22 Cdo 2744/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyň a) J. L., zastoupené JUDr. Kamilou Vágnerovou, advokátkou se
sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, b) L. L., proti žalovaným 1) L. V.,
a 2) L. V., zastoupeným Mgr. Petrem Trejbalem, advokátem se sídlem v
Litoměřicích, Michalská 4, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 119/98, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května
2009, č. j. 9 Co 857/2007-546, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2009, č. j. 9 Co
857/2007-546, ve výrocích pod body I. a II., a rozsudek Okresního soudu v
Litoměřicích ze dne 8. června 2007, č. j. 8 C 119/98-524, ve výrocích pod body
I. a II. se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích
k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání nemovitostí
do jejich výlučného vlastnictví. Uvedli, že nabyli spoluvlastnický podíl na
zchátralém domě postaveném v roce 1882, na kterém bylo nutno provádět opravy a
údržbu, v němž zamýšlejí vybudovat další byty s výtahem. S žalovanými se
nemohou dohodnout na financování oprav. Žalovaní se žalobou nesouhlasili.
Tvrdili, že se na všech potřebných opravách finančně podíleli, žalobci však
prováděli opravy, které nebyly nutné. Navrhovali, aby soud žalobu zamítl s tím,
že spoluvlastnický podíl nabyli proto, aby si zajistili bydlení a vyplacená
náhrada by jim nepostačovala k zajištění adekvátní náhrady.
Okresní soud v Litoměřicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. června
2007, č. j. 8 C 119/98-524, výrokem pod bodem I. zrušil podílové
spoluvlastnictví žalobců a žalovaných k domu č. p. 625 se stavební parcelou č.
1140 a zahradou parcela č. 1139 v k. ú. L., zapsaných na LV pro obec a
katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální
pracoviště Litoměřice, a přikázal nemovitosti do společného jmění původního
žalobce L. L. a jeho manželky J. L. Výrokem pod bodem II. uložil žalobcům
povinnost zaplatit žalovaným na vypořádání podílu každému částku 770.005,- Kč
do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Výrokem pod bodem III. uložil každému ze
žalovaných zaplatit žalobcům na vypořádání vynaložených investic částku
162.110,50 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Výroky pod body IV.
až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky ve
výroku uvedených nemovitostí. Původní žalobce L. L. [v průběhu řízení 28. 7.
2009 zemřel a na jeho místo nastoupila žalobkyně b)] a jeho manželka –
žalobkyně a), získali do společného jmění manželů id. ? předmětných nemovitostí
na základě kupní smlouvy uzavřené s městem Litoměřice 5. 10. 1995; žalovaní,
kteří jsou podílovými spoluvlastníky každý id. ? předmětných nemovitostí
vzhledem k celku, získali svou část nemovitostí na základě darovací smlouvy od
rodičů žalovaného 1), kteří ji nabyli rovněž koupí od města Litoměřic. Vzal za
prokázané, že při užívání nemovitostí docházelo mezi spoluvlastníky k
dlouhodobým neshodám a rozporům zejména ohledně oprav nemovitostí a jejich
financování, a dohoda mezi nimi není možná. Věc posoudil podle § 137 a § 142
občanského zákoníku („obč. zák.“). Dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné
podmínky pro zrušení spoluvlastnictví podle § 142 obč. zák.; proto podílové
spoluvlastnictví zrušil a přikázal nemovitosti do společného jmění původního
žalobce L. L. a žalobkyně J. L., kteří již vlastnili id. ? předmětných
nemovitostí a prokázali, že jsou schopni vyplatit náhradu žalovaným. Pro
stanovení vypořádacího podílu vyšel z obvyklé ceny uvedené ve znaleckém posudku
znalce Ing. Provazníka, CSc. Soud vypořádal investice vynaložené spoluvlastníky
do společných nemovitostí v návaznosti na velikost spoluvlastnických podílů a
zavázal žalované zaplatit žalobcům na vypořádání vynaložených investic částku
uvedenou ve výroku pod bodem III.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaných i
žalobců rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 9 Co 857/2007-546, rozsudek
soud prvního stupně ve výroku I. potvrdil, a změnil jej ve výroku pod bodem II.
tak, že uložil žalobcům zaplatit každému ze žalovaných na vypořádání podílu
částku 744.294,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku; a ve výrocích pod
body III. až VII. rozsudek soud prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (tato část výroku není předmětem
dovolacího řízení).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou dány
podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k uvedeným
nemovitostem. Odvolací soud posuzoval věc i z hlediska § 142 odst. 2 obč. zák.,
tj. zda nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zachování
spoluvlastnictví.; nepřisvědčil žalovaným, že takovými důvody je zajištění
jejich bytové potřeby a bytové potřeby rodičů žalovaného 1), když důvodem
nabytí spoluvlastnických podílů bylo právě zajištění bydlení. Nesporná je
existence neshod mezi účastníky a případná možnost jejich vyřešení
prostřednictvím § 139 obč. zák. není důvodem k nezrušení spoluvlastnictví. Za
správné považoval i závěry soudu prvního stupně vycházející ze znaleckého
posudku znalce Ing. Provazníka, že dům nelze reálně rozdělit. Vzhledem k
dlouhodobě nedobrým vztahům mezi účastníky, prokázaným i listinnými důkazy,
nepřichází v úvahu ani zakládání další formy spolužití v domě rozdělením domu
na bytové jednotky. Odvolací soud považoval za správné rozhodnutí soudu prvního
stupně o přikázání věci do vlastnictví žalobců, když tito s přikázáním
souhlasili, disponují spoluvlastnickým podílem id. ?, prokázali schopnost
vyplatit ostatním spoluvlastníkům přiměřenou náhradu a z jejich tvrzení,
dosavadního chování a dosud vynaložených investic lze usuzovat na to, že věc
účelně využijí.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že snížil
náhradu na vypořádání spoluvlastnického podílu z částky 770.005,- Kč pro
každého ze žalovaných na částku 744.294,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňují dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s.
ř.
Vytýkají odvolacímu soudu i soudu prvního stupně, že se nezabývaly žalovanými
tvrzenými a doloženými skutečnostmi o existenci důvodů zvláštního zřetele
hodných odůvodňujících rozhodnutí ve smyslu § 142 odst. 2 obč. zák. Za takové
důvody odvolací soud nepovažoval skutečnost, že žalovaní a jejich rodiče nemají
možnost po zrušení spoluvlastnictví zajistit si odpovídající bytové potřeby,
nepřihlédl k vyššímu věku žalovaných, ke skutečnosti, že žalovaný 1) se léčí
pro závažné onemocnění a je příjemcem plného invalidního důchodu, že
spoluvlastnické podíly na uvedených nemovitostech, které je opravňují k užívání
příslušného bytu, jsou jediným jejich majetkem a jinou možnost bydlení nemají. Zrušení spoluvlastnického podílu pro ně znamená ztrátu možnosti důstojného
bydlení, což v souvislosti s výše uvedenými okolnostmi znamená výkon práva v
rozporu s dobrými mravy a představuje to důvody hodné zvláštního zřetele. Mimo
nich by ztratili možnost bydlení i jejich staří rodiče, kteří užívají byt v
předmětném domě na základě souhlasu žalovaných, a nemají na pronájem
srovnatelného bytu dostatek finančních prostředků. Takový postup je i vzhledem
k vysokému věku rodičů v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní i jejich rodiče
jsou odkázáni na uvedené bydlení a jejich sociální a zdravotní situace jim
neumožňuje zajistit si v případě zrušení spoluvlastnictví srovnatelné bydlení. Žalovaní poukazují i na citové a osobní vazby k dotčenému domu, kde prožili
podstatnou část svých životů. Odvolací soud vycházel i z důkazy nepodloženého
tvrzení žalobců, že žalovaní vlastní další byt. Toto tvrzení však není
pravdivé. Žalovaní dále vytýkají odvolacímu soudu jeho závěr, že mezi účastníky
neexistovala vzájemná dohoda ohledně renovace a oprav společné nemovitosti i
když uzavření této dohody, byť nikoliv v písemné formě, bylo v řízení
prokázáno. Žalovaní rovněž prokázali, že se vždy podíleli na nutných nákladech
spojených s údržbou a opravami předmětné nemovitosti v rozsahu jejich
spoluvlastnického podílu. Jednání žalobců považují za šikanózní. Rozhodnutím
odvolacího soudu bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek uvedené v čl. 11
Listiny základních práv a svobod, aniž by byly splněny zákonné předpoklady pro
zrušení spoluvlastnictví. Za vadu řízení považují skutečnost, že odvolací soud
se nezabýval tím, že soud prvního stupně neprovedl žalovanými navržené důkazy
listinami Stavebního úřadu v Litoměřicích ve věci neoprávněně zřízených staveb
na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví. Pro případ, že by dovolací soud
neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, spatřují žalovaní pochybení
odvolacího soudu i ve stanovení výše přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl
žalovaných. Výše náhrady nevychází z ceny obvyklé a neodpovídá skutečné hodnotě
nemovitosti na trhu v daném místě a čase. Odvolací soud vycházel ze znaleckého
posudku, který byl ke dni jeho rozhodování již 3 roky starý a od té doby došlo
k podstatnému vzestupu cen nemovitostí.
Kromě toho soud nezohlednil další
investice žalovaných do nemovitosti v podobě instalace deseti plastových oken a
dalších stavebních úprav v celkové hodnotě 172.424,- Kč a tím rovněž porušil
podmínky čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Žalovaní upozorňují, že se v
soudním spise nenacházejí jimi předložené doklady o finanční účasti na
společných investicích v rozsahu kolem 130.000,- Kč. Žalovaní navrhují, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. a II. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) a c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I. je rozhodnutím potvrzujícím,
ve výroku pod bodem II. měnícím. V části týkající se přikázání nemovitostí do
výlučného vlastnictví žalující strany tak přichází do úvahy jen přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podle výslovného ustanovení
§ 241a odst. 3 o. s. ř. přípustné pouze pro řešení právních otázek. V
dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího
soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti
dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 3 a 4, § 243a odst. 2 o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže
posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných
právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu - dále jen „Soubor“ - č. C 3339). Napadené rozhodnutí řeší v rozporu s hmotným právem otázku, zda při úvaze o
výjimečném zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
z důvodů zvláštního zřetele hodných je právně významnou otázka zajištění
bytové potřeby spoluvlastníků, kteří mají být ze spoluvlastnictví vyloučeni,
resp. i jejich rodičů, kteří s nimi v domě, který je předmětem sporu, bydlí. Již v průběhu předchozího řízení před soudem prvního stupně se žalovaní
domáhali zamítnutí žaloby z důvodů zvláštního zřetele hodných; tyto důvody
spatřovali v tom, že spoluvlastnický podíl koupili za účelem zajištění
vlastního bydlení a nemají jiný byt (č. l. 335v. spisu). Soud prvního stupně
poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003, č. j. 8 C 119/98-344,
aniž se tímto tvrzením žalovaných zabýval. Uvedenou námitku pak uplatnili v
odvolání proti uvedenému rozsudku (č. l. 355 spisu). O odvolání rozhodl
odvolací soud usnesením ze dne 28. června 2005, č. j. 9 Co 515/2004-374, ve
kterém jen uvedl, že nebylo „prokázáno, že zrušení podílového spoluvlastnictví
není možné pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných“, aniž se uvedeným
tvrzením žalovaných zabýval.
Přesto uvedenou argumentaci žalovaní v dalším
řízení před soudem prvního stupně zopakovali a k tomu uvedli, že s nimi v bytě
bydlí i jejich staří rodiče, a poukázali na svůj špatný zdravotní stav (č. l. 406 spisu). Ve věci poté opět rozhodoval soud prvního stupně, a to rozsudkem
ze dne 8. června 2007, č. j. 8 C 119/98-524, ve kterém uvedené tvrzení
pominul. V odvolání proti tomuto rozsudku žalovaní opětovně uvedli, že
spoluvlastnický podíl získali za účelem vlastního bydlení a bydlení svých
rodičů; vyplacená náhrada jim nemůže stačit k zajištění bytu odpovídající
obytné plochy“ (č. l. 532 spisu). K tomu odvolací soud v dovoláním napadeném
rozsudku pouze uvedl: „Pokud žalovaní za důvody svědčící pro zachování
podílového spoluvlastnictví považují zajištění vlastní bytové potřeby a potřeby
svých rodičů s tím, že k tomu jejich spoluvlastnictví směřovalo a mělo by
sloužit dosud, pak takové důvody nepovažuje krajský soud za důvody zvláštního
zřetele hodné, které by mohly zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
bránit“.
Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší
spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud.
Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li
rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo
více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně
využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a
výtěžek rozdělí podle podílů.
Podle § 142 odst. 2 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší
a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a
rozdělením výtěžku.
Ustanovení § 142 odst. 2 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní – nekonkrétní) hypotézou („důvody zvláštního zřetele hodné“), tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být
rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny další,
popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě
nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou
součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z
níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní
normy (§ 142 odst. 2 obč. zák.) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl
by být naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť by
soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní
normy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
2288/2003, Soubor č. C 2419).
Aplikací § 142 odst. 2 obč. zák. se zabývalo zhodnocení rozhodování soudů o
návrzích na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, projednané a
schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR z 29. 9. 1988, Cpj
37/88, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1988, poř.
č. 37; z jeho závěrů vyplývá, že za důvody hodné zvláštního zřetele podle
ustanovení § 142 odst. 2 obč. zák. považují soudy bytové zájmy nejen
žalovaných, ale i jejich rodinných příslušníků.
Ústavní soud v nálezu, publikovaném pod č. 231/2000 Sb., uvádí, že právo na
bydlení je základním lidským právem. Není rozhodující, že Parlament České
republiky nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod,
naopak všechny dosavadní úpravy jeví se být v souladu s tím, co bývá v
mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je
Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako
právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho
rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé
zlepšování životních podmínek.
Podle názoru dovolacího soudu je zajištění bytové potřeby účastníků důvodem, ke
kterému je třeba při zvažování možnosti zamítnutí žaloby na zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížet. Soud musí vzít do úvahy mimo
jiné i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, dále
přihlédnout k tomu, zda spoluvlastníci užívají část domu (resp. byt v domě) v
rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu a zvážit, zda výše
poskytnuté náhrady jim umožní pořídit si jiné bydlení; přitom je třeba vzít do
úvahy i rozdíl mezi právním postavením osoby, bydlící v bytě na základě
věcněprávního titulu (zde spoluvlastnictví) a nájemníka bytu. Významný pro
rozhodnutí může být i špatný zdravotní stav účastníků a nutnost zachovat
bydlení rodinným příslušníkům (rodičům). Tyto okolnosti ovšem nelze posuzovat
izolovaně od dalších zjištěných skutečností, jakými jsou např. nutnost
zajistit řádnou údržbu domu, resp. vyhrocené špatné vztahy mezi účastníky; vždy
je však třeba se jimi zabývat, zvažovat oprávněné zájmy všech účastníků a v
případě rozporu těchto zájmů vysvětlit, proč byla dána přednost jen některým z
nich.
V posuzované věci soudy považovaly okolnosti týkající se bydlení žalovaných a
jejich rodičů za nevýznamné, což vyplývá dílem z rozhodnutí odvolacího soudu,
dílem z toho, že soud prvního stupně se těmito námitkami vůbec nezabýval a v
důsledku toho ani neposkytl žalovaným potřebné poučení ohledně důkazní
povinnosti (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá
na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.; nedostatek potřebného poučení pak má za následek, že řízení trpí vadou, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř.]
Dovolání v části směřující proti výroku pod bodem II., o zaplacení částky
744.294,- Kč, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 2 o. s.
ř.). Ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je pro určení
přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitosti v době jejího vypořádání
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004,
Soubor č. C 342 ).
Soud prvního stupně, který o věci rozhodl dne 8. června 2007, vyšel při ocenění
nemovitostí z posudku Ing. Vladimíra Provazníka, CSc., ze dne 2. října 2006;
odvolací soud pak rozhodl o odvoláních dne 21. května 2009, přičemž stále
vycházel z uvedeného znaleckého posudku. V době rozhodování však od podání
znaleckého posudku uplynula již delší doba (blížící se třem rokům), a tak bylo,
i se zřetelem k obecně známým změnám cen nemovitostí, namístě vyjít z
aktualizované ceny. Jestliže soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví při stanovení výše vypořádacího podílu vezme za základ
znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nevychází z ceny v době
vypořádání; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, Soubor č. C 8635).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu ve výrocích pod body I. a II. zrušit; vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud ve výrocích pod body I. a
II. i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu