Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miroslava Motejlka, zastoupeného Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem, sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2024 č. j. 3 Afs 311/2021-112, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2021 č. j. 2 A 107/2016-103, rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 8. prosince 2016 č. j. 2016/142310/CNB/110 a rozhodnutí České národní banky ze dne 15. září 2016, č. j. 2016/108434/570, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České národní banky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že správní soudy a Česká národní banka porušily těmito rozhodnutími jeho základní práva podle čl. 17, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu plyne, že Česká národní banka napadeným rozhodnutím shledala stěžovatele vinným ze spáchání přestupku podle § 166 odst. 1 písm. i) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění účinném do 31. 5. 2016, a uložila mu pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Tohoto přestupku se stěžovatel úmyslně dopustil třemi příspěvky zveřejněnými na profilu X na sociální síti Facebook. Nejprve uvedl zavádějící komentáře, jimiž předpovídal výrazný růst kurzu akcií obchodní společnosti O2 Czech Republic a. s. Jmenovitě šlo o následující dva komentáře: "u o2 uz o 300 absolutne nepochybuji, videl bych to spis ke 400" (dne 19. 8. 2015), "o2 proti vsem, 170 prolomeno, a nekončíme..." (dne 24. 8. 2015). Dále dne 19. 8. 2015 v příspěvku "160 minutovy rozhovor" označil jako důvod názoru ohledně vývoje kurzu akcií obsah audiovizuálního rozhovoru mezi stěžovatelem a předsedou dozorčí rady O2 Czech Republic, pro internetovou televizi XY (který byl natočen dne 19. 8. 2015, ovšem měl být zveřejněn až 25. 8. 2015). Tento rozhovor však neobsahoval žádné zásadní informace, který by mohly výrazně ovlivnit růst kurzu akcií. Tím stěžovatel rozšiřoval informace, kterými mohlo dojít ke zkreslení představy účastníků kapitálového trhu o hodnotě finančního nástroje a porušil tak zákaz manipulace s trhem stanovený v § 126 odst. 4 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Bankovní rada České národní banky stěžovatelův rozklad napadeným rozhodnutím zamítla, Městský soud v Praze pak zamítl jeho žalobu, kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel předně kritizuje podobu výroku (skutkové věty), který se v této podobě nikdy nestal. Česká národní banka ani neprokázala, že skutek spáchal opravdu stěžovatel. Vydání obou rozhodnutí České národní banky provázely zásadní vady správního řízení, ovšem správní soudy význam těchto vad nepřípustně zlehčovaly. Napadená rozhodnutí porušila též stěžovatelovo právo na svobodu slova. Nejvyšší správní soud se nevypořádal s mnoha námitkami stěžovatele, ale jen odkazoval na napadená správní rozhodnutí.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
5. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, pokud aplikace práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s výkladem podústavního práva, které již dostatečně vyložily správní soudy. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné závěry správních soudů detailně opakovat. Lze jen dodat, že Ústavní soud ani správní soudy nijak nezpochybňují, že v nynější věci jde o trest ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve smyslu kritérií Evropského soudu pro lidská práva, jak je poprvé uvedl v rozsudku ze dne 8. 6. 1976 Engel a ostatní proti Nizozemsku (č. 5100/71 a další, § 82).
7. Dále lze předeslat, že rozsah a podoba odůvodnění napadených rozsudků jsou plně v souladu s ústavními požadavky. Všechna stěžovatelova podání jsou totiž velmi obsáhlá, polemizující s nejrůznějšími detaily napadených rozhodnutí. Například jen sama kasační stížnost má bezmála 40 stran. V takovémto případě se správní soudy nemusí nutně vypořádat s každou dílčí žalobní námitkou (to by ani nebylo dost dobře možné). Postačí, pokud proti žalobě či kasační stížnosti postaví právní názor, v jehož konkurenci stěžovatelovo podání jako celek neobstojí. Není totiž porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) všech jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. Stěžovatel se proto mýlí, pokud si myslí, že na jeho košatá a obsáhlá podání musely správní soudy reagovat ještě košatějším a obsáhlejším rozsudkem. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání rozsáhlých, jako jsou i podání stěžovatele, by bylo velmi obtížné sepsat ústavně vyhovující "přezkoumatelný" rozsudek.
8. K první skupině námitek, která kritizuje podobu výroku (skutkové věty) rozhodnutí České národní banky, Ústavní soud odkazuje na body 51 a 52 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Z ústavního hlediska je nepodstatné, zda dne 25. 8. 2015 byla zveřejněna na stěžovatelově webu pouze upoutávka na rozhovor anebo celých sto šedesát minut trvající rozhovor s předsedou dozorčí rady O2 Czech Republic. Jak totiž Nejvyšší správní soud vysvětlil, okolnost, zda byl zveřejněn celý rozhovor nebo jen jeho část, nemůže mít vliv na nosné závěry o spáchání přestupku. Stěžovatel v průběhu správního řízení tuto okolnost nijak nezpochybňoval. Byť ji začal zpochybňovat v průběhu řízení před správními soudy, na naplnění skutkové podstaty přestupku tato okolnost nemohla mít žádný vliv. Proto i kdyby snad nebyl celý rozhovor v označený den zveřejněn (ale byla zveřejněna jen jeho část), na ústavnost závěrů České národní banky to nemůže mít žádný dopad.
9. Další obsáhlá skupina námitek se týká totožnosti pachatele přestupku. Správní orgán podle stěžovatele neprokázal, že to byl skutečně stěžovatel, kdo sporná vyjádření na svém Facebooku zveřejnil. Ústavní soud zde odkazuje na body 47 a 48 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Řetězec nepřímých důkazů podle správních soudů jednoznačně prokázal autorství stěžovatele ke sporným příspěvkům. Na tomto závěru není nic ústavně nesouladného. Stěžovatel proti tomu staví jen čistě teoretickou možnost, že snad příspěvky na jeho sociální síť umístil někdo jiný. Argumentaci stěžovatele Nejvyšší správní soud rozhodně neignoroval a naopak jí věnoval dostatečný prostor (uvedené body 47 a 48 zabírají bezmála jednu stranu A4 hutné argumentace).
10. V třetím okruhu námitek stěžovatel kritizuje dílčí procesní pochybení České národní banky, která prý správní soudy zlehčovaly. Této problematice se Nejvyšší správní soud věnoval velmi detailně v bodech 53 až 66 napadeného rozsudku. Ani na těchto závěrech není nic ústavně problematického. Ústavní soud souhlasí, že šlo vesměs o banální pochybení, která rozhodně nemohla mít vliv na zákonnost, natož na ústavnost rozhodnutí České národní banky (Nejvyšší správní soud např. dovodil v souladu s jím citovanou judikaturou a právní doktrínou, že pokud správní orgán neprovede důkaz listinou v souladu s § 53 odst. 6 správního řádu, nejde o vadu řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé, pokud listina byla součástí správního spisu, s jehož kompletním obsahem se mohl účastník řízení seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí). Co se týče údajných vad v protokolaci, k žádným vadám nedošlo, v tomto ohledu stěžovatel zkresluje obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu (detailně body 61 a 62 napadeného rozsudku).
11. Napadená rozhodnutí ani neporušují stěžovatelovu svobodu projevu. Také této námitce se Nejvyšší správní soud podrobně věnoval (viz body 45 a 46 napadeného rozsudku). Stěžovatel tuto námitku nijak více nerozvíjí a opakuje více méně to, co již vyvrátil Nejvyšší správní soud (a předtím městský soud). V podstatě tak zpochybňuje celou zákonnou úpravu zakazující manipulaci s trhem podle § 126 ve spojení s § 166 odst. 1 písm. i) zákona o podnikání na kapitálovém trhu ve znění účinném do 31. 5. 2016. Tato úprava plní legitimní ústavní účel, má zabránit zkreslení představ účastníků trhu a tedy vyvolání takových představ (např. o hodnotě akcií), které nemají oporu v realitě (Husták, Z. § 126. in: Zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 761). Omezení stěžovatelovy svobody projevu tak má nejen zákonný základ, ale je též nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých (čl. 17 odst. 4 Listiny, podobně čl. 10 odst. 2 Úmluvy).
12. Ústavní soud dodává, že stěžovatel vystupuje jako ekonomický novinář. V takovém případě nese vyšší společenskou odpovědnost za svá mediální vyjádření, což potvrzuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 10. 12. 2007 Stoll proti Švýcarsku, č. 69698/01, § 104; dále rozsudek ze dne 10. 3. 2009 Times Newspapers Ltd. proti Spojenému království, č. 3002/03 a 23676/03, § 45). To platí též v případech, kdy novinář zveřejňuje informace pod vlastním jménem na jiných místech než v tradičních médiích (takto rozsudek ze dne 22. 4. 2010 Fatullayev proti Azerbajdžánu, č. 40984/07, § 94 až 95).
13. Závěry správních soudů tedy nejsou neústavní, ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu