jeho majetek prohlásil konkurs (II. výrok), ustanovil insolvenčního správce (III. výrok), vyslovil, že účinky úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku (IV. výrok), vyzval věřitele k přihlášení pohledávek a ke sdělení zajišťovacích práv (V. a VI. výrok), vyzval osoby, které mají vůči dlužníkovi závazky, aby plnění poskytovali insolvenčnímu správci (VII. výrok), nařídil přezkumné jednání (VIII. výrok), na které předvolal stěžovatele a insolvenčního správce (XI. výrok), svolal schůzi věřitelů (IX. výrok), vyzval věřitele k náhradnímu postupu (X. výrok), uložil konkrétní povinnosti stěžovateli (XII. a XIII. výrok) a insolvenčnímu správci (XIV. až XVI. výrok) a konstatoval svoji příslušnost (XVII. výrok). V odůvodnění městský soud uvedl, že byl zjištěn úpadek stěžovatele ve smyslu § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu platební neschopnosti a pro předlužení, který bude s ohledem na § 148 odst. 1 insolvenčního zákona řešen konkursem, neboť stěžovatel je fyzickou osobou - podnikatelem - má více věřitelů s pohledávkami ve výši více než 66 346 448 Kč, které jsou několik let po splatnosti. Současně uvedl, že stěžovatel neprokázal dostatečný majetek k uspokojení pohledávek věřitelů, neboť (ač opakovaně soudem vyzván) řádné ocenění svého majetku nedoložil a nevyvrátil tak domněnku své platební neschopnosti.
3. Na základě odvolání stěžovatele proti I. až III. výroku usnesení městského soudu přezkoumal Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") toto usnesení a řízení jemu předcházející a poté napadeným usnesením (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2020 č. j. MSPH 89 INS 863/2018-A-219) v rozsahu napadených výroků I. až III. potvrdil. Ve shodě s městským soudem uzavřel, že se dlužník (stěžovatel) nachází v úpadku a v rámci uplatněné obrany se mu nepodařilo prokázat, že je schopen využít svého majetku k uspokojení věřitelů v určitém časovém horizontu za situace, kdy je jeho majetek zatížen zástavními právy třetích osob.
4. Proti usnesení vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž platí závěr, že není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků svůj majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. 29 NSČR 113/2013).
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především namítá, že z řady skutkových závěrů v řízení před insolvenčními soudy osvědčených (minimálně před vrchním soudem a Nejvyšším soudem), vyplývá, že není předlužen, neboť zde existuje převis aktiv nad jeho pasivy o minimálně 8 milionů Kč. Insolvenční soudy se tak nedůvodně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018 sp. zn. 29 NSČR 107/2016 nebo ze dne 19. 12. 2018 sp. zn. 29 NSČR 8/2018), ze které vyplývá, že se věřitelé dlužníka nemohou úspěšně domáhat zjištění jeho úpadku, je-li v řízení osvědčeno, že mohou dosáhnout uspokojení svých pohledávek prostřednictvím běžného soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Stěžovatel dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, neboť se Nejvyšší soud dostatečně nezabýval a nevypořádal s jeho námitkami, podle kterých se mu podařilo vyvrátit domněnku úpadku ve formě platební neschopnosti. Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, neboť insolvenční soudy umožnily, aby prostředky insolvenčního práva, které mají sloužit k řešení úpadkové situace dlužníka, byly zneužity k vymáhání pohledávek.
6. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu (poté, co k výzvě doložil řádnou plnou moc). Ústavní stížnost je vyjma níže uvedeného rozsahu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud dospěl k tomu, že jelikož stěžovatel podal dovolání proti výrokům II. a III. usnesení vrchního soudu a dovolání bylo v tomto rozsahu po právu pro vady odmítnuto (proti výrokům IV. až XVII. usnesení městského soudu nebylo podáno ani odvolání), stěžovatel nevyčerpal v tomto rozsahu řádně všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je v této části nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je soudním orgánem, jehož úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou trvale záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, anebo jsou v důsledku nesprávné interpretace v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti usiluje o přehodnocení závěrů insolvenčních soudů, že se jako dlužník nachází v úpadku, neboť je přesvědčen, že se mu podařilo vyvrátit zákonnou domněnku platební neschopnosti, když osvědčil, že výše jeho aktiv převyšuje stav pasivy a je tak schopen přihlášené pohledávky věřitelů uspokojit.
10. Ústavní soud nepřehlédl, že tuto obranu stěžovatel uplatnil již v dovolání, ke kterému Nejvyšší soud zcela dostatečným a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, že při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu § 3 insolvenčního zákona nelze (ve stručnosti) přihlížet k majetku dlužníka, který je problematicky dosažitelný pro svou obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost.
11. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda podaný výklad práva je ústavně souladný a není zatížen libovůlí. Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí (a usnesení Nejvyššího soudu obzvlášť) takové vady nepostihují a ústavní stížnost stěžovatele v tomto ohledu postrádá ústavněprávní význam. Namítá-li stěžovatel, že se insolvenční soudy jeho námitkami dostatečně nezabývaly a zejména odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je nedostatečné a porušuje jeho základní práva, Ústavní soud jeho názor nesdílí. Z obsahu insolvenčního spisu městského soudu vedeného v elektronické podobě je naopak zřejmé, že na jeho námitky insolvenční soudy v mezích podústavního práva náležitě reagovaly.
12. Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci došlo ke zneužití insolvenčního řízení (ve smyslu porušení zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí) a k porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. Ústavní soud souhlasí, že žádný orgán veřejné moci nesmí ve své činnosti vybočit ze zákonných mezí, k takovému pochybení však před insolvenčními soudy nedošlo. Insolvenční soudy (ve všech stupních) srozumitelně uvedly, že stěžovatel i přes opakovanou výzvu neosvědčil, že disponuje dostatečným likvidním majetkem, kterým může pohledávky věřitelů snadno (v určité době) uspokojit.
Z napadených rozhodnutí je také zřejmé, že soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel a osoby s ním jednající bránily exekučnímu vymožení pohledávek, a tuto skutečnost zohlednily. Rovněž nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že z rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu vyplývá, že není předlužen, naopak lze dovodit, že tuto otázku stěžovatel v rámci dovolacího přezkumu nevymezil a Nejvyšší soud tak neměl důvod se jí zabývat. Lze uzavřít, že předložená otázka, zda je stěžovatel předlužen, je zcela bez vlivu na posouzení, zda byl v řízení osvědčen úpadek stěžovatele ve formě platební neschopnosti.
13. Ústavní soud závěrem připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19
(N 182/96 SbNU 300)].
14. Ústavní soud z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu