Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Iryny Kacjukové, zastoupené JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 22 Cdo 638/2022-627, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2021 č. j. 15 Co 173/2021-584 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 31. března 2021 č. j. 34 C 441/2017-493, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Miroslava Fišera a Venduly Fišerové a Nadiji Paškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, dále práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se vedlejší účastníci před Okresním soudem Plzeň-město (dále jen "okresní soud") domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením společné věci, v němž stěžovatelce náležela ideální polovina. Okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil podílové spoluvlastnictví nemovitých věcí, specifikovaných v I. výroku rozsudku [pozemků, jejichž součástí je bytový dům (dále jen "nemovitosti")], a rozhodl o vypořádání rozdělením nemovitostí tak, že ideální podílové spoluvlastnictví přeměnil na bytové spoluvlastnictví k bytovým jednotkám, specifikovaným ve II. výroku rozsudku. Jednotlivé bytové jednotky přikázal do vlastnictví vždy některému ze spoluvlastníků a dalšími výroky rozhodl o finančním vypořádání spoluvlastnických podílů mezi účastníky a o náhradách nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejších účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví nemovitostí a přikázal je do spoluvlastnictví vedlejších účastníků a rozhodl o povinnosti vedlejších účastníků společně a nerozdílně uhradit stěžovatelce na vypořádání spoluvlastnictví 2 250 000 Kč. Krajský soud měl po doplnění dokazování za to, že je namístě postupovat podle § 1147 občanského zákoníku (dále jen "o.
z."), nikoli podle § 1144 téhož zákona, jak učinil okresní soud. Krajský soud konstatoval, že rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale také spravedlivé. S přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž může být společná věc za určitých podmínek přikázána jen některému (některým) ze spoluvlastníků, přestože je rozdělení věci možné, dospěl k závěru, že z důvodu vysoce konfliktních vztahů mezi spoluvlastníky, vedoucích mimo jiné k podávání trestních oznámení a poškozování společné věci stěžovatelkou, je na místě rozhodnout způsobem uvedeným výše.
Zatímco stěžovatelka měla od počátku řízení zájem na přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví, vedlejší účastníci tento postoj vyjádřili teprve v závěrečném návrhu v řízení před okresním soudem. Stěžovatelka však listiny k prokázání schopnosti zaplatit vedlejším účastníkům příslušnou částku na vypořádání spoluvlastnických podílů předložila až po skončení řízení před okresním soudem. Jelikož vedlejší účastníci nebyli, na rozdíl od stěžovatelky, okresním soudem vyzváni k prokázání své solventnosti, učinil tak krajský soud. Ten na základě výpisů z bankovních účtů a smluv o úvěru a zápůjčce zjistil, že vedlejší účastníci disponují prostředky k vyplacení spoluvlastnického podílu, zatímco stěžovatelka prokazovala svou solventnost toliko rezervační smlouvou o budoucím prodeji svého bytu.
Na základě zjištění okresního soudu krajský soud konstatoval, že původcem konfliktních vztahů a nepřijatelného postoje k pořádku a údržbě nemovitostí je především stěžovatelka, která postrádá schopnost o nemovitosti pečovat (bylo zjištěno, že shromažďuje bezcenné předměty ve svých bytech, společných prostorech a na zahradě a že poškozuje a znehodnocuje nemovitosti tím, že pokresluje fasádu a omítky a rozmisťuje po nemovitostech fekálie). V zájmu nastolení bezkonfliktních vztahů a zamezení dalšího chátrání nemovitostí proto přikázal nemovitosti do spoluvlastnictví vedlejších účastníků, neboť rozdělení domu na bytové jednotky by nevedlo k zamýšlenému účelu.
4. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost. Zčásti proto, že shledal soulad rozsudku krajského soudu s jeho ustálenou rozhodovací praxí, zčásti proto, že v rozsahu namítané nedostatečnosti či nesprávnosti odůvodnění rozsudku krajského soudu stěžovatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání ani dovolací důvod, a dovolání tak trpělo vadami, pro které v tomto rozsahu nebylo možno v řízení pokračovat. Nejvyšší soud vyložil, že § 1147 o. z. stanoví jediné výslovné kritérium pro přikázání věci, jejíž rozdělení není dobře možné, jednomu nebo více spoluvlastníkům, totiž souhlas toho, komu má být společná věc přikázána.
Z povahy věci a judikatury Nejvyššího soudu má dále vyplývat, že je třeba přihlédnout především ke schopnosti účastníků vyplatit spoluvlastnický podíl. Spoluvlastník, kterému má být věc přikázána, musí disponovat finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu nebo musí prokázat, že je schopen si prostředky opatřit. Zákon však neobsahuje výslovná kritéria pro stanovení, kterému z více možných spoluvlastníků, kteří mají o společnou věc zájem a jsou solventní, má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, a poskytuje tak soudům široké uvážení v tom, aby si tato kritéria vymezily s přihlédnutím k individuálním okolnostem.
Soudy však musejí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považují v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a odůvodnit, proč konkrétnímu spoluvlastníkovi společnou věc přikázaly. Nejvyšší soud dále setrvale dovozuje, že se soud v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci. Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu.
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. K normám s relativně neurčitou hypotézou Nejvyšší soud dovozuje, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy vymezené v souladu se zákonem.
Podle Nejvyššího soudu krajský soud naplnění hypotézy § 1147 o. z. posoudil na základě okolností, které lze v souzené věci považovat za podstatné, přičemž jeho úvahy nebyly zjevně nepřiměřené. Nepřihlédl-li krajský soud výslovně k dalším okolnostem, např. k tomu, zda a jak jsou strany solventní k tomu, aby vynakládaly na nemovitosti další investice, není jeho rozhodnutí jen z tohoto důvodu nezákonné. To platí s ohledem na projednací zásadu tím spíše o těch dovolacích námitkách, které stěžovatelka v řízení uplatnila poprvé až v dovolání - např.
výhradu, že se odvolací soud nezabýval jejími možnostmi zajistit si jiné bydlení. Stěžovatelka také namítla, že krajský soud nepřihlédl k tomu, že je spoluvlastnicí nemovitostí již 20 let a že je považuje za svůj domov, neboť v nich bydlela s manželem. Podle Nejvyššího soudu však pominula, že citová vazba k předmětu spoluvlastnictví může být kritériem významným pro přikázání věci pouze tehdy, vyznívají-li ostatní kritéria rovnocenně. Nejvyšší soud také uložil stěžovatelce nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení, každému ve výši 17 109,40 Kč.
5. Stěžovatelka především namítá, že jí bylo nepřípustně odňato vlastnické právo, a to bez přiměřené náhrady. Jejímu vlastnickému právu údajně nebyla poskytnuta stejná ochrana jako vlastnictví ostatních spoluvlastníků. Podle stěžovatelky bránily krajským soudem zvolenému vypořádání spoluvlastnictví zákonné překážky. Stěžovatelka tvrdí, že jsou-li "dány podmínky pro rozdělení věci, není možno postupovat přikázáním věci do vlastnictví některého ze spoluvlastníků, a to ani tehdy, pokud by pro takový postup obecně byly splněny předpoklady (zájem spoluvlastníka o věc a schopnost vyplacení přiměřené náhrady) a přikázání věci by se jevilo snad i jako vhodnější způsob vypořádání spoluvlastnictví". Výjimku mají tvořit pouze situace, v nichž by odůvodněné náklady spojené s přeměnou byly naprosto neúměrně vysoké vzhledem k reálné hodnotě budovy. Odnětí vlastnického práva stěžovatelce pro údajně nikoli závažné konflikty s vedlejšími účastníky nemůže být odůvodněné; konflikty nedospěly do soudního řízení, ani podle judikatury Nejvyššího soudu nemají špatné vztahy mezi spoluvlastníky bránit rozdělení věci. Krajský soud podle stěžovatelky neodůvodnil, proč nepřikázal nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví. Okresní soud ani krajský soud údajně nepřihlédly k tomu, že stěžovatelka jako jediná ze spoluvlastníků měla a má v nemovitostech trvalý pobyt, přičemž právo na bydlení patří k základním lidským právům. Soudy neuvážily okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, ani nepřihlédly k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu. Podle stěžovatelky jediný důvod rozhodnutí krajského soudu - že není schopna se o nemovitosti starat - je chabý, navíc nezohledňuje, že jako jediná ze spoluvlastníků nemusí k vypořádání ostatních podílů čerpat úvěr. V nedostatečném posouzení solventnosti spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu. Podle stěžovatelky nebyl zejména rozsudek krajského soudu řádně odůvodněn.
6. Dále má stěžovatelka za to, že jí nebyla přisouzena přiměřená finanční náhrada. Náhrada ve výši 2 250 000 Kč jako jedna polovina znaleckým posudkem stanovené obvyklé ceny nemovitostí údajně nezohledňuje, že nyní vedlejším účastníkům nic nebrání rozdělit dům na bytové jednotky a tím cenu nemovitostí zvýšit.
7. V posledku má být rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení v rozporu s ústavně souladným výkladem příslušných ustanovení zákona. Stěžovatelka připomíná, že jí bylo uloženo nahradit náklady řízení před všemi soudy v souhrnné výši 224 433,20 Kč. Obecné soudy údajně nerespektovaly rozhodnutí Ústavního soudu, na něž se odkazovaly, o náhradách nákladů řízení v obdobných věcech, a neměly postupovat podle zásady úspěchu ve věci.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (srov. § 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu je ústavní stížnost z níže uvedených důvodů přípustná pouze částečně (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nevyčerpala ve všech ohledech zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
10. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je třeba přihlédnout k tomu, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že (v určitých námitkách) neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu a v příslušném rozsahu potřeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu - rozsahu brojícím proti správnosti a dostatečnosti odůvodnění podle § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (více viz dále) - nepřípustná.
11. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 ) že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). K problematice vymezení přípustnosti dovolání i k důsledkům absence řádného vymezení jeho přípustnosti existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelka zjevně nezohlednila (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17 ). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné a logické odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.
12. Pro důvody uvedené v předchozích dvou bodech nutno shledat nepřípustné i další námitky stěžovatelky. Stěžovatelka především brojí proti právnímu posouzení věci krajským soudem podle § 1147 o. z. a přikázání nemovitostí do vlastnictví vedlejších účastníků, neboť podle ní měl soud rozhodnout podle § 1144 o. z. a rozdělit spoluvlastnictví nemovitostí na výlučná vlastnictví bytových jednotek. Stěžovatelka však v tomto ohledu Nejvyššímu soudu předložila otázku: "Z jakých okolností lze při rozhodování o přikázání nemovitosti do vlastnictví některého ze spoluvlastníků vycházet v případě, že obě strany sporu prokáží svoji solventnost k vyplacení vypořádacího podílu dalších stran?" Jde o jinou otázku, než představuje těžiště stěžovatelčiny argumentace obsažené v ústavní stížnosti. Zatímco Nejvyšší soud, vázán uplatněným dovolacím důvodem, posuzoval přípustnost dovolání v rozsahu námitek proti výkladu a použití § 1147 o. z. krajským soudem, stěžovatelka nyní tvrdí, že mělo být v prvé řadě rozhodnuto podle § 1144 o. z. Jelikož tuto otázku Nejvyššímu soudu nepředložila, nebyla opět ve smyslu výše uvedeného Nejvyššímu soudu dána možnost, aby přípustnost dovolání v této otázce vůbec posoudil. Je-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů obecně nepřípustná v rozsahu, v němž u příslušných otázek stěžovatelka nevymezí předpoklady přípustnosti dovolání, musí být tím spíše ústavní stížnost nepřípustná tehdy, nepředloží-li stěžovatelka v dovolání svou budoucí stížnostní námitku vůbec. Proto v rozsahu, v němž stěžovatelka spatřuje neústavnost rozsudku krajského soudu v tom, že jí nebyly do výlučného vlastnictví přikázány určité bytové jednotky, nevyčerpala řádně všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost je v této části nepřípustná. Stěžovatelka nadto nijak nezpochybnila usnesení Nejvyššího soudu v tom smyslu, že se soud opomněl vypořádat s její argumentací nyní obsaženou v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud přitom přehledně popsal čtyři stěžovatelkou předestřené otázky, v nichž spatřovala přípustnost dovolání, a s každou z nich se vypořádal.
13. Stejný "osud" musí následovat stěžovatelčina námitka týkající se přiměřenosti jí přisouzeného finančního vypořádání. Touto otázku se na podkladě stěžovatelčina dovolání Nejvyšší soud nezabýval, tudíž stěžovatelka ani v této části nevyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
14. Ve zbývající části je ústavní stížnost přípustná.
15. Posoudí-li Ústavní soud stěžovatelčinu námitku - že krajský soud neodůvodnil, proč nepřikázal nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví - podle obsahu tak, že neprávně vyložil či použil kritéria podle § 1147 o. z., lze tuto námitku shledat z pohledu vyčerpání prostředků k ochraně práva přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud s četnými odkazy na svou judikaturu přehledně a srozumitelně odůvodnil rozsah a možnou váhu jednotlivých kritérií a shledal, že se krajský soud od jeho konstantní rozhodovací praxe neodchýlil. Právní úvaha výběru a rozhodnosti možných kritérií, zejména zohlednění chování spoluvlastníků a pravděpodobné budoucí péče o společnou věc, přitom není v rozporu s ústavním pořádkem. Ve zbytku důsledně zohledňuje zvláštnosti individuální věci a jednoznačná skutková zjištění především okresního soudu, která pro stěžovatelku vyznívají nepříznivě.
16. Tvrdí-li stěžovatelka, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s ostatními tvrzenými okolnostmi pro přikázání vlastnictví nemovitostí, přehlíží, že krajský soud i Nejvyšší soud vzaly tyto okolnosti do úvahy, nicméně jim přisoudily jiný význam než stěžovatelka. Nejvyšší soud odůvodnil, že citová vazba ke společné věci může být kritériem až tehdy, vyznívají-li ostatní kritéria rovnocenně. Obecné soudy dospěly k jednoznačnému a odůvodněnému závěru, že pro prokázané skutečnosti - zejména nepřijatelné chování stěžovatelky - bylo namístě nemovitosti přikázat do vlastnictví vedlejších účastníků. Stejně tak byla dostatečně posouzena solventnost jednotlivých spoluvlastníků vzhledem k přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví toliko některých z nich, k čemuž postačuje odkázat na shrnutí na str. 5 usnesení Nejvyššího soudu. Pro úplnost hodno pouze připomenout, že související otázka, potenciálně zpochybňující, proč krajský soud nepotvrdil rozdělení nemovitostí na bytové jednotky, nebyla předmětem posouzení přípustnosti dovolání.
17. Stěžovatelka také namítá neústavnost napadených rozhodnutí ve výrocích o náhradách nákladů řízení. Je vhodné upozornit, že k náhradám nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
18. Stěžovatelka vychází z povahy řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jako o řízení iudicii duplicis, avšak "mechanicky" upírá pozornost pouze k jí svědčícím okolnostem. Okresní soud v bodech 35 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku upozornil na související judikaturu Ústavního soudu a následně posoudil přiléhavost možných přístupů k posuzované věci. Taktéž vzpomenul, že stěžovatelka snaze vedlejších účastníků o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví odporovala a zohlednil návrhy na vypořádání obou stran. Okresní soud mimo jiné konstatoval, že odmítá-li jeden ze spoluvlastníků uzavřít dohodu, nezbývá ostatním, než podat žalobu. Stejně tak podotkl, že spoluvlastník sice není povinen uzavřít dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nicméně neuzavře-li ji, měl by být připraven v soudním řízení obhájit svou představu o vypořádání. Okresní soud podrobně vysvětlil, proč se situace v řízení blížila svou povahou běžnému spornému řízení a proč lze v této věci podle jeho názoru hovořit o procesním úspěchu ve věci, rozhodl-li ve prospěch návrhu vedlejších účastníků na vypořádání spoluvlastnictví. S tímto posouzením se krajský soud ztotožnil. Je-li takový postup obecně možný a soudy si byly vědomy vztahu mezi návrhy stran a výsledným rozhodnutím, stejně tak jako konkrétních okolností věci, a své rozhodnutí řádně odůvodnily, považuje Ústavní soud tento postup při omezeném ústavněprávním přezkumu výroků o nákladech řízení za ústavněprávně přijatelný. Ústavní soud ve zbytku odkazuje zejména na body 38 až 41 odůvodnění rozsudku okresního soudu.
19. V posledku je zjevně neopodstatněná i námitka proti rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení. Pro výše uvedené je u rozhodnutí o náhradě nákladů toliko dovolacího řízení ústavněprávně přijatelné hovořit o procesním úspěchu ve věci. A to tím spíše, lze-li takto v obdobných případech shledat i co se týče náhrady nákladů odvolacího řízení - srov. usnesení ze dne 7. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 3492/21 .
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu