Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti L. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, P. O. Box 50, Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018 č. j. 4 Tdo 1608/2017-44, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2017 sp. zn. 8 To 84/2017, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. července 2017 č. j. 20 T 10/2017-733, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 12. července 2017 č. j. 20 T 10/2017-733, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a) a písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku; za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon jej krajský soud zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle tohoto trestu dále krajský soud uložil obviněnému ochranné protitoxikomanské léčení v ústavní formě a rozhodl o zabrání ve výroku blíže označených věcí, jakož i o povinnosti obviněného zaplatit poškozeným náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody.
2) Obviněný se měl shora označeného zvlášť závažného zločinu dopustit (stručně řešeno) tím, že v místě svého trvalého bydliště nejprve napadal své rodinné příslušníky a vyhrožoval jim, načež poté, co na dané místo dorazila přivolaná policejní hlídka, napadl tyto policisty (poškozené) násadou od koštěte a kuchyňským nožem. Jeden z policistů na následky zranění zemřel.
3) Proti rozsudku krajského soudu podal obviněný odvolání, k němuž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 6. září 2017 sp. zn. 8 To 84/2017, napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a o ochranném léčení a znovu rozhodl tak, že obviněného zařadil do věznice s ostrahou a ochranné protitoxikomanské léčení mu uložil v ambulantní formě.
4) Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odmítl veškeré námitky stěžovatele týkající se výroku o vině a o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody. Vedle toho však vrchní soud poukázal na dosavadní trestní bezúhonnost obviněného, skutečnost, že se daného trestného činu dopustil krátce po dosažení věku osmnácti let, jakož i na to, že delší dobu nikdy nebyl mimo rodinné prostředí. Z těchto důvodů proto rozhodl, že postačí, aby obviněný svůj trest vykonal ve věznici s ostrahou. Obdobný závěr pak vrchní soud učinil i ve vztahu k uloženému ochrannému léčení, přičemž shledal (s odkazem na závěry znaleckého posudku MUDr. Fiedlerové), že postačí jeho uložení toliko v ambulantní formě. Co se týče zbývajících výroků napadeného rozhodnutí (tj. o uložení ochranného opatření zabrání věci a o nárocích poškozených) vrchní soud uzavřel, že proti těmto žádné z odvolacích námitek obviněného nesměřovaly.
5) Následné dovolání obviněného proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 14. února 2018 č. j. 4 Tdo 1608/2017-44, odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. řádu (konkrétně směřovalo především proti hodnocení ve věci provedených důkazů, čímž se vymykalo uplatněnému dovolacímu důvodu). Dovolací soud přistoupil k posouzení, zda v projednávané věci nejde o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, avšak takové pochybení v projednávané věci neshledal.
Obdobně se dovolací soud vyjádřil i k obviněným zpochybňované otázce příčetnosti v době spáchání trestného činu, přičemž konstatoval, že obecné soudy zcela správně vyšly ze závěrů znaleckých posudků, z nichž se podává závěr o zmenšené příčetnosti stěžovatele v době spáchání činu, nikoliv však o jeho nepříčetnosti (k čemuž poukázal na přiléhající judikaturu Ústavního soudu). Závěrem svého odůvodnění pak dovolací soud připomněl své dosavadní závěry ohledně výkladu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
řádu, a konstatoval, že k přezkumu přiměřenosti uloženého trestu by mohl přistoupit pouze a výhradně v krajních případech, majících podobu libovůle soudu při jeho ukládání. Jak však dovolací soud uzavřel - s poukazem na důvody rozhodnutí krajského i vrchního soudu - ani o takový případ v projednávané věci nešlo.
S tím souvisí další námitka stěžovatele, totiž že obecné soudy prý rezignovaly na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, neboť na místě činu neprovedly ani rekonstrukci ani vyšetřovací pokus. Stěžovatel se proto domnívá, že objasnění průběhu celého incidentu nebylo dostatečné a postup zasahujících policistů byl neprofesionální. Stěžovatel brojí též proti výši uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, který vnímá jako nepřiměřený ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17
(jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), neboť obecné soudy prý vybočily z principů proporcionality (přiměřenosti) ukládání trestu. K tomu stěžovatel připomíná, že trestného činu se dopustil tři měsíce po svých osmnáctých narozeninách, poukazuje na adiktologické pozadí celé věci a konečně i na závěry znalců ohledně jeho osobnosti. Stěžovatel se proto domnívá, že obecné soudy absolutně rezignovaly na uložení přiměřeného trestu, čímž opětovně zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8.
července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 ). Ústavní soud již na úvod připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02 ), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 ). Stran procesu hodnocení důkazů je dále třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud obecný soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr.
řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Ústavní soud, poté co se seznámil s podrobným odůvodněním napadených rozhodnutí, konstatuje, že jim, jakož i předcházejícímu řízení, nelze z hlediska ochrany dotčených základních práv a svobod stěžovatele ničeho vytknout. Námitky stěžovatele nezaznívají v tomto řízení poprvé.
Naopak stěžovatel v podstatě znovu (tak jako již v odvolacím a dovolacím řízení) uvádí ty samé výhrady, jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly, a doufá, že Ústavní soud přistoupí k přehodnocení skutkových závěrů, z nich vzešla napadená rozhodnutí. Takový postup by však byl možný pouze za situace - jak bylo předestřeno shora -, kdy by Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů zjistil natolik závažná pochybení, která by byla s to ohrozit některé z ústavně garantovaných práv stěžovatele. Ústavní soud je nucen konstatovat, že taková pochybení v této věci nezjistil.
Právní závěry obecných soudů se totiž zcela zřetelně podávají z jimi vykonaných skutkových zjištění, která vyplývají z jednotlivých provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se velice podrobně zabývaly dílčími skutečnostmi důležitými pro posouzení viny stěžovatele.
Zde vyniká především rozsáhlé odůvodnění rozsudku krajského soudu (srov. strany 31 až 38 téhož rozhodnutí), s nímž se vrchní i dovolací soud v rámci své přezkumné činnosti plně ztotožnily. Z rozsudku krajského soudu je dále patrné, že tento soud se podrobně zabýval hodnocením veškerých důkazů svědčících ve prospěch i v neprospěch stěžovatele (§ 2 odst. 5 věta třetí tr. řádu) [srov. např. hodnocení svědecké výpovědi pprap. Srba na straně 33], přičemž následně dospěl k závěru, že stěžovatel v době spáchání daného jednání konal ve stavu zmenšené příčetnosti a dovození jeho trestní odpovědnosti tak bylo zcela namístě.
Krajský soud se dále velice podrobně zabýval i otázkou zavinění stěžovatele, s čímž souvisí i vypořádání námitek obhajoby stran možné kvalifikace jednání stěžovatele jako trestných činů zabití či opilství (srov. stranu 38 jeho rozsudku). Výsledné hodnotící úvahy krajského soudu pak zcela odráží požadavky ustanovení § 2 odst. 6 i § 125 tr. řádu a je z nich patrné, že soud nabyl vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že skutek, který je kladen stěžovateli za vinu, se stal tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku téhož soudu (k tomu srov. zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 3094/08 , ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 , ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 , ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 , ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 , či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 , případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16 ). Zároveň je třeba doplnit, že závěr o vině stěžovatele shora popsaným skutkem je výsledkem procesně korektního postupu. Jde-li o dílčí námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti, považuje Ústavní soud za nezbytné zmínit následující.
Pokud jde o otázku příčetnosti stěžovatele v době spáchání trestného činu, jímž byl uznán vinným, je třeba říci, že krajský soud při jejím posouzení (v intencích závěrů nálezů Ústavního soudu ze dne 15. března 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 a ze dne 26. července 2016 sp. zn. III. ÚS 1414/16 ) vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Lenkou Fiedlerovou, jakož i ze znaleckého posudku z téhož odvětví vypracovaného MUDr. Petrem Krekule. Oba tito znalci se přitom shodli v tom, že u stěžovatele nešlo o tzv. toxickou psychózu (jak nyní stěžovatel naznačuje ve své ústavní stížnosti).
Jejich závěry se pak odlišovaly toliko v tom směru, zda v době spáchání trestného činu byly rozpoznávací schopnosti stěžovatele sníženy podstatně či nikoliv (ohledně podstatného snížení ovládacích schopností stěžovatele panovala mezi znalci shoda). Krajský soud v rámci hodnocení znaleckých posudků, včetně výpovědí znalců v hlavním líčení, shledal jako přesvědčivější závěr znaleckého posudku MUDr. Fiedlerové, tedy že v době spáchání trestného činu byly rozpoznávací schopnosti stěžovatele sníženy toliko nepatrně (srov. stranu 33-34 rozsudku krajského soudu).
Jestliže pak na tomto základu krajský soud učinil závěr o tom, že pachatel jednal v době spáchání trestného činu za stavu zmenšené příčetnosti (§ 27 tr.
zákoníku), kterýžto nijak nevylučuje jeho trestní odpovědnost, nemá Ústavní soud, co by rozhodnutí obecných soudů v tomto směru vytknul. Zbývá pouze dodat, že v projednávané věci krajský soud ani soud vrchní nedospěly k závěru, že jde o výjimečný, zvlášť obtížný případ, který by vyžadoval zvláštní vědecké posouzení ve smyslu § 110 odst. 1 tr. řádu (jehož se zřejmě stěžovatel dovolával). Lze pouze přitakat konstatování vrchního soudu, že důvodem přibrání (znaleckého) ústavu ve smyslu § 110 odst. 1 tr.
řádu nemůže být závažnost dané trestní věci či věk pachatele (viz stranu 4 jeho rozsudku); skutečnost, že stěžovatel byl v době spáchání trestného činu dlouhodobým uživatelem drog, pak byla oběma znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie v jejich posudcích plně akcentována. Další námitkou, jejímž prostřednictvím se stěžovatel snažil poukázat na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces, bylo, že v jeho věci nebyl proveden vyšetřovací pokus (§ 104c tr. řádu) ani rekonstrukce (§ 104d tr.
řádu). Jde přitom o tzv. zvláštní způsoby dokazování, jejichž smyslem je zjednodušeně řečeno prověřit či upřesnit skutečnosti zjištěné v trestním řízení. K tomu je třeba uvést, že danou námitkou stěžovatele se již opakovaně zabývaly jako vrchní, tak i dovolací soud, přičemž tyto shodně uvedly, že z návrhu obhájce stěžovatele nebylo zřejmé, k prověření či objasnění jakých konkrétních skutečností (ev. tvrzení) měly tyto úkony přispět. V této části skutečně nezbývá, než toliko odkázat na hodnotící pasáž odůvodnění rozsudku vrchního soudu, dle něhož: "[n]ení sporu o tom, že zranění způsobil poškozeným obžalovaný, ani o tom, jak k tomu došlo.
Je naprosto nepochybné, o jaká zranění se jednalo a jaké byly jejich následky." Výhradu stěžovatele, že jeho návrhy směřovaly k objasnění skutkového děje je pak třeba - ve světle závěrů obecných soudů - odmítnout, neboť skutkový stav dané věci byl dostatečně zjištěn na základě jednotlivých důkazů, především svědeckých výpovědí přeživšího policisty, otce stěžovatele, matky stěžovatele, sousedů, kteří přispěchali na pomoc po útoku stěžovatele na zasahující policisty a dalších policistů, kteří posléze dorazili na místo činu za účelem zajištění stěžovatele.
Ani tuto námitku proto Ústavní soud nevyhodnotil jako důvodnou. Pokud jde o výhrady stěžovatele vůči profesionalitě zákroku zasahujících policistů (poškozených), odkazuje Ústavní soud toliko na související konstatování krajského soudu (viz stranu 36 jeho rozsudku) a vrchního soudu [srov. stranu 4 jeho rozsudku], dle nichž tito postupovali zcela v souladu se zákonem a s poznatky, které v rozhodné době měli k dispozici. Konečně zbývá vypořádat i poslední námitku stěžovatele, již tento směřuje proti výši uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
K tomu považuje Ústavní soud za nezbytné předně připomenout, že k přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení přistupuje ve své rozhodovací praxi zdrženlivě a necítí se oprávněn do této oblasti zasahovat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. února 2018 sp. zn. II. ÚS 3761/17 a rozhodnutí v něm citovaná].
Ukládání trestů obecnými soudy se však přesto nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity, pročež Ústavní soud výjimečně ingeruje i do této oblasti, zvláště tehdy, neodůvodnily-li obecné soudy dostatečně výběr druhu či výměry trestu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. června 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12 , anebo ze dne 7. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 ). V tomto směru se Ústavní soud naposledy vyjádřil ve svém nálezu ze dne 17. dubna 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17 , z něhož se podávají případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného (viz body 55 a 56 citovaného nálezu).
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí jsou, co do druhu a výměry uloženého trestu přesvědčivě odůvodněna (srov. především strany 38-41 rozsudku krajského soudu, ale i hodnocení dovolacího soudu na straně 10 jeho usnesení), včetně polehčujících okolností na straně stěžovatele. Lze tak jen připomenout, že při stanovení konkrétního druhu a výměry trestu krajský soud vyšel ze zákonné trestní sazby uvedené v § 140 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž akcentoval skutečnost, že stěžovatel svým jednáním naplnil hned dvě skutečnosti odůvodňující použití vyšší trestní sazby (spáchal trestný čin na dvou osobách, přičemž šlo současně o úřední osoby při výkonu jejich pravomoci).
K tomu přistoupilo hodnocení i dalších skutečností, mimo jiné osobnosti stěžovatele, skutečnosti, že tento se daného trestného činu dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, jakož i nízkého věku pachatele, jeho dosavadní trestní bezúhonnosti, celkové nezralosti jeho osoby, ale i toho, že svého činu litoval až při své závěrečné řeči, jakož i toho, že svoji vinu stěžovatel nadále popíral a nevyužil možnosti omluvit se přímo pozůstalým jednoho z poškozených, ačkoliv k tomu měl opakovaně příležitost. Protože krajský soud postupoval zcela v intencích příslušných zákonných ustanovení a jeho skutková zjištění, z nichž při ukládání trestu vycházel, se zřetelně podávala z provedeného dokazování, Ústavní soud uzavírá, že ani v rozhodování o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody neshledal žádná pochybení.
Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci nezjistil, že by obecné soudy porušily některé ze stěžovateli zaručených základních práv. Za takové situace byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu