USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně Zdeňky Krunkové, IČO 62103466, se sídlem v Brně, Bezovka 54/6, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení náhrady škody ve výši 5 427 715,90 Kč s příslušenstvím a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 72 C 155/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2024, č. j. 44 Co 78/2023-422, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 75 C 155/2017-344, zamítl žalobu o zaplacení částek 5 427 715,90 Kč a 6 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 6. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 14 500 Kč (výrok II) a státu náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude určena samostatným usnesením (výrok III). Toto samostatné usnesení však soud prvního stupně již nevydal.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 44 Co 78/2023-422, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (a) v části o náhradě majetkové újmy ve výši 5 140 044 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 6. 2017 do zaplacení potvrdil, a (b) v části o náhradě majetkové újmy ve výši 10 998,90 Kč s příslušenstvím a o náhradě nemajetkové újmy ve výši 6 000 000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích II a III o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a v části o náhradě majetkové újmy ve výši 276 673 Kč s příslušenstvím odvolací řízení zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Částek 5 427 715,90 Kč a 6 000 000 Kč s příslušenstvím se (po částečném zpětvzetí žaloby) žalobkyně domáhala jako náhrady škody (5 427 715,90 Kč) a zadostiučinění za nemajetkovou újmu (6 000 000 Kč) způsobených jí v souvislosti s daňovou kontrolou zahájenou dne 17. 2. 2010, na základě níž jí byla 12 platebními výměry doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 370 844 Kč a penále ve výši 74 162 Kč. Proti dodatečným platebním výměrům se žalobkyně bránila odvoláním, a i v soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Af 133/2011 a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 Afs 96/2013. Nakonec byly dodatečné platební výměry za 5 čtvrtletí zrušeny, ve 2 čtvrtletích byl zjištěn přeplatek a u 5 čtvrtletí byla doměřena daň ve výši 6 062 Kč. Celkový nedoplatek včetně penále tak činil 7 277 Kč a žalobkyně jej uhradila dne 3. 10. 2016. Celá situace ovlivnila zdraví i osobní a profesní život žalobkyně a od roku 2011 žalobkyni jako dlužníkovi finanční úřad nevyplácel přeplatky na odvodech za děti či na dani a zadržel jí tak částku 113 479 Kč. Uplatněný nárok na náhradu škody sestává z částky 276 673 Kč představující nájemné restaurace, kde žalobkyně podnikala, a které nebyla schopna s ohledem na výše uvedené uhradit, z částky 98 604 Kč odpovídající vratce za reklamu, kterou musela žalobkyně uhradit pivovaru z důvodu předčasného ukončení provozu restaurace a tedy i smlouvy o reklamě, z částky 41 440 Kč v podobě rozdílu mezi vynaloženými náklady za právní pomoc (40 000 Kč za právníky, 43 560 Kč za daňového poradce a 7 000 Kč za soudní poplatky) a Krajským soudem v Brně přiznanou (a vyplacenou) náhradou nákladů řízení, z částky 10 998,90 Kč na náklady za poskytnuté právní služby při zastupování ve věci vratky DPH u Finančního úřadu Brno II a z částky 5 000 000 Kč ušlého zisku spočívajícího v tom, že pokud by finančním úřadem zadrženou částku použila na nákup zboží, tak by si tuto částku při průměrné marži 80 % mohla vydělat. Dále žalobkyně uplatnila i nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 6 000 000 Kč (tj. 1 000 000 Kč za každý rok trvání řízení) za zásahy do jejího osobního, rodinného, společenského a pracovního života a zdraví.
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to výrok I a), tedy ohledně potvrzení zamítavého výroku I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 5 140 044 Kč s příslušenstvím (tj. 5 000 000 Kč s příslušenstvím jako ušlý zisk, 98 604 Kč s příslušenstvím jako škoda představovaná vratkou za reklamu a 41 440 Kč s příslušenstvím jako neuhrazená část nákladů řízení před správními soudy), napadla žalobkyně včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka vzniku ušlého zisku. Odvolací soud uzavřel, že za ušlý zisk lze považovat pouze tu újmu, která poškozené vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jejích majetkových hodnot, které se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje však pouhá pravděpodobnost, ale musí to být najisto postaveno a vymezení ušlého zisku musí být podloženo existujícími a reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku.
Na tomto podkladě pak ve vztahu k dané věci odvolací soud uvedl, že žalobkyně ztrátu očekávaného přínosu neprokázala (i přes opakovanou výzvu soudu prvního stupně dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. u jednání dne 28. 11. 2019 a dne 25. 2. 2021; poznámka Nejvyššího soudu), neboť svůj nárok ve výši 5 000 000 Kč konstruuje jen hypoteticky na základě „využitelnosti zadržených přeplatků na dani ve svém podnikání“, a to částky 19 176 Kč zadržené dne 2. 4. 2011, částky 23 208 Kč zadržené dne 3. 4. 2012, částky 41 842 Kč zadržené dne 25.
1. 2013, částky 10 370 Kč zadržené dne 3. 4. 2013 a částky 13 404 Kč zadržené dne 2. 4. 2014, tj. částky 108 000 Kč, nikoliv částky 113 479 Kč jí tvrzené (viz odstavec 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Námitka žalobkyně proti tomuto závěru pak spočívá v tom, že dle jejího názoru existenci ušlého zisku na své straně prokázala, což dokládala tvrzením, jakým způsobem dospěla k marži 80 % a své závěry nově doložila i přehledem příjmů za období od 2008 do 2023, ačkoliv uplatnění nových skutečností, ani důkazů není v dovolacím řízení přípustné (§ 241a odst. 6 o.
s. ř.). Tato námitka žalobkyně je tudíž námitkou proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení.
6. Namítala-li žalobkyně odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2979/2020, a ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2692/2021, tak takového odklonu se odvolací soud nedopustil, neboť tato rozhodnutí vycházejí z předchozí judikatury včetně judikatury uvedené v napadeném rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019, ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4931/2009, a ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 327/2010) a pouze upřesňují, že k prokázání vzniku ušlého zisku není třeba, aby se jednalo o ušlý zisk tzv. „na spadnutí“, ale lze (v případě jeho prokázání) dovozovat vznik ušlého zisku i z děje, který by vedl ke vzniku zisku až za splnění dalších okolností, s tím, že však stále musí soud nabýt vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, že nebýt protiprávního jednání škůdce, poškozený by s ohledem na pravidelný běh věcí majetkový prospěch získal. V souladu s výše uvedenou judikaturou pak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní uplatňovaný nárok je jen hypotetický a vznik ušlého zisku nijak neprokazuje, neboť žalobkyně pouze za pomoci jí tvrzené průměrné marže z prodeje výrobků v jedné z jejich dvou druhů podnikání vypočetla, kolik si na prodeji zboží mohla dle svého názoru vydělat, aniž by blíže tvrdila a doložila, jaké konkrétní aktivity k dosažení tohoto zisku směřující jí byly nezákonnými rozhodnutími a na ně navazujícím postupným zajištěním jednotlivých přeplatků na dani znemožněny a jaký konkrétní zisk jí tak ušel. To vše za situace, kdy z provedeného dokazování nijak nevyplývala ani správnost použité marže 80 % na prodávaném zboží.
7. Ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši vratky části částky vyplacené žalobkyni za reklamu žalobkyně v dovolání nevymezila ani právní otázku, jejíhož zodpovězení se na dovolacím soudu domáhá, ani předpoklady přípustnosti takové otázky, neboť v této souvislosti žalobkyně pouze obecně uvedla, že by se ušlý zisk bezpochyby promítl i do možnosti hradit nájemné za prostor restaurace, čímž žalobkyni vznikla tato další škoda, na níž je tedy dle žalobkyně třeba nahlížet s ohledem na shora uvedené skutečnosti týkající se ušlého zisku. Ve vztahu k tomuto nároku je tudíž dovolání žalobkyně vadné (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.).
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani otázkou (ne)existence nároku na rozdíl mezi vynaloženými náklady na právní pomoc a přiznanou náhradou nákladů, neboť se při jejím řešení odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že v případě náhrady nákladů řízení se dle § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) hradí jen účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení dle příslušného procesního předpisu (tj. dle zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně), i když poškozená v řízení před příslušným orgánem vynaložila náklady vyšší (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1132/2018), a taková náhrada již byla žalobkyni uhrazena. Dále odvolací soud uzavřel, že tento nárok lze uplatnit pouze v případě, že poškozená nemohla nárok na náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů, což však žalobkyně mohla a učinila tak, neboť pokud takovou náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena bez ohledu na to, že poškozené v původním řízení náhrada nákladů řízení přiznána nebyla, např. z důvodu procesního neúspěchu nebo z důvodu rozhodnutí příslušného orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08). V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že výše uvedené závěry dovozené judikaturou rovněž vyplývají z aktuálního znění § 31 odst. 2 a 3 OdpŠk. Pokud pak žalobkyně poukazovala na to, že věc byla značně rozsáhlá a složitá a vyžadovala tak vysokou odbornost, takže takové právní zastoupení bylo mnohem dražší, než jak to předpokládá příslušný procesní předpis, tak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i na případy mimořádně obtížných úkonů právní služby vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), pamatuje, a to v § 12 odst. 1, podle něhož lze v takovém případě stanovenou výši mimosoudní odměny zvýšit až na trojnásobek.
Důvodem nepřiznání vyšší náhrady nákladů řízení v původním řízení tudíž nebyla nemožnost tak dle advokátního tarifu učinit, ale skutečnost, že k takovému (výjimečnému) postupu soudy neshledaly důvody. Z těchto důvodů tudíž závěry odvolacího soudu v této otázce nejsou nijak mechanické a nepříčí se nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/2011, jenž se navíc vyjadřoval ke zcela odlišné právní otázce (možnosti určení výše náhrady nákladů řízení dle advokátního tarifu, nikoliv dle dnes již zrušené vyhlášky stanovující paušální výši odměny za jeden stupeň řízení).
Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť ani na základě argumentů žalobkyně uvedených v dovolání neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
9. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž považuje za potřebné uvést, že se výše uvedenou otázkou z pohledu přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. zabýval i přes to, že sporný nárok nedosahuje limitní částky 50 000 Kč, neboť s ohledem na vymezení i „společného dovolacího důvodu“ pro více nároků, jak je uvedeno níže, žalobkyně vymezila otázku pro více (i nepodlimitních) nároků společnou (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, publikovaný pod č. 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro daný nárok se tudíž omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neprosadí.
10. Jestliže žalobkyně jako „společný dovolací důvod“ k předchozím otázkám uváděla, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, a ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, neboť i u žalobkyně došlo k popření elementární důstojnosti a úcty k člověku a práva na práci zahrnující i právo na podnikání, tak zcela opomíjí, že obě rozhodnutí se jednak týkají odlišných typů nároků a jiných procesních situací (a to nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíhání, které nevyústilo v odsouzení, kde soudy existenci nároku shledaly, ale nepostupovaly „velkoryse“ a stanovily dle Ústavního soudu příliš nízkou výši zadostiučinění, a nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, pak náhradě za ztrátu na výdělku v důsledku nezákonného rozhodnutí o vazbě a trestu v době totality, kde soudy opět shledaly existenci všech podmínek vzniku nároku včetně vzniku škody a žalobu zamítly jen z důvodu neprokázání její výše poškozeným). Závěry těchto nálezů tudíž nejsou na danou věc aplikovatelné, neboť u všech tří dovoláním dotčených nároků byla žaloba zamítnuta z důvodu nenaplnění podmínek jejich vzniku. Žalobkyně se tudíž s právním posouzením jednotlivých nároků míjí, neboť na vyřešení otázky stanovení přiměřené výše prokázaného nároku na náhradu škody či zadostiučinění napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.
11. Na závěr žalobkyně namítala, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces spočívající v právu na zákonného soudce a judikatura Ústavního soudu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20, a ze dne 27. 2. 2015, sp.- zn. I. ÚS 1206/14), neboť u odvolacího soudu vlivem v dovolání popsaných změn rozvrhu práce věc rozhodovali jiní soudci, než určení rozvrhem práce při předložení věci odvolacího soudu, ačkoliv nahrazený soudce u odvolacího soudu dále působil, a věc byla přidělené po zrušení původního soudního oddělení jinému, v němž nakonec rozhodoval i soudce z dalšího soudního oddělení (byť se jednalo o člena původního zrušeného soudního oddělení).
Tímto způsobem však žalobkyně namítá existenci zmatečnostní vady dle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 829/2014), což představuje v souladu s § 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř. nepřípustný dovolací důvod. Dovolání je tak nepřípustné i ohledně této otázky. K případným vadám řízení, k nimž náleží i zmatečnostní vady dle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 3. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu