Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Čálka, zastoupeného Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem, sídlem R. Těsnohlídka 420/5, Čáslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2024 č. j. 21 Cdo 3178/2023-527, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2023 č. j. 23 Co 274/2021-495 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2022 č. j. 23 Co 274/2021-391, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice dopisem stěžovateli sdělila, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, neboť na základě rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti se stal nadbytečným. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2021 č. j. 19 C 206/2020-317 žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel (mimo jiné) z toho, že u vedlejší účastnice sice došlo ke sloučení dvou oddělení a tím i k zániku pracovního místa stěžovatele jako vedoucího jednoho z těchto oddělení, nicméně skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru byla pochybení, kterých se měl dopustit. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice rozhodnutím o sloučení dvou oddělení ve skutečnosti nesledovala snížení počtu vedoucích zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce, nýbrž vytvoření důvodu pro rozvázání pracovního poměru se stěžovatelem.
3. O odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem (v pořadí druhým, po kasaci prvního rozsudku Nejvyšším soudem) znovu změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatele zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V návaznosti na předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu zejména zdůraznil, že případné porušení pracovních povinností zaměstnancem vyplývajících z právních předpisů může být důvodem jen pro výpověď danou zaměstnavatelem podle § 52 písm. g) zákoníku práce nebo pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a není přípustné, aby zaměstnavatel tento důvod jakkoliv obcházel.
Krajský soud i po doplněném dokazování setrval na svém stanovisku, že výsledky dokazování neposkytují podklad pro závěr, že skutečným důvodem výpovědi z pracovního poměru dané stěžovateli byl důvod jiný než jeho nadbytečnost vzniklá v důsledku organizační změny. Krajský soud, shodně s okresním soudem, hodnotil výpovědi svědků - Ing. M. Literové a Ing. D. Moravce, MBA - kteří v rozhodné době, kdy byla stěžovateli dána výpověď z pracovního poměru, u vedlejší účastnice pracovali, a podle nichž nebyl vztah stěžovatele a jeho tehdejšího nadřízeného Ing.
R. Mokriše dobrý. V řízení před soudem však nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice (či její orgány) kdykoliv stěžovateli vytkla jakékoliv pochybení k jeho práci (tedy včetně těch, která měl uvedeným svědkům sdělit Ing. R. Mokriš). V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud vysvětlil, proč výpovědi obou svědků mohly být (byť nevědomky) ovlivněny skutečností, že oni sami byli později z vedlejší účastnice propuštěni, a že skutečností zůstává, že rozhodnutí o organizační změně u vedlejší účastnice bylo přijato před výpovědí danou stěžovateli, přičemž účinnost takto přijaté organizační změny neměla nastat později, než v první pracovní den následující po dni skončení pracovního poměru stěžovatele výpovědí pro nadbytečnost.
Navíc nebylo v pravomoci Ing. R. Mokriše provádět z titulu jeho funkce jakákoliv personální či organizační opatření. Rozhodnutí, že došlo u vedlejší účastnice k organizační změně, což vedlo k propuštění stěžovatele pro nadbytečnost, bylo učiněno na základě autonomního rozhodnutí jednatele vedlejší účastnice, kterému podle krajského soudu nelze bez dalšího podsouvat jiné cíle, než zájem na prosperitě a dobrém fungování vedlejší účastnice. Ze všech těchto důvodů krajský soud setrval na závěru, že nebylo prokázáno, že by existoval jiný důvod pro skončení pracovního poměru stěžovatele než ten, který vedlejší účastnice uplatnila ve výpovědi z pracovního poměru.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu neformuloval v dovolání žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, a rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, včetně ve věci vydaného kasačního rozsudku. Je proto správné východisko krajského soudu, že je-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) navzdory jeho motivu či pohnutce, které jej vedly k jeho přijetí, přijato k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, je splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce.
Jiná by byla situace toliko tehdy, pokud by zaměstnavatel ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření s cílem zastřít své skutečné záměry. Jen za takových okolností by mohl být učiněn závěr, že rozhodnutí o organizační změně významné z pohledu § 52 písm. c) zákoníku práce nebylo přijato. Setrval-li krajský soud po doplnění dokazování na tom, že vedlejší účastnice v březnu roku 2020 rozhodla o snížení počtu zaměstnanců sloučením dvou oddělení a že v řízení před soudem nebylo prokázáno, že by existoval jiný důvod pro skončení pracovního poměru stěžovatele než ten, který byl uplatněn ve výpovědi, je rozhodnutí krajského soudu v souladu s ustálenou judikaturou.
Přípustnost dovolání nemůže být založena ani námitkami stěžovatele vztahujícími se ke způsobu hodnocení důkazů krajským soudem, ani jeho nesouhlasem se skutkovými zjištěními krajského soudu, namísto nichž stěžovatel předkládá Nejvyššímu soudu své vlastní skutkové závěry.
5. Stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil, odchýlil-li se pro jiné skutkové zjištění od hodnocení důkazů provedeného okresním soudem, aniž je sám provedl. U výslechu svědka musí soud vyhodnotit mimo jiné jeho věrohodnost, přesvědčivost, plynulost výpovědi atp. Neprovedl-li krajský soud odlišně hodnocené důkazy, porušil zásadu přímosti [srov. k tomu nález ze dne 29. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 (N 79/18 SbNU 183)]. V řízení podle stěžovatele nebylo rovněž prokázáno, kdy bylo přijato rozhodnutí o organizační změně, v souvislosti s níž se stal nadbytečným. Krajský soud v této souvislosti měl vyslechnout jednatele vedlejší účastnice. Pokud doplnil pouze dvě ze svědeckých výpovědí, není to dostačující, a i proto jsou skutková zjištění krajského soudu v rozporu s provedenými důkazy; nebylo postaveno najisto, jaký cíl rozhodnutí vedlejší účastnice o organizační změně ve skutečnosti sledovalo a zda takové rozhodnutí bylo vůbec přijato. Krajský soud rovněž nezohlednil, že věrohodnost svědka Ing. D. Moravce, MBA, nemůže být bez dalšího zpochybněna, neboť jím vedený spor o platnost skončení jeho pracovního poměru byl nakonec ukončen smírem.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ústavní stížností napadán i rozsudek krajského soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 23 Co 274/2021-391, který zrušil Nejvyšší soud, není k rozhodování o ústavnosti takového rozsudku Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani tehdy, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil podmínky, za nichž má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jednou z nich je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti do značné míry opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí řádně vypořádaly. Neobstojí ani jeho stěžejní stížnostní argument, že chtěl-li se krajský soud odchýlit od hodnocení důkazů (konkrétně od hodnocení svědeckých výpovědí), měl je v souladu se zásadou přímosti znovu provést. Tato námitka je podle Ústavního soudu neopodstatněná, protože krajský soud sice v napadeném rozsudku (po kasačním zásahu Nejvyššího soudu) hodnotí některé důkazy provedené okresním soudem jinak, ovšem tyto důkazy provedl.
To se týká i výpovědí dvou svědků slyšených okresním soudem, přičemž sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že tyto výpovědi krajský soud doplnil. Podle Ústavního soudu krajský soud přesvědčivě vysvětlil, proč uvedené výpovědi hodnotil odlišně od okresního soudu, neboť uvedl, že oba svědci byli propuštěni, a proto mohou být jejich výpovědi vztahující se k ukončení poměru stěžovatele ovlivněny (byť i nevědomky) jejich vlastní zkušeností (na tomto závěru nic nemění ani eventuální okolnost, že spor mezi vedlejší účastnicí a Ing.
D. Moravcem, MBA, byl ukončen smírem). Nadto krajský soud v této souvislosti upozornil na skutkové rozpory a nelogičnosti ve výpovědích obou svědků. Hodnotil-li krajský soud jiné důkazy stejně jako okresní soud, nemusel je znovu provádět (to se týká například výpovědi stěžovatelova nadřízeného Ing. R. Mokriše, s nímž stěžovatel neměl - i podle dvou výše zmíněných svědků - dobré vztahy a kterému neuvěřil ani okresní soud). Stěžovatel v této souvislosti neuvádí, proč by tedy krajský soud měl Ing. R.
Mokriše znovu vyslýchat a co by z jeho eventuální výpovědi mělo nového vyplynout. Lze tedy shrnout, že podle Ústavního soudu krajský soud neporušil zásadu přímosti.
9. Krajský soud již v prvním rozsudku vydaným v posuzované věci vysvětlil, jakou povahu má eventuální rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně; s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu označil krajský soud organizační změnu zaměstnavatele za akt řízení svého druhu, pro který zákon nepředepisuje formu, ani přesně neurčuje, za jakých okolností musí být přijat. Stěžovatel v ústavní stížnosti přebírá východisko obecných soudů, že byl s organizační změnou, v jejímž důsledku se stal nadbytečným, seznámen ve výpovědi, avšak netvrdí, že by takový postup nebyl možný.
Ve druhém rozsudku se krajský soud věnoval i otázce, jaký cíl rozhodnutí vedlejší účastnice o organizační změně sledovalo, přičemž uzavřel, že takové rozhodnutí nemohl učinit stěžovatelův nadřízený (s nímž neměl stěžovatel dobré vztahy) a naopak se na něm musel podílet jednatel společnosti; ve vztahu k němu však stěžovatel neuvádí jediný důvod, proč by rozhodnutím o sloučení dvou oddělení (z nichž jedno stěžovatel vedl) sledoval jiný důvod a účel, než který vedlejší účastnice vyjádřila ve výpovědi.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, ve zbývající části ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu