USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce K. Č., zastoupeného Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi R. Těsnohlídka č. 420/5, proti žalovanému DIRAC Industries s. r. o. se sídlem v Kolíně – Sendražicích, K Automobilce č. 585, IČO 27956628, zastoupenému JUDr. Natašou Randlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Budějovická č. 1550/15a, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 206/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. května 2023, č. j. 23 Co 274/2021-495, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Nataši Randlové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze, Budějovická č. 1550/15a.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, č. j. 23 Co 274/2021-495, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je (z hlediska uplatněného dovolacího důvodu) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Odvolací soud při řešení dovolatelem předestřené právní otázky, za jakých podmínek může zaměstnavatel rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl v této věci vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2022, č. j. 21 Cdo 2118/2022-417. Dovolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku odkázal na svou ustálenou rozhodovací praxi (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4999/2008, anebo – již ve vztahu k současné právní úpravě – odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4696/2018) a vyslovil v něm (mimo jiné) právní závěr, že bylo-li rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) navzdory motivu či pohnutce, které zaměstnavatele vedly k jeho přijetí, opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, je splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.
Jiná je ovšem situace v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle, a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry. Za takových okolností je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z pohledu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti (srov. též dovolatelem zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.
9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3195/2013, a ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5022/2017). Dovolací soud ve svém předchozím rozsudku vydaném v této věci dále připomněl, že pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci může zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí nebo okamžitým zrušením jen za podmínek uvedených v ustanoveních § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a že je nepřípustné, aby porušení této povinnosti zaměstnancem bylo důvodem k přijetí rozhodnutí o organizačních změnách ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce [stejně jako je tomu v případě neuspokojivých pracovních výsledků zaměstnance, kdy zaměstnavatel může (smí) přistoupit k rozvázání pracovního poměru výpovědí jen při splnění všech předpokladů uvedených v ustanovení § 52 písm. f) části věty za středníkem zákoníku práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4585/2015)]. K otázce způsobu přijetí rozhodnutí o organizační změně se pak Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, s. 374, nebo v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, uveřejněného pod č. 45/2005 Sb. rozh. obč., podle kterých rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně nemusí být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno; takové rozhodnutí sice musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen, avšak postačí, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru.
K otázce, v jakém okamžiku ve vztahu ke dni účinnosti přijatých organizačních změn může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný pod č. 54/1999 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 346/2014, a v nich vyjádřený právní názor, že okolnost, že pracovní poměr skončí na základě výpovědi dané podle ustanovení § 52 písm.
c) zákoníku práce až po dni, v němž u zaměstnavatele nastaly přijaté organizační změny, nemá na platnost výpovědi vliv, neboť v takovém případě bylo rozhodnutí o organizační změně příčinou nadbytečnosti zaměstnance; z toho též plyne, že výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce může být zaměstnanci dána i po účinnosti přijatých organizačních změn, se kterými musí být zaměstnanec i v tomto případě seznámen nejpozději ve výpovědi z pracovního poměru (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97). Ve vztahu k vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce – které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1138/2011) – potom srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.
11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, podle jehož závěrů v případě výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce [nyní § 52 písm. c) zákoníku práce] zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v zákoníku práce; postačuje, aby bylo z výpovědi (po jejím případném výkladu) zřejmé, že byla zaměstnanci dána pro jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4429/2017). Organizační změna ani nemusí být ve výpovědi vyjádřena číselným či jiným podobným označením; podstatné je, aby zaměstnanci, kterému je výpověď dávána, bylo zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku níž se stal pro zaměstnavatele nadbytečným (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3156/2021). Setrval-li tedy odvolací soud i po doplnění dokazování na skutkovém závěru, že žalovaný v březnu 2020 rozhodl o snížení počtu zaměstnanců sloučením oddělení projektů a vzorků s oddělením designu, a to s účinností od 1.
4. 2020, a že v řízení nebylo prokázáno, že by v dubnu 2020 existoval jiný (skutečný či domnělý) důvod pro skončení pracovního poměru žalobce než ten, který žalovaný uplatnil ve výpovědi ze dne 14. 4. 2020 (tj. žalobcova nadbytečnost v důsledku rozhodnutí žalovaného o organizační změně spočívající ve sloučení oddělení projektů a vzorků řízeného žalobcem s oddělením designu řízeným P. K. s tím, že takto nově vzniklý úsek nadále povede P. K.), a dospěl-li na základě takto zjištěného skutkového stavu k závěru, že rozhodnutí o organizační změně přijaté žalovaným, které vedlo k žalobcově nadbytečnosti, naplňovalo předpoklady pro uplatnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce a že výpověď ze dne 14.
4. 2020 daná z tohoto důvodu žalovaným žalobci je platná, je tento jeho závěr v souladu s (výše uvedenou) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 14. 4. 2020, a způsob, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (hodnocení důkazů, na základě něhož k nim dospěl), a namítá-li, že odvolací soud nezopakoval veškeré důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, a že tedy postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 věty za středníkem o.
s. ř. a řízení před odvolacím soudem zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci]. Nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a s hodnocením provedených důkazů dovolatel uplatňuje zejména námitkami, že k organizační změně (k jejímu „řádnému přijetí“) vůbec nedošlo, neboť tato byla „fiktivně vytvořena, což potvrdily i odvolacím soudem provedené výpovědi svědků“, že „fiktivním rozhodnutím zaměstnavatele byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a jen předstíral přijetí organizačního opatření se záměrem zastřít své skutečné záměry“, že sledovaným cílem žalovaného bylo rozvázat konkrétní pracovní poměr, nikoliv snížit stav zaměstnanců z důvodu zvýšení efektivnosti práce, že důvodem pro rozvázání pracovního poměru byl způsob, jak nakládal žalobce s počítačovými soubory, že ve věci seznámení žalobce s rozhodnutím o organizační změně neunesl žalovaný břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, že nebylo prokázáno, zda nastala účinnost organizační změny, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil vyhodnocení provedených výpovědí, nepřihlédl dostatečně k okolnostem, jež „doprovázely jejich vnímání skutečností, o kterých vypovídají, a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů“, a že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo“.
Dovolatel tak v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh.
obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak sice dovolací soud – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. přihlíží, avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad ovšem v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.