Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. Jany Pechové, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 29 Cdo 472/2011-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009 č. j. 13 Co 244/2009-45 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 11. 2008 č. j. 13 C 150/2008-22 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 11. 2008 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k. ú. Vokovice a obci Praha (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 16. 9. 2009 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 11. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Dne 18. 9. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 9. 2009 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
K tvrzení stěžovatelky o porušení článku 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 285/02
(N 73/30 SbNU 193)].
Ústavní soud proto ústavní stížnost dále posuzoval jen z hlediska tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny. Podstatou této části ústavní stížnosti bylo tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle, neboť obecné soudy věc stěžovatelky nesprávně právně posoudily.
Ústavní soud poznamenává, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; uveřejněno ve volně přístupné databázi HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
K tvrzení stěžovatelky o nesprávném právním posouzení její věci obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04
(N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)].
K tvrzení o porušení čl. 11 Listiny, postrádajícím podrobnější argumentaci ústavněprávní, Ústavní soud uvádí, že za okolností projednávaného případu v rozhodnutí obecných soudů o určení vlastnického práva nelze spatřovat jakýkoliv zásah do základního práva na ochranu vlastnictví stěžovatelky, resp. na pokojné užívání jejího majetku. Maje i jinak stěžovatelkou napadená rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat. S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu