ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně J. Č., zastoupené Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí v Praze 1 – Malé Straně, Letenská č. 525/15, za niž jedná
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém
Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 126/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2016 č. j. 30
Co 397/2016-71, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 8. 4. 2015 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu
zrušení „funkčního místa č. 2528“, na kterém byla zařazena.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 28. 8. 2015
domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná.
Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalované zaměstnána na základě
pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 2013 v pracovním poměru uzavřeném na dobu
neurčitou od 6. 1. 2014 jako referent v „odboru 17 oddělení 1703 –
Přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků“, že její náplní práce
bylo přezkoumávání hospodaření územně samosprávných celků (krajů a regionálních
rad regionů soudržnosti), že „v průběhu měsíce dubna 2015“ jí byla doručena
výpověď z pracovního poměru ze dne 8. 4. 2015 podle ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce, že uvedený výpovědní důvod byl zvolen účelově, ať již „z
jakýchkoliv důvodů“, a to zejména s ohledem na vyjádření vedoucí oddělení 1703
a současně zástupkyně ředitele odboru O. na schůzi výboru základní organizace
odborů konané dne 21. 4. 2015, která uvedla, že k výpovědi došlo „v důsledku
potřeby zvyšování kvality zaměstnanců a k přijímání nových kvalitních
zaměstnanců a údajně z důvodů nedostatků v činnostech vykonávaných žalobkyní ve
funkci vedoucí skupiny kontrolorů“, které nebyla schopna doložit, přičemž za
celou dobu působení žalobkyně u žalované nebyla ze strany zaměstnavatele vůči
ní vznesena žádná ústní ani písemná výtka ohledně odbornosti a způsobilosti
vykonávat danou funkci, a že v období od rozhodnutí o organizační změně dne 26.
1. 2015 „do dnešního dne“ nastoupilo do oddělení, kde žalobkyně pracovala, šest
nových zaměstnanců, kteří konají stejnou činnost jakou vykonávala žalobkyně, a
konkrétně činnost, kterou se žalobkyně před výpovědí zabývala, vykonává jiný
pracovník, což je důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu,
neboť nadbytečnost zaměstnance jako „organizační výpovědní důvod“ je dána
tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá, s ohledem na přijaté rozhodnutí o
organizačních změnách, možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými
v pracovní smlouvě.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 4. 2016 č. j. 17 C 126/2015-41
určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 8. 4. 2015 doručená žalobkyni
žalovanou dne 15. 4. 2015 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15 552 Kč k rukám advokátky Mgr.
Aleny Řenďovské. Vycházel ze zjištění, že žalobkyni jako referentce
vykonávající činnosti spočívající v přezkoumávání hospodaření územně
samosprávných celků, zařazené v platové třídě 14, byla dne 15. 4. 2015 doručena
výpověď podle § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu zrušení její pozice č. 2528
v důsledku organizační změny přijaté dne 26. 1. 2015 a účinné od 1. 2. 2015,
jíž byly zrušeny tři „referentské pozice“ a současně byly zřízeny k 1. 3. 2015
tři nové pozice zařazené v platové třídě 14 s požadavkem na právní vzdělání,
znalost cizího jazyka a příslušný stupeň práce s utajovanými skutečnostmi, a že
dne 16. 4. 2015 došlo k další organizační změně, jíž bylo v oddělení 1703
zřízeno šest funkčních míst v platové třídě 14, na která byli v květnu a červnu
2015 přijati noví zaměstnanci. Dovodil, že práce vykonávaná žalobkyní před
udělením výpovědi nezanikla ani zčásti, neboť po jejím odchodu byli přijati
noví zaměstnanci (rovněž zařazení v platové třídě 14), kteří vykonávají stejnou
práci jako ona, aniž by na ně byly kladeny avizované požadavky (znalost
anglického jazyka, vysokoškolské právní vzdělání a stupeň pro práci s
utajovanými informacemi), a že zaměstnavatel, který je sice oprávněn měnit
kvalifikační složení zaměstnanců, v dané věci tyto kvalifikační požadavky
nikterak nevyžadoval a nahradil žalobkyni „osobami stejného profilu“. Dospěl k
závěru, že organizační změna ze dne 26. 1. 2015, kterou ve skutečnosti došlo ke
zrušení tří funkčních míst a zřízení tří nových míst, i když potřeba v
organizační změně deklarovaná nebyla vůbec vyžadována a dána, je účelová a
uměle vytvořená, a že na základě další organizační změny ze dne 16. 4. 2015,
provedené velmi krátce po předchozí organizační změně, byl účel předchozí
organizační změny zcela popřen tím, že byli přijati noví zaměstnanci (M. P., z
části i M. V., který navíc zajišťoval IT správu), vykonávající činnosti shodné
s činností žalobkyně. Poukázal na skutečnost, že žalobkyně „od počátku“
nesplňovala předpoklad vysokoškolského vzdělání vyžadovaný žalovanou, a že
proto by byl na místě postup podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce,
případně - měla-li by nadřízená žalobkyně za to, že žalobkyně řádně nevykonává
svoji práci a má neuspokojivé pracovní výsledky – „postup dle § 52 písm. g)
zákoníku práce, nikoliv organizační změna dle § 52 písm. c) zákoníku práce“.
Uzavřel, že přijetím nových zaměstnanců, a to ještě v průběhu výpovědní doby
žalobkyně, kteří vykonávali činnosti shodné s činnostmi žalobkyně, byl účel
organizační změny ze dne 26. 1. 2015 popřen a žalobkyně se tak nestala
nadbytečnou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2016 č. j. 30
Co 397/2016-71 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení „před
soudy obou stupňů“ 1 800 Kč. Poté, co shledal nedůvodnou námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a co částečně zopakoval a
částečně doplnil dokazování provedené před soudem prvního stupně, dospěl k
závěru, že organizační změna ze dne 30. 1. 2015 č. j. MF-4107/2015/17 skutečně
naplnila účel, za kterým byla přijata, o čemž svědčí i skutečnost, že žalovaná
po jejím přijetí začala nabízet volné místo v odboru 17 v pracovní pozici
„Referent – právník CKB AFCOS“, a že v žádném případě nelze dovozovat, že
žalovaná přijetí organizačního opatření ve skutečnosti jen předstírala, aby tím
docílila ukončení pracovního poměru se žalobkyní. Z pouhé okolnosti, že se
žalobkyně při projednávání své výpovědi odborovou organizací kriticky vyjádřila
k personálním vztahům na pracovišti a dle jejího mínění neprofesionální řídící
činnosti, upozornila na nedodržování etického kodexu a vnitřních předpisů
ministerstva a poukazovala též na to, že ačkoliv jí dříve při výkonu práce
nebylo ničeho vytýkáno, po nástupu vedoucí oddělení O. jí byly sníženy a
následně zcela odňaty odměny a bylo jí současně vytčeno, že není schopna plnit
svoje povinnosti, jakož i okolnosti, že při jednání odborové organizace dne 21. 4. 2015 vedoucí odboru O. odůvodňovala rušení funkčních míst v jejím útvaru
potřebou zvyšování kvality zaměstnanců a poukazovala na nedostatky v činnostech
vykonávaných žalobkyní, nelze podle odvolacího soudu učinit závěr o snaze
žalované zbavit se účelově žalobkyně, který je vyvrácen též tím, že v době
výpovědní lhůty nabídla žalovaná žalobkyni možnost jiného odpovídajícího
zaměstnání v nově zřizovaném „oddělení 6902 – Podpora řešení nesprávností“. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že přijetím další
organizační změny ze dne 16. 4. 2015 byl zcela popřen účel organizační změny ze
dne 30. 1. 2015 z důvodu, že do odboru kontroly, kde dříve pracovala žalobkyně,
byli přijati noví zaměstnanci vykonávající činnosti shodné jako žalobkyně,
neboť soud prvního stupně pominul, že požadavky na vysokoškolské právnické
vzdělání a na jazykovou vybavenost byly stanoveny pro tři funkční místa nově
vytvořená organizační změnou ze dne 30. 1. 2015, jež byla žalovanou označena
čísly 3282, 3283 a 3284 a jež byla rovněž po přijetí organizační změny nabízena
jako volná místa v odboru 17, přičemž se nejednalo o funkční místa v oddělení
1703, která byla opětovně vytvořena až organizační změnou ze dne 16. 4. 2015,
účinnou od 1. 5. 2015, a že charakteristika pracovních pozic, na které
nastoupili všichni zaměstnanci k žalované až po účinnosti organizační změny ze
dne 16. 4. 2015 v průběhu května a června 2015, byla odlišná od charakteristiky
pracovních pozic vytvořených žalovanou na podkladě organizační změny z ledna
2015. Tvrzení žalobkyně obsažené v odvolání, že již na schůzce dne 3. 3. 2015,
tj.
měsíc před tím, než jí byla dána výpověď z pracovního poměru, byla
informována o tom, že bude k „1. 5. 2016“ (správně 1. 5. 2015) převedeno celkem
50 míst na Ministerstvo financí z Generálního finančního ředitelství, hodnotil
odvolací soud jako tvrzení nové a v odvolacím řízení nepřípustné; z pouhé
okolnosti, že Ministerstvo financí již v březnu 2015 vědělo, že u něj bude
možné navýšit počet funkčních míst, nelze bez dalšího dovodit, že z tohoto
důvodu nebylo oprávněno v lednu 2015 přijmout organizační změnu, v důsledku
které se pro ně žalobkyně stala nadbytečnou. Uzavřel, že pokud se žalovaná „na
podkladě dalšího vývoje situace“ rozhodla počet funkčních míst v odboru 1703,
jež „svou náplní více méně odpovídaly výkonu pracovní činnosti žalobkyně“,
znovu navýšit, nelze v této okolnosti shledávat účelovost dříve přijaté
organizační změny ze dne 30. 1. 2015.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
odvolací soud aplikoval na učiněná skutková zjištění zásady, které se uplatní
ve skutkově jiných případech, a že věc nesprávně právně posoudil, jestliže
uzavřel, že organizační změna z 30. 1. 2015 skutečně naplnila účel, za kterým
byla přijata; naplnění účelu organizační změny by nemělo být posuzováno z
hlediska toho, zda k těmto změnám formálně došlo, ale z hlediska důvodnosti a
skutečné účelnosti těchto změn, a to v celé jejich komplexnosti, nikoli pouze
zčásti, navíc se netýkající rušeného pracovního místa. Má za to, že k
nadbytečnosti jí vykonávané práce – vzhledem k totožným skutkovým zjištěním
obou soudů, že zaměstnanci přijatí ještě v době trvání jejího pracovního poměru
na základě druhé organizační změny vykonávali stejnou práci jako žalobkyně –
nedošlo, když tato byla pouze fakticky převzata novým zaměstnancem, jehož
náplní práce byla činnost stejná, a nelze proto ani učinit závěr, že
organizační změnou byl dosažen sledovaný efekt, neboť nedošlo ke snížení počtu
zaměstnanců vykonávajících práci, kterou vykonávala žalobkyně. Dále namítá, že
rozhodnutím žalované nebylo v žádném případě zamýšleno snížit počet zaměstnanců
vykonávajících kontrolu hospodaření krajů, když oddělení, které se tímto
zabývá, bylo dlouhodobě poddimenzováno, čemuž nasvědčuje i druhá organizační
změna, po jejíž účinnosti bylo na tuto práci přijato několik dalších
zaměstnanců vykonávajících stejnou práci, jakou vykonávala žalobkyně, a která
přitom nebyla přijata jako výsledek zhodnocení efektů změny první, ani jako
výsledek přehodnocení původních záměrů; na první změně byla naprosto nezávislá.
Účel organizační změny byl snad naplněn „v otázkách vytvoření nových míst“, ale
vzhledem k důvodu zrušení míst stávajících, jímž byla nadbytečnost vykonávané
práce, nelze považovat účel za naplněný, když k nadbytečnosti zjevně nedošlo a
pracovní místo reálně nezaniklo, pouze bylo ještě v době trvání pracovního
poměru žalobkyně přejmenované, jinak systemizované a obsazené jiným
zaměstnancem. Dovolatelka uzavřela, že pokud by zaměstnavatel mohl na základě
tzv. organizačních změn propouštět zaměstnance a na místa se stejnou náplní
práce zároveň přijímat zaměstnance nové na základě organizačních změn nových,
zatímco jediným požadavkem by bylo „formální“ naplnění organizačních změn,
vedlo by to k nebezpečnému precedentu, umožňujícímu naprostou svévoli
zaměstnavatelů, a stalo by se tak v hrubém rozporu se základními principy
pracovního práva. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl,
neboť „argumentaci žalobkyně jednak neshledává přiléhavou, jednak má za to, že
z obsahu podání na mnoha místech není zřejmé, proti čemu žalobkyně ve
skutečnosti brojí, když toliko obecné formulace, navíc blíže nespecifikované, a
námitky bez souvislosti s projednávanou věcí a zcela vytržené z kontextu
představují pouhou polemiku s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními“, nebo
aby jej zamítl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu, se kterým „se
ztotožňuje“, považuje za věcně i právně správný a argumenty žalobkyně uvedené v
dovolání pokládá za irelevantní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně
byla zaměstnána u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 2013 jako
referent v odboru kontroly společné státní správy a samosprávy na funkčním
místě č. 2528 zařazeném v platové třídě 14 a vykonávala činnosti spočívající v
přezkoumávání hospodaření územně samosprávných celků. Organizační změnou
přijatou a schválenou ministrem financí dne 30. 1. 2015 č. j. MF-4107/2015/17 s
účinností od 1. 2. 2015 byla zrušena tři funkční místa (č. 1739 v oddělení 1701
obsazené P. M., č. 9002 v oddělení 1702 obsazené J. H. a č. 2528 v oddělení
1703 obsazené žalobkyní) a současně byla vytvořena tři nová funkční místa v
oddělení 1701 s odlišným zaměřením (oblast práva) a s požadavkem na právní
vzdělání, znalost jazyka ve druhém stupni standardizované jazykové zkoušky a s
požadavkem na stupeň utajovaných informací úroveň „Vyhrazeno resp. Důvěrné“,
jimž byla přidělena čísla 3282, 3283 a 3284. Dopisem ze dne 8. 4. 2015,
doručeným žalobkyni dne 15. 4. 2015, žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává
výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z
důvodu zrušení „funkčního místa č. 2528“, na kterém byla zařazena. Dne 16. 4. 2015 žalovaná přijala organizační změnu č. j. MF-18
696/2015/3003, účinnou od 1. 5. 2015, s ohledem na „Záměr organizačních změn v
souvislosti s přípravou první systemizace podle služebního zákona a harmonogram
jejich provedení“, na podkladě které došlo „ke zřízení nových sekcí, útvarů,
odborů a oddělení a zrušení některých stávajících a navýšení počtu celkem 88
funkčních míst s tím, že Ministerstvo financí získalo převodem z Generálního
finančního ředitelství celkem 50 míst“, a na základě níž bylo nově zřízeno šest
funkčních míst pro pracovní pozice referent v oddělení 1703 v platové třídě 14,
jež svou náplní odpovídaly pracovní činnosti žalobkyně. V průběhu výpovědní
doby žalobkyně nastoupili k žalované na základě organizační změny ze dne 16. 4.
2015 č. j. MF-18 696/2015/3003 noví zaměstnanci, a to (mimo jiné) od 1. 6. 2015
M. P. na pozici referent finanční kontroly a přezkoumávání hospodaření územních
samosprávných celků a od 15. 6. 2015 M. V. na pozici referent v odboru kontroly
zařazenou v platové třídě
14.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, kdy je nadbytečnost zaměstnance,
kterému byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c)
zákoníku práce, v příčinné souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o
organizační změně. Protože při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky (aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatelky, že odvolací
soud „zcela ignoroval“ jednak výpověď svědkyně M. P., která byla o svém přijetí
informována již v průběhu března 2015, byť „formálně byla přijata na pracovní
místo zřízené až organizační změnou z 15. 4.“, a jednak to, že sama žalobkyně
byla o této druhé organizační změně informována již 3. 3. 2015, neboť tyto
námitky nezakládají dovolací důvod, který je – jako jediný přípustný – uveden v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a kterým je nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobkyně se
domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 8. 4. 2015, která
jí byla doručena dne 15. 4. 2015 - posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007
Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.,
a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č.
306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009
Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č.
185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011
Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č.
396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014
Sb., č. 182/2014 Sb. a č. 250/2014 Sb., tedy ve znění účinném do 30. 9. 2015
(dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí
zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického
vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo
o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal
zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí
konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná
souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami,
tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho
provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že
zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci
podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí
možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní
smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu
pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet
svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový
počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho
potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968 sp.
zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968
sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn.
21 Cdo 1369/2001).
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně
úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo
být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být
zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož
se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí
ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97,
který byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy č. 11, roč. 1999, s. 374, nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo
2580/2003, který byl uveřejněn pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005).
O rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž
zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo
kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v
takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. Není
samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí
označil; jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu
přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní
předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později
dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná.
Avšak v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě
jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené
cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral
přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení,
snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou
organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že
rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c)
zák. práce nebylo přijato (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004
sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo právní názor vyjádřený v rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4999/2008 a ze dne 24. 9.
2014 sp. zn. 21 Cdo 3195/2013); při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu
sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho
úplnosti a logické návaznosti. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným,
rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí
zaměstnavatele přezkoumávat (srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 3. 1. 1967 sp. zn. 7 Co 612/66, uveřejněný pod č. 90 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1967, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 8. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97).
V projednávané věci byla nejprve rozhodnutím žalované o organizační změně ze
dne 30. 1. 2015 č. j. MF-4107/2015/17 zrušena tři funkční místa (č. 1739 v
oddělení 1701 obsazené P. M., č. 9002 v oddělení 1702 obsazené J. H. a č. 2528
v oddělení 1703 obsazené žalobkyní) a současně byla vytvořena tři nová funkční
místa v oddělení 1701 s odlišným zaměřením (oblast práva) a s požadavkem na
právní vzdělání, znalost jazyka ve druhém stupni standardizované jazykové
zkoušky a s požadavkem na stupeň utajovaných informací úroveň „Vyhrazeno resp.
Důvěrné“, jímž byla přidělena čísla 3282, 3283 a 3284. Na základě této
organizační změny byla žalobkyni dopisem ze dne 8. 4. 2015 dána výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce z důvodu zrušení
funkčního místa č. 2528, na kterém byla zařazena, jež jí byla doručena dne 15.
4. 2015. Následným rozhodnutím žalované o organizační změně ze dne 16. 4. 2015
č. j. MF-18 696/2015/3003, účinné od 1. 5. 2015, bylo nově zřízeno šest
funkčních míst pro pracovní pozice referent v oddělení 1703 v platové třídě 14,
na která nastoupili ještě v průběhu výpovědní doby žalobkyně mimo jiné M. P. a
M. V.
Judikatura soudů (v této souvislosti) již dříve dovodila, že přijetí jiného
zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, jemuž byla dána výpověď z
pracovního poměru pro nadbytečnost (případně obsazení tohoto místa
zaměstnavatelem některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla „důkazem o
neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu“; v takovém případě totiž nelze
hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě
pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační
změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru
byly okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž
z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným (z
hlediska své věcné náplně) druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného
zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající kupř.
pouze v jeho osobě nebo v jiném organizačním uspořádání zaměstnavatele
podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm.
c) zák. práce (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2.
1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2002 sp. zn. 21
Cdo 1770/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo
2735/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo
440/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo
1331/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 21 Cdo
5054/2014, uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo
317/2015).
Odvolací soud dospěl k závěru, že organizační změna ze dne 30. 1. 2015 č. j.
MF-4107/2015/17 skutečně naplnila účel, za kterým byla přijata, a že přijetím
další organizační změny u žalované ze dne 16. 4. 2015 nebyl popřen účel
organizační změny předchozí z důvodu, že do odboru kontroly, kde dříve
žalobkyně pracovala (v oddělení 1703), byli přijati noví zaměstnanci
vykonávající činnosti shodné s činnostmi žalobkyně, neboť požadavky na
vysokoškolské právnické vzdělání a na jazykovou vybavenost byly stanoveny pro
tři funkční místa nově vytvořená organizační změnou ze dne 30. 1. 2015, jež
byla žalovanou označena čísly 3282, 3283 a 3284, přičemž se nejednalo o funkční
místa v oddělení 1703, která byla opětovně vytvořena až organizační změnou ze
dne 16. 4. 2015, účinnou od 1. 5. 2015, a charakteristika pracovních pozic, na
které nastoupili všichni zaměstnanci k žalované až po účinnosti organizační
změny ze dne 16. 4. 2015 v průběhu května a června 2015, byla odlišná od
charakteristiky pracovních pozic vytvořených žalovanou na podkladě organizační
změny z ledna 2015.
Odvolací soud však nevzal náležitě v úvahu, že i když platnost právních úkonů v
pracovněprávních vztazích je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na
okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn, a tedy v případě výpovědi z pracovního
poměru dané zaměstnavatelem zaměstnanci k okamžiku doručení výpovědi
zaměstnanci, tak současně při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval
svým opatřením, je třeba jednání zaměstnavatele, které má zakládat důvod
výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, posuzovat vždy v jeho
úplnosti a logické návaznosti, a že přijetí jiného zaměstnance – byť na základě
organizační změny provedené až následně po organizační změně, na základě které
se zaměstnanec stal nadbytečným - na práci vykonávanou zaměstnancem, kterému
byla dána výpověď pro nadbytečnost, je zpravidla (zejména dojde-li k přijetí
jiného zaměstnance v bezprostřední časové návaznosti na uplynutí výpovědní doby
nadbytečného zaměstnance, nebo dokonce ještě před jejím uplynutím) důkazem o
neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu. V projednávané věci je třeba
přihlédnout zejména k časové souslednosti jednání žalované, která dala
(doručila) žalobkyni výpověď z pracovního poměru v důsledku organizační změny
ze dne 30. 1. 2015 [spočívající (mimo jiné) ve zrušení pracovního místa
žalobkyně], účinné od 1. 2. 2015, až dne 15. 4. 2015 [tedy v době, kdy už bylo
(mělo být) pracovní místo žalobkyně zrušeno a kdy se druh práce, který
žalobkyně na základě pracovní smlouvy vykonávala, stal (měl stát) v důsledku
přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným] a která již následujícího
dne po doručení výpovědi žalobkyni (16. 4. 2015) přijala organizační změnu,
účinnou od 1. 5. 2015, kterou bylo zřízeno šest funkčních míst pro pracovní
pozici referent v oddělení 1703 (na které byla dosud žalobkyně zařazena) v
platové třídě 14, jež svou náplní „více méně“ (jak dovodil odvolací soud)
odpovídala pracovní činnosti žalobkyně, a na základě které byli na toto
oddělení přijati noví zaměstnanci ještě v průběhu výpovědní doby žalobkyně.
Zůstaly-li činnosti vykonávané žalobkyní před organizační změnou ze dne 30. 1.
2015 provedenou u žalované po účinnosti tohoto opatření pro žalovanou stále
potřebné a měly-li být tyto činnosti nadále zajišťovány nově přijatými
zaměstnanci, nemohlo jít o případ, kdy by rozhodnutí zaměstnavatele o
organizační změně v dané věci reflektovalo skutečnost, že zaměstnavatel nebude
mít možnost (vůbec nebo v původním rozsahu) plnit povinnost [srov. § 38 odst. 1
písm. a) zák. práce] přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (pro
její nepotřebnost), kterou je zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat,
vzhledem k tomu, že zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních
změn nadbytečným.
V projednávané věci se měl proto odvolací soud zabývat tím, zda z hlediska
potřebného profesního složení zaměstnanců žalované se pro ni stal nadbytečným
(z hlediska své věcné náplně) druh práce žalobkyně sjednaný pracovní smlouvou
(její pracovní činnost), nebo zda pro žalovanou byl tento druh práce i nadále
potřebný, ale měl být nadále vykonáván v rámci jiného organizačního uspořádání
žalované (o němž bylo rozhodnuto organizační změnou přijatou dne 16. 4. 2015,
jíž bylo zřízeno šest nových míst v oddělení, v němž žalobkyně vykonávala práci
podle pracovní smlouvy před přijetím organizační změny dne 30. 1. 2015 i po
jejím přijetí a účinnosti). Okolnost, že charakteristika pracovních pozic, na
které nastoupili noví zaměstnanci k žalované po účinnosti organizační změny ze
dne 16. 4. 2015 v průběhu měsíců května a června 2015, byla odlišná od
charakteristiky pracovních pozic vytvořených žalovanou na podkladě organizační
změny ze dne 31. 1. 2015, není z tohoto pohledu významná; podstatné je, zda se
náplň práce nově přijatých zaměstnanců odlišovala od pracovní činnosti
žalobkyně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který se věcí z uvedeného
pohledu náležitě nezabýval, není správný; protože nejsou podmínky pro zastavení
dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu
v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu