Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Krunkové, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2025 č. j. 30 Cdo 3428/2024-448, výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2024 č. j. 44 Co 78/2023-422 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022 č. j. 72 C 155/2017-344, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojí proti rozhodnutím označeným v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek, právo podnikat, právo na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh následující skutečnosti. Stěžovatelka jako podnikatelka provozovala restauraci a zabývala se výrobou a prodejem koření. Stěžovatelka uvádí, že v návaznosti na daňovou kontrolu proběhlou v roce 2010 jí byla doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 370 844 Kč a penále ve výši 74 162 Kč. Proti tomu se však úspěšně bránila ve správním soudnictví, takže nakonec jí byla uložena povinnost uhradit nedoplatek a penále v celkové výši toliko 7 277 Kč, který uhradila v roce 2016. V mezidobí jí ale finanční správa jako dlužnici mimo jiné nevyplatila přeplatky ve výši přesahující 100 000 Kč. Kvůli postupu finanční správy musela ukončit provozování restaurace. Stěžovatelka se proto u obecných soudů domáhala náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která jí vznikla, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu jak na zaplacení částky 5 427 715,90 Kč s příslušenstvím jako majetkové újmy, tak na zaplacení částky 6 000 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit vedlejší účastnici a městskému soudu náhradu nákladů řízení (výroky II a III).
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným výrokem potvrdil rozhodnutí městského soudu v části o náhradě majetkové újmy ve výši 5 140 044 Kč s příslušenstvím [výrok I a)]. Ušlý zisk ve výši 5 000 000 Kč totiž stěžovatelka neprokázala. Částky 41 440 Kč jako doplatku nákladů vynaložených na právní služby se stěžovatelka domáhat nemůže, neboť měla možnost se náhrady nákladů řízení domáhat v předchozím řízení. U částky 98 604 Kč jako náhrady za "vratku za reklamu" - tedy za to, že stěžovatelka musela předčasně ukončit poskytování reklamních služeb a vrátit za to část ceny - se neprokázala příčinná souvislost s nezákonným počínáním finanční správy.
5. Krajský soud ovšem zrušil rozhodnutí městského soudu v části o náhradě majetkové újmy ve výši 10 998,90 Kč s příslušenstvím, nemajetkové újmy ve výši 6 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení [výrok I b)]. Ve zbytku řízení zastavil s ohledem na zpětvzetí žaloby (nenapadený výrok II).
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti výroku I a) rozsudku krajského soudu zčásti pro nepřípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zčásti pro vady. Stěžovatelka neprokázala vznik ušlého zisku, pouze uváděla, jakou průměrnou marži z prodeje má v jednom ze dvou druhů podnikání a kolik by si tímto způsobem mohla vydělat, ale netvrdila a nedoložila, jaké konkrétní aktivity jí byly nezákonným počínáním finanční správy znemožněny.
Z dokazování nevyplynula ani správnost vypočtené marže. Závěr, že se nelze domáhat náhrady nákladů řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., bylo-li možné se jejich náhrady domáhat v původním řízení, je v souladu s ustálenou judikaturou. Ve vztahu k nároku na náhradu "vratky za reklamu" stěžovatelka nevymezila žádnou právní otázku ani předpoklady přípustnosti dovolání, které je tudíž v této části nutné odmítnout jako vadné. Námitkou, že krajský soud porušil právo stěžovatelky na zákonného soudce, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jde o zmatečností vadu, k níž je oprávněn přihlédnout pouze u přípustného dovolání.
7. Stěžovatelka uvádí, že jí postup finanční správy narušil osobní, pracovní i společenský život, vedl k narušení jejího zdraví a k tomu, že musela ukončit provoz restaurace. Stěžovatelka namítá, že dostatečně prokázala vznik ušlého zisku. Na základě objektivně doložených údajů určila průměrnou marži, které dosahovala při výrobě a prodeji koření, a spočetla, kolik by si vydělala, kdyby jí finanční správa vrátila přeplatky ve výši přesahující 100 000 Kč. Dále upřesňuje, že při výpočtu využila ukazatel EBITDA (earnings before interest, taxes, depreciation, and amortization; zisk před úroky, daněmi a odpisy), krajský soud však při jednání uvedl, že neví, co tento ukazatel znamená. Podle stěžovatelky nemohl její věc řádně posoudit soud, který nezná základní ekonomické pojmy. Usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky "veskrze formalistickým".
8. Podle stěžovatelky lze i v řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. přiznat náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka poukazuje na rozsáhlost a složitost původního sporu, uvádí, že rozhodování o náhradě nákladů řízení nemá být mechanické, a dovolává se nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767).
9. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud porušil její právo na zákonného soudce, uvádí, že je v souladu se závěry Nejvyššího soudu připravena tuto námitku uplatnit i v žalobě pro zmatečnost. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že musela čelit intenzivnímu nezákonnému počínání veřejné správy a že obecné soudy při rozhodování o náhradě takto vzniklé újmy nepostupovaly v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 183/82 SbNU 773).
10. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. V části směřující proti výroku I b) rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustným návrhem. Jde o kasační výrok, jímž byla část rozhodnutí městského soudu zrušena a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka se tedy i nadále může domáhat ochrany svých práv před obecnými soudy, a nevyčerpala tak procesní prostředky ochrany svých práv podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud není příslušný k projednání návrhu v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti již zrušeným výrokům rozsudku městského soudu, neboť nemůže rušit již zrušená rozhodnutí.
12. V části směřující proti výroku I a) rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustným návrhem, jde-li o zamítnutí žaloby na zaplacení 98 604 Kč jako náhrady za "vratky za reklamu". V této části sice stěžovatelka podala dovolání, ale to bylo odmítnuto pro vady. Ústavní soud proto přezkoumá pouze to, zda odmítnutí dovolání pro vady z ústavněprávního hlediska obstojí [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 63].
13. Nepřípustná je rovněž námitka stěžovatelky o porušení práva na zákonného soudce v řízení před krajským soudem. Stěžovatelka totiž dosud k ochraně svých práv nevyčerpala žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, kterou lze brojit proti nesprávnému obsazení soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2404/23 ze dne 27. 11. 2024, bod 20 a tam odkazovaná judikatura).
14. Ve zbytku ústavní stížnost procesní předpoklady řízení splňuje. Byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici žádné jiné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Ústavní soud shrnuje, že procesní podmínky řízení jsou splněny jen v části ústavní stížnosti napadající výroky o zamítnutí žaloby na ušlý zisk ve výši 5 000 000 Kč, zamítnutí žaloby na zaplacení 41 440 Kč jako doplatku nákladů vynaložených na právní služby a v části napadající odmítavé usnesení Nejvyššího soudu.
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do činnosti soudů toliko tehdy, pokud porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V posuzovaném případě takové pochybení neshledal.
17. Závěr, že stěžovatelka neprokázala ušlý zisk ve výši 5 000 000 Kč, není zatížen žádnou vadou ústavněprávní intenzity. Stěžovatelka uváděla, jaké marže dosahovala v jednom ze dvou druhů svého podnikání, a to ve výrobě a prodeji koření. Neprokázala však existující a reálně dosažitelné okolnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat, že nebýt nezákonného počínání finanční správy, tvrzeného zisku by dosáhla. Nedoložila tedy, k jakým konkrétním aktivitám by částku přesahující 100 000 Kč, kterou jí finanční správa po určitou dobu nevrátila, v daném druhu podnikání využila, a že by tyto činnosti vedly k tvrzenému zisku. Napadená rozhodnutí tedy nejsou založena na tom, že by obecné soudy neporozuměly výpočtům stěžovatelky nebo ukazateli EBITDA, jak stěžovatelka tvrdí.
18. Obecné soudy dále nevyhověly žalobě za zaplacení 41 440 Kč jako doplatku nákladů vynaložených na právní služby. Pravidlo, že náhradu nákladů řízení lze uplatňovat podle zákona č. 82/1998 Sb. tehdy, nebylo-li možné se jí domáhat v předchozím řízení, je výslovně zakotveno v § 31 odst. 2 tohoto zákona. V posuzovaném případě obecné soudy při jeho aplikaci nevybočily z ústavních mezí [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3163/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 69/81 SbNU 233), bod 11 a násl.]. Stěžovatelka nejenže měla možnost se v předchozím řízení náhrady nákladů domáhat, ale byla jí i přiznána, skutečnost, že není spokojena s její výší, není důvodem, aby se o tomto jejím nároku znovu rozhodovalo v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 , na který stěžovatelka odkazuje, se netýká rozhodování o náhradě nákladů řízení podle tohoto zákona a není relevantní pro posuzovanou věc.
19. Závěr Nejvyššího soudu, že dovolání v části týkající se "vratky za reklamu" bylo vadné z důvodu nevymezení právní otázky a předpokladů přípustnosti dovolání, stěžovatelka nijak nezpochybnila. Není úkolem Ústavního soudu ústavněprávní námitky domýšlet. Navíc Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka ve vztahu k tomuto nároku nevznesla v ústavní stížnosti vůbec žádnou konkrétní námitku, tedy ani proti závěru městského a krajského soudu, že nebyla prokázána příčinná souvislost s nezákonným počínáním finanční správy.
20. Nález sp. zn. IV. ÚS 3183/15 , kterého se stěžovatelka závěrem dovolává, se týká náhrady za nemajetkovou újmu, a není tedy v posuzované věci přiléhavý. Ústavní soud připomíná, že o nároku stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy nebylo obecnými soudy konečným způsobem rozhodnuto (bod 5 výše).
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, ve zbývajícím rozsahu odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu