USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) M. F., narozeného XY, b) V. F., narozené XY, obou bytem v XY, a c) N. P., narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem v Plzni, K Starým valům 442/10, proti žalované I. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Violou Šiplovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 37/45, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 441/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2021, č. j. 15 Co 173/2021-584, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. října 2021, č. j. 15 Co 173/2021-584, se zamítá. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci a) náklady dovolacího řízení ve výši 17 109,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Tomáše Menčíka, advokáta se sídlem v Plzni, K Starým valům 442/10. IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni b) náklady dovolacího řízení ve výši 17 109,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Tomáše Menčíka, advokáta se sídlem v Plzni, K Starým valům 442/10. V. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni c) náklady dovolacího řízení ve výši 17 109,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Tomáše Menčíka, advokáta se sídlem v Plzni, K Starým valům 442/10.
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 34 C 441/2017-493, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I). Spoluvlastnické právo k těmto pozemkům rozdělil na „vlastnické právo k bytovým jednotkám“ blíže specifikovaným ve výroku II rozsudku. Jednotlivé bytové jednotky přikázal do vlastnictví vždy některému účastníku (či účastníkům) řízení (výroky III–V) a žalobkyni c) uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci a) a žalobkyni b) částku 77 500 Kč a žalované částku 55 000 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky VI a VII).
Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky VIII a IX). K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 15 Co 173/2021-584, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku IX, který potvrdil (výrok VI), změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalované k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro katastrální území a obec XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I).
Předmětné nemovitosti přikázal do spoluvlastnictví žalobců s podílem o velikosti ideální 1/2 žalobcům a) a b) a s podílem o velikosti ideální 1/2 žalobkyni c) – (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalobců společně a nerozdílně uhradit žalované na vypořádání spoluvlastnictví částku 2 250 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–V). Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Napadené rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Zaprvé pokládá otázku, z jakých okolností lze při rozhodování o přikázání nemovitosti do vlastnictví některého ze spoluvlastníků vycházet v případě, že obě strany sporu prokáží svoji solventnost k vyplacení vypořádacího podílu dalších stran. Závěry odvolacího soudu považuje za zjevně nepřiměřené. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, 26 Cdo 2818/99, 22 Cdo 2744/2011, 22 Cdo 3121/2020 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a uvádí, že se principy vyplývajícími z těchto rozhodnutí odvolací soud neřídil, pročež jeho závěry považuje za neúplné a nepřiměřené.
Odvolací soud podle dovolatelky nevzal na zřetel, že je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí již 20 let, jediná ze spoluvlastníků je užívá osobně, považuje je za svůj domov, má k nim osobní vztah, neboť v nich bydlela se svým manželem, který následně zemřel, jediná disponuje finančními prostředky k vyplacení spoluvlastnických podílů žalobců bezprostředně a že nedisponuje jako jediná z účastníků jinými nemovitostmi. Velikost žalobci užívaných bytů považuje za nerozhodnou.
Žalovaná shledává důvod špatného stavu předmětných nemovitostí v neschopnosti komunikace spoluvlastníků. Zadruhé žalovaná odvolacímu soudu vytýká nedostatečné a nesprávné odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež považuje za rozporné s § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Zatřetí dovolatelka poukazuje na rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. A konečně, začtvrté, pokládá napadené rozhodnutí za překvapivé. Uvádí, že odvolací soud do jisté míry vyšel z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž pro takový postup vytvořil podmínky tím, že by dokazování doplnil anebo znovu provedl, čímž se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Soud prvního stupně podle dovolatelky nevzal za prokázané skutečnosti, z nichž následně odvolací soud vychází v bodě 7 a 20 napadeného rozsudku. Dále namítá, že odvolací soud neprovedl jakékoli dokazování ve vztahu k možnostem a schopnostem účastníků o nemovitosti pečovat. Navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. aby napadené rozhodnutí změnil tak, že předmětné nemovitosti přikáže do vlastnictví žalované, zaváže ji uhradit příslušnou částku na vypořádání spoluvlastnictví a uloží žalobcům povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání nesplňuje procesní aspekty přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a je tedy nepřípustné. Poukazují na skutečnost, že žalovaná v době rozhodování odvolacího soudu disponovala bytem, který mohl uspokojit její bytovou potřebu, avšak jej po vyhlášení napadeného rozhodnutí zcizila. Zpochybňují citovou vazbu žalované k předmětným nemovitostem s ohledem na její předchozí jednání. Dále uvádí, že žalovaná v dovolání přichází s novými skutečnostmi, které nebyly předmětem dokazování.
Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, příp. zamítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Zaprvé dovolatelka předkládá otázku, z jakých okolností lze při rozhodování o přikázání nemovitosti do vlastnictví některého ze spoluvlastníků vycházet v případě, že obě strany sporu prokáží svoji solventnost k vyplacení vypořádacího podílu dalších stran. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, jelikož se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Podle § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), není- li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky. Citované ustanovení obsahuje toliko jediné výslovné kritérium pro přikázání věci, jejíž rozdělení není dobře možné, jednomu nebo více spoluvlastníkům, a totiž souhlas toho, komu má být společná věc přikázána.
Z povahy věci dále vyplývá, že je třeba přihlédnout především ke schopnosti účastníků vyplatit spoluvlastnický podíl [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Spoluvlastník, kterému má být věc přikázána, musí disponovat s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Zákon však neobsahuje výslovná zákonná kritéria pro stanovení, kterému z více možných spoluvlastníků, kteří mají o společnou věc zájem a jsou solventní, má být společná věc přikázána za náhradu do výlučného vlastnictví, a poskytuje tak soudům širokou diskreci v tom, aby si tato kritéria samy vymezily s přihlédnutím k individuálním okolnostem každého případu. Soud však musí v rozhodnutí ozřejmit, která kritéria považuje v dané věci za relevantní, musí je posoudit ve vzájemné souvislosti a musí odůvodnit, proč konkrétnímu spoluvlastníku společnou věc přikázal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 692/2019). Nejvyšší soud dále setrvale dovozuje, že se soud v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009, či novější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 713/2019).
Dovolací soud nicméně opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016]. Je také třeba připomenout, že řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je řízením sporným, ve kterém soud při úvaze o tom, komu ze spoluvlastníků věc přikáže do výlučného vlastnictví, zohledňuje především tvrzení účastníků prokázaná či vyvrácená v procesu dokazování, jakož i skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo.
Je proto povinností účastníka, který se domáhá přikázání věci, aby tvrdil a prokazoval okolnosti, které by měly být zohledněny v jeho prospěch. Soud nemá povinnost po takových skutečnostech pátrat bez návrhu účastníků, ale může k nim přihlédnout, vyjde-li jejich existence v průběhu řízení např. z dokazování najevo (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3750/2021). V poměrech souzené věci odvolací soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky řízení existují spory mající základ jednak v zálibě žalované shromažďovat bezcenné předměty a zahlcovat jimi svoje byty, společné prostory a zahradu a jednak v dalším jednání žalované vedoucím k poškozování domu a k jeho znehodnocení – pokreslování fasády či omítek, rozmísťování fekálií apod. Žalobci se snažili proti vůli žalované, která věci považovala za svůj majetek, nepořádek odstranit.
Vztahy byly natolik konfliktní, že se účastníci řízení nebyli schopni dohodnout ani na rozúčtování služeb či na správě společného domu. Dále odvolací soud zjistil, že všichni účastníci disponují dostatečným množstvím finančních prostředků na zaplacení vypořádacího podílu. Žalobci prokázali svou solventnost prostřednictvím zůstatku na běžném účtu, nasmlouvaných úvěrů a zápůjčky (k tomu blíže viz bod 14 rozsudku odvolacího soudu), zatímco žalovaná tak učinila prostřednictvím rezervační smlouvy, která své smluvní strany zavazovala k uzavření kupní smlouvy, na základě níž se měla žalovaná zavázat k prodeji jiné nemovitosti ve svém vlastnictví (byt v Plzni) za cenu 2 995 000 Kč. Co se právního posouzení věci týče, odvolací soud předně akcentoval existenci dlouhotrvajících sporů mezi účastníky řízení, které pramení především z chování žalované, jejíž vztah k pořádku a údržbě společných nemovitostí považoval za neakceptovatelný.
Takové vysoce konfliktní vztahy účastníků řízení podle odvolacího soudu brání rozdělení společných věcí. Fakticky by se totiž nepříznivý stav nezměnil, konfliktní vztahy by přetrvávaly a společné nemovitosti by dál chátraly.
Následně při rozhodování o tom, komu předmětné nemovitosti přikáže do výlučného vlastnictví či spoluvlastnictví, odvolací soud nejprve zohlednil, že všichni účastníci řízení mají o společné věci zájem a jsou dostatečně solventní. Namítá- li dovolatelka, že jako jediná disponuje finančními prostředky nezbytnými k vyplacení spoluvlastnického podílu, aniž by čerpala jakýkoli úvěr, a proto je její solventnost na vyšší úrovni, dovolací soud odkazuje na skutková zjištění odvolacího soudu. Z nich vyplývá, že v době rozhodování ve věci žalovaná neměla finanční prostředky přímo k dispozici, nýbrž disponovala pouze rezervační smlouvou k prodeji bytu.
Skutečnost, že žalovaná případně aktuálně částkou nezbytnou k vyplacení spoluvlastnických podílů disponuje bezprostředně, je skutečností novou, kterou v dovolání nelze uplatnit (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), a dovolací soud k ní proto není oprávněn přihlížet. Naopak je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem, z něhož je zjevné, že solventnost účastníků řízení se v době vyhlášení napadeného rozsudku pohybovala na srovnatelné úrovni. Za rozhodnou okolnost pro přikázání předmětných nemovitostí do spoluvlastnictví žalobců odvolací soud považoval zejména skutečnost, že žalovaná svým jednáním zhoršuje stav předmětné nemovitosti a její chování je zdrojem konfliktních vztahů mezi účastníky řízení.
Dále přihlédl k tomu, že žalobci užívají byty v součtu o nepatrně větší podlahové plochy než žalovaná, a učinil úsudek, že žalovaná zřejmě postrádá schopnost pečovat o předmětné nemovitosti. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu přihlédl k individuálním okolnostem případu a vymezil pro souzenou věc rozhodná kritéria. Dovolací soud přitom shledává úvahy, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, za řádně odůvodněné, přičemž je nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Proto v dovolacím řízení obstojí.
Níže se dovolací soud vyjadřuje k jednotlivým námitkám dovolatelky. Předně je třeba zopakovat, že ve vztahu k normám s relativně neurčitou hypotézou Nejvyšší soud dovozuje, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003). V daném případě odvolací soud hypotézu právní normy, tj. § 1147 o. z., vymezil na základě okolností, které lze v souzené věci považovat za podstatné, přičemž jeho úvahy dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Lze proto konstatovat, že hypotézu právní normy vymezil správně. Pokud následně výslovně nepřihlédl k dalším okolnostem případu, např. k tomu, zda a jak jsou jednotlivé strany solventní, k tomu, aby vynakládaly na předmětné nemovitosti další investice, nelze jeho rozhodnutí jenom z tohoto důvodu považovat za rozporné se zákonem.
To platí s ohledem na projednací zásadu tím spíše ve vztahu k těm dovolacím námitkám, které žalovaná v řízení uplatňuje poprvé až v dovolání – např. výhradu, že se odvolací soud nezabýval možnostmi dovolatelky zajistit si jiné bydlení. Dovolací soud rovněž nemůže přihlédnout k námitkám žalované, které jsou založené na jiných skutkových zjištěních než těch, která ve věci učinily nalézací soudy. Je tomu tak proto, že dovolací soud je skutkovými závěry nalézacích soudů vázán a není je oprávněn v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz § 241a odst. 1 o.
s. ř. a contrario). Zcela bezpředmětná jsou tak tvrzení dovolatelky, že stav předmětných nemovitostí je zhoršen v důsledku neschopnosti komunikace spoluvlastníků, nikoliv v důsledku jejího jednání, či že dovolatelka jako jediná užívá předmětné nemovitosti osobně, zatímco žalobci je mají pouze jako investiční příležitost. Dovolatelka dále uvádí, že při rozhodování o tom, komu budou společné věci přikázány, nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že je spoluvlastnicí předmětných nemovitostí již 20 let a že je považuje za svůj domov, neboť tu bydlela společně se svým manželem.
Pomíjí však, že citová vazba k předmětu spoluvlastnictví může být kritériem významným pro přikázání věci pouze tehdy, pokud ostatní kritéria vyznívají rovnocenně (srovnej mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3222/2018, nebo již citované rozhodnutí Rc 5/2016). Odvolací soud přitom v dané věci rozhodná kritéria hodnotil výrazně ve prospěch žalujících. Odkazuje-li dovolatelka v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3121/2020, je třeba uvést, že uvedené rozhodnutí se zabývá způsobem nabytí spoluvlastnických podílů ke společné věci, a pro projednávanou věc, v níž se odvolací soud takovým kritériem vůbec nezabýval, tak není přiléhavé.
Zadruhé žalovaná odvolacímu soudu vytýká nedostatečné a nesprávné odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež považuje za rozporné s § 157 odst. 2 o. s. ř. Neuvádí však, která z náležitostí vyplývajících z § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí – v čem nedostatečnost či nesprávnost odůvodnění napadeného rozhodnutí spočívá. V rozsahu předmětné dovolací námitky tak v dovolání absentuje řádně označený důvod dovolání, který je třeba v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. vymezit prostřednictvím uvedení právního posouzení věci, které dovolatel pokládá za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá.
Řádně není vymezena ani přípustnost dovolání, neboť dovolatelka pouze tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak neoznačuje ani jediné jeho rozhodnutí. Dovolání proto v této části trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Zatřetí, co se týče námitky rozporu závěrů soudu s provedenými důkazy, je třeba zdůraznit, že od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s.
A konečně, začtvrté, dovolatelka považuje napadené rozhodnutí překvapivým, neboť odvolací soud podle ní vyšel „do jisté míry“ z jiných skutkových zjištění než soud prvního stupně, aniž by pro takový postup vytvořil podmínky tím, že by dokazování doplnil anebo znovu provedl. Námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí nemůže v projednávané věci založit přípustnost dovolání, i kdyby byla důvodná, neboť jde pouze o tvrzenou vadu řízení, ke které by bylo možno v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, jen pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 794/2020). Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Požadavek žalobců na přikázání předmětných nemovitostí do jejich spoluvlastnictví a kritéria, jež považovali pro takové rozhodnutí za významná, byly žalované bez pochyb známy, a to nejpozději z odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně.
Žalovaná proto mohla a měla předvídat, že se odvolací soud vzneseným požadavkem a kritérii bude zabývat. Pokud pak odvolací soud předmětné nemovitosti do spoluvlastnictví žalobců přikázal, nelze jeho rozhodnutí považovat za překvapivé. Nelze se ztotožnit ani s tvrzením dovolatelky, podle něhož okolnosti týkající se charakteru vztahů mezi účastníky řízení, z nichž odvolací soud vycházel, nebyly před soudem prvního stupně prokázány. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vycházel (zejména bod 7 napadeného rozsudku), koresponduje se skutkovými zjištěními, jež učinil soud prvního stupně (viz bod 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Ostatně dovolací soud ustáleně dovozuje, že odvolací soud může dospět k jiným skutkovým závěrům, než k jakým dospěl soud prvního stupně, i bez opakování důkazů provedených soudem prvního stupně, jde-li o důkazy listinné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 884/2018). Vzal-li proto odvolací soud za prokázanou některou ze skutečností vyplývající z listinných důkazů vyčtených soudem prvního stupně v bodě 6 jeho rozhodnutí, nelze takový jeho postup považovat za vadný či odchylující se od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Co se týče závěru, že žalovaná zřejmě postrádá schopnosti o předmětné nemovitosti pečovat (viz bod 20 napadeného rozsudku), jedná se o hodnotící úsudek odvolacího soudu, jenž učinil v rámci právního posouzení věci a jenž má navzdory tvrzení dovolatelky základ ve skutkových zjištěních, z nichž při rozhodování ve věci vycházel. Bylo-li v řízení prokázáno, že žalovaná shromažďuje bezcenné předměty ve svých bytech, společných prostorech a na zahradě a že poškozuje a znehodnocuje předmětné nemovitosti tím, že pokresluje fasádu a omítky a rozmisťuje po předmětných nemovitostech fekálie, nelze závěr odvolacího soudu o absenci schopností žalované pečovat o předmětné nemovitosti považovat za zjevně nepřiměřený, byť se neopírá o konkrétně zjištěné schopnosti žalované.
Dovolání není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení (výroky IV–VI). Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4.
10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 4. 2022
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu