3 Afs 311/2021 – Nejvyšší správní soud

3 Afs 311/2021- 112 - text

3 Afs 311/2021 - 124 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Mgr. M. M., zastoupeného Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 1, Křižovnické nám. 193/2, proti žalované České národní bance, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 864/28, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2021, č. j. 2 A 107/2016 103,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

25. 8. 2015; e) následný dlouhodobý vývoj akcií společnosti O2 potvrdil, že i kdyby zveřejnění předmětných příspěvků bylo způsobilé modifikovat představy účastníků kapitálového trhu, modifikovalo by je v souladu s reálnou hodnotou akcií, tudíž se nemůže jednat o manipulaci trhu; f) postih žalobce nepřípustně zasahuje do ústavně zaručeného práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a do práva na výkon profese novináře; g) nebyla naplněna subjektivní stránka přestupku, neboť žalobce nejednal zaviněně, a to ani ve formě nedbalosti; h) vymezení skutku je nesprávné, neboť ke zveřejnění rozhovoru nikdy nedošlo, žalobce je tak postihován za skutek, který se nikdy nestal; ch) žalovaná se dopustila procesních pochybení spočívajících v nesprávném postupu při provádění důkazů, v nesprávné formulaci skutku, odepření práva žalobce se seznámit s novými podklady Bankovní rady; i) nepřiměřenost uložené pokuty.

[4] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Ztotožnil se se závěry žalované a Bankovní rady, přičemž žádnou z výše uvedených žalobních námitek neshledal důvodnou. Skutkový stav shrnul vyčerpávajícím způsobem v odst. [2] odůvodnění svého rozsudku.

[5] Proti tomuto rozsudku se žalobce (dále jen „stěžovatel“) bránil kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[6] Stěžovatel nejprve vyložil, proč má za to, že jeho kasační stížnost nelze odmítnout pro nepřijatelnost.

[7] K věci samé stěžovatel nejprve namítl, že městský soud i žalovaná jednotlivé příspěvky stěžovatele dezinterpretovaly tak, jako kdyby byly všechny příspěvky viditelnou součástí jediného příspěvku zveřejněného v jeho úplnosti na profilu m., a jako kdyby tento příspěvek obsahoval výslovný odkaz na rozhovor s předsedou dozorčí rady společnosti O2. V době zveřejnění příspěvků však nebylo možné je (včetně komentáře v diskuzi u jednoho z nich) tak jednoduše propojit a vyložit ve vzájemné souvislosti. To by vyžadovalo, aby příslušní uživatelé sítě Facebook měli vědomost o tom, že stěžovatel v rozhodné době prováděl rozhovor s předsedou dozorčí rady O2, a aby také sledovali jak příspěvky profilu m., tak diskuze pod nimi. Diskuzi (která se nadto v průběhu času mění), je však třeba nejprve otevřít.

[8] Stěžovatel se dále zabýval svým vlivem na investorskou veřejnost. Namítl, že všechny skutečnosti zmiňované městským soudem, které měly prokazovat vliv stěžovatele, se vztahují výlučně ke zpravodajskému serveru m., nikoli k facebookovému profilu m. či ke stěžovateli. Městský soud výslovně uvedl, že za hlavní kritérium pro posouzení postavení a významu osoby stěžovatele považoval obecnou znalost jeho projektu, jehož součástí je zpravodajský portál motejlek.com a jeho facebookový profil. Takový zobecňující přístup je však chybný; hodnota příspěvků uvedených na jakémkoli oficiálním zpravodajském serveru je z povahy věci vyšší oproti příspěvkům na sociálních sítích či subjektivním názorům autorů přispívajících na daný server.

Sama žalovaná zastává názor, že při posuzování naplnění skutkové podstaty přestupku manipulace s trhem je třeba přihlížet mj. k povaze konkrétního informačního kanálu a způsobu šíření dané informace. Obsah zveřejňovaný na sociálních sítích přitom zpravidla nemá významnější informační hodnotu. Ačkoliv manipulace s trhem skrz sociální sítě není a priori vyloučena, k povaze tohoto zdroje je třeba přihlédnout. Konstatování městského soudu, že obecně může docházet k manipulaci s trhem i prostřednictvím sociálních sítí, je nedostatečná.

O tom, že mezi jednotlivými zdroji informací a míře jejich relevance je v praxi rozlišováno, svědčí i důkazy akcentované městským soudem. Zpráva agentury Reuters, která měla prokazovat postavení stěžovatele, totiž reagovala na obsah (upoutávku k rozhovoru), který jednak i) byl zveřejněn pouze na serveru m., a nadto ii) byl vysloven předsedou dozorčí rady O2, a nejednalo se tedy o vyjádření či názor autorů serveru m. To městský soud zcela ignoroval; pouze uvedl, že pro posouzení jednání stěžovatele je klíčové, že zdrojem pro předmětnou zprávu agentury Reuters bylo zpravodajství serveru m.

To však význam stěžovatele nijak nedokazuje. Agentura Reuters na vytýkané příspěvky nijak nereagovala. Pokud jde o příspěvek na investičním portálu Patria.cz, který měl rovněž dokládat vliv stěžovatele, ten pouze čerpal ze zprávy agentury Reuters; stěžovatele ani server m., nijak nezmiňoval. Tyto zprávy jsou tedy v rozporu se závěry Bankovní rady, přičemž městský soud se s těmito námitkami vypořádal nepřezkoumatelně. Situace je o to horší, že Bankovní rada upřela stěžovateli právo se k těmto podkladům vyjádřit.

Tvrzení městského soudu, že nabyl dojmu exkluzivního přístupu stěžovatele k informacím ekonomické povahy rovněž z osobní obecné znalosti serveru m. soudce rozhodujícího v této věci, je subjektivní a ničím nepodložené; nic nevypovídá o názorech investorské veřejnosti. Městský soud ignoroval rovněž námitky, dle kterých za důkaz k prokázání postavení stěžovatele nelze považovat vlastní prezentační materiály stěžovatele, respektive serveru m. Tyto materiály z povahy věci nelze považovat za objektivní měřítko prokazující skutečné postavení stěžovatele.

Stejně tak není měřítkem ani prezentace stěžovatele na sociálních sítích. Za důkazy prokazující vliv stěžovatele nelze považovat ani příspěvky dvou uživatelů Facebooku uvedené v diskuzi na profilu společnosti m. ze dne 24. 8. 2015. Z hlediska možného vlivu stěžovatele na investorskou veřejnost je totiž relevantní pouze chování rozumných a obezřetných investorů. Takový investor se přitom nemůže slepě spoléhat pouze na subjektivní názor novináře nepodložený žádnými objektivními fakty.

[9] Bankovní rada podle stěžovatele na straně jedné tvrdí, že postavení stěžovatele je otázkou závažnosti deliktu mající vliv pouze na výši trestu, na straně druhé však současně jeho postavení hodnotila jako klíčový předpoklad pro naplnění objektivní stránky skutkové podstaty manipulace s trhem. To je vnitřně rozporné; městský soud fakticky potvrdil oprávněnost této námitky, ale v rozporu s judikaturou nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí.

[10] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, že by zveřejněný názor o možném vývoji ceny akcií opřel o zdroj v podobě rozhovoru. Deliktní příspěvky nijak neodkazovaly na obsah rozhovoru, ani nemohly vyvolávat dojem o existenci určité klíčové informace v něm obsažené. Zmínka o nespecifikovaném 160minutovém rozhovoru byla obsažena pouze v jednom z příspěvků v rámci diskuze pod komentářem ze dne 19. 8. 2015 a byla viditelná pouze po otevření předmětné diskuze. Na základě takto prezentované obecné zmínky nemohli mít běžní uživatelé jistotu, zda se jedná právě o rozhovor s předsedou dozorčí rady O2.

V souvislosti s komentářem ze dne 24. 8. 2015 není na rozhovor odkazováno vůbec. Závěr městského soudu, že stěžovatel měl představu o ceně akcií odvozovat ze 160minutového rozhovoru, je tedy v rozporu s provedenými důkazy. I kdyby však kasační soud souhlasil s městským soudem, je třeba zohlednit skutečnost, že investorská veřejnost nemohla v reálném čase identifikovat, co bylo myšleno 160minutovým rozhovorem, jak to nyní s odstupem činí soud a žalovaná. Tyto skutečnosti přinejmenším snižují způsobilost deliktních příspěvků ovlivnit obezřetného investora.

Městský soud k nim měl přihlédnout jednak ve vztahu k naplnění skutkové podstaty, jednak při posouzení závažnosti vytýkaného jednání a přiměřenosti ukládané sankce.

[11] Městský soud podle stěžovatele rovněž opomenul řadu skutečností, které svědčí o tom, že deliktní příspěvky nebyly způsobilé zkreslit představu rozumných investorů o hodnotě akcií O2. Je třeba přihlédnout k tomu, že se jednalo o stručné obecné subjektivní odhady o hodnotě akcií zveřejněné na sociálních sítích, které neobsahovaly žádnou ekonomickou analýzu či jiný podstatný údaj, a dokonce ani neodkazovaly na rozhovor s předsedou dozorčí rady O2. Dle stěžovatele měl výklad žalované stát na nedůvodném předpokladu, že rozumný investor měl očekávat, že předseda dozorčí rady O2 v rozporu se zákonem sdělil stěžovateli během rozhovoru určitou vnitřní kurzotvornou informaci ve smyslu § 124 ZPKT.

Takový předpoklad je však neopodstatněný. Rozumný investor neočekává, že předseda dozorčí rady bude v rozporu se zákonem sdělovat kurzotvorné informace. O tom, že deliktní komentáře nemohly mezi rozumnými investory vzbudit jakákoli očekávání, ostatně svědčí i skutečné chování odborné investorské veřejnosti a médií, které reagovaly až na obsah upoutávky k rozhovoru ze dne 25. 8. 2015. Až v návaznosti na informace prezentované členem dozorčí rady O2 vyšly zprávy agentury Reuters a investiční společnosti Patria.

Deliktní příspěvky však žádnou reakci nevyvolaly, s čímž se soud nevypořádal. Nadto, ani vývoj ceny akcií O2, ani objem obchodů po zveřejnění deliktních příspěvků nezaznamenaly žádné nestandardní výkyvy. Pokud by deliktní příspěvky měly potenciál ovlivnit chování investorů, muselo by po jejich zveřejnění dojít k růstu kurzu akcií. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že k první podstatné změně kurzu akcií došlo až dne 25. 8. 2015 po zveřejnění upoutávky na pohovor. Je tedy zjevné, že důvodem pro tento růst deliktní příspěvky nebyly.

Jakkoliv následek není znakem skutkové podstaty přestupku manipulace s trhem, jedná se o vodítko, zda byly deliktní příspěvky způsobilé ovlivnit kurz akcií O2 a chování investorů; rovněž je k následku třeba přihlédnout pro posouzení závažnosti případného přestupku. To připustil též městský soud, avšak v souvislosti s přezkumem přiměřenosti sankce to nezohlednil.

[12] Stěžovatel dále uvedl, že rozšiřování informace, která může modifikovat představy účastníků kapitálového trhu o hodnotě akcie, avšak v souladu s reálnou hodnotou akcie, z povahy věci nemůže být považováno za manipulaci s trhem. Již městský soud uznal, že predikce ohledně růstu cen akcií O2 obsažená v deliktních příspěvcích byla správná. Rostoucí trend akcií předpovídaly rovněž oficiální analytické reporty renomovaných finančních institucí před i po zveřejnění deliktních příspěvků. I kdyby tedy příspěvky byly způsobilé ovlivnit představu investorů, šlo by o ovlivnění v souladu s reálnou hodnotou, které nelze považovat za manipulaci s trhem; ta je za dané situace pojmově vyloučena.

[13] Městský soud rovněž opomenul, že Bankovní rada odůvodňovala relevanci deliktních příspěvků i tím, že se v rozhodné době na trhu šířila informace o možném vyplacení emisního ážia, aniž by toto tvrzení podložila. Tato informace ovšem nebyla obsahem deliktních příspěvků; byla zveřejněna až v rámci upoutávky na 160minutový rozhovor. Je tedy vnitřně rozporné, pokud Bankovní rada dává růst ceny akcií O2 dne 25. 8. 2015 do souvislosti s deliktními komentáři, avšak současně tento růst spojuje až s informací o možném vyplacení emisního ážia, obsažené v upoutávce k rozhovoru.

[14] Stěžovatel v dalším okruhu kasačních námitek uvedl, že omezení práva na svobodu slova se vztahuje výlučně na šíření určitých konkrétních informací a nelze jej aplikovat i na zveřejňování ryze subjektivních názorů a hodnotících soudů. Opět zdůraznil, že deliktní příspěvky neodkazovaly na 160minutový rozhovor, ani na žádný jiný zdroj. I kdyby na rozhovor odkazovaly, nelze takovou zmínku považovat za relevantní pro rozumné investory. Závěry Bankovní rady a městského soudu, že postačovalo, pokud dané příspěvky vytvořily očekávání o možné existenci určité kurzotvorné informace, jsou spekulativní.

Nesprávný je rovněž závěr městského soudu o údajném střetu zájmů stěžovatele. Stěžovatel se netajil tím, že vlastní akcie O2; tuto skutečnost sám avizoval na serveru m. Městský soud se nevypořádal s námitkou, že investorská veřejnost dozajista nesleduje pozorně každý facebookový příspěvek profilu m. včetně navazujících diskuzí. I pokud by tento předpoklad byl správný, dozajista by investorům neunikla ani informace, že stěžovatel vlastní předmětné akcie. Nadto, i kdyby měly být deliktní komentáře považovány za objektivní informaci, jejíž publikace podléhá omezením dle § 126 ZPKT, měla by se na ně uplatnit novinářská výjimka dle § 126 odst. 2 písm. c) ZPKT.

Rovněž závěr, že stěžovatel získal prospěch nad rámec obvyklé odměny, je nepřezkoumatelný, což potvrdil i městský soud. Zveřejnění deliktních příspěvků neporušilo pravidla novinářské etiky, neboť příspěvky neobsahují žádné nepravdivé nebo zkreslené informace. Formulace příspěvků nevyvolává sporu o tom, že se jedná o subjektivní komentáře neobsahující žádnou objektivní informaci. Městský soud tuto argumentaci ignoroval; v této souvislosti pouze uvedl, že z etického kodexu novinářů (který nicméně na stěžovatele nedopadá, neboť není členem stavovské novinářské organizace) nevyplývá, že by občan měl právo na úplné informace pouze v rozsahu faktů a nikoli v případě subjektivních komentářů.

Takový závěr je však absurdní, protože úplnost a objektivitu subjektivních komentářů nelze z povahy věci hodnotit. Požadavek městského soudu na subjektivní komentáře je tedy nesplnitelný.

[15] Městský soud dal stěžovateli za pravdu v tom, že se žalovaný v obou řízeních dopustil celé řady procesních pochybení, nepochopitelně však dospěl k závěru, že žádné z těchto pochybení nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť městský soud jednotlivé vady neposuzoval v jejich souvislosti. Žalovaná porušovala své zákonné povinnosti zcela vědomě již od počátku řízení. Nutnost posuzování procesních chyb ve vzájemné souvislosti potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 218/2019

25. 8. 2015; e) následný dlouhodobý vývoj akcií společnosti O2 potvrdil, že i kdyby zveřejnění předmětných příspěvků bylo způsobilé modifikovat představy účastníků kapitálového trhu, modifikovalo by je v souladu s reálnou hodnotou akcií, tudíž se nemůže jednat o manipulaci trhu; f) postih žalobce nepřípustně zasahuje do ústavně zaručeného práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a do práva na výkon profese novináře; g) nebyla naplněna subjektivní stránka přestupku, neboť žalobce nejednal zaviněně, a to ani ve formě nedbalosti; h) vymezení skutku je nesprávné, neboť ke zveřejnění rozhovoru nikdy nedošlo, žalobce je tak postihován za skutek, který se nikdy nestal; ch) žalovaná se dopustila procesních pochybení spočívajících v nesprávném postupu při provádění důkazů, v nesprávné formulaci skutku, odepření práva žalobce se seznámit s novými podklady Bankovní rady; i) nepřiměřenost uložené pokuty. [4] Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Ztotožnil se se závěry žalované a Bankovní rady, přičemž žádnou z výše uvedených žalobních námitek neshledal důvodnou. Skutkový stav shrnul vyčerpávajícím způsobem v odst. [2] odůvodnění svého rozsudku. [5] Proti tomuto rozsudku se žalobce (dále jen „stěžovatel“) bránil kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatel nejprve vyložil, proč má za to, že jeho kasační stížnost nelze odmítnout pro nepřijatelnost. [7] K věci samé stěžovatel nejprve namítl, že městský soud i žalovaná jednotlivé příspěvky stěžovatele dezinterpretovaly tak, jako kdyby byly všechny příspěvky viditelnou součástí jediného příspěvku zveřejněného v jeho úplnosti na profilu m., a jako kdyby tento příspěvek obsahoval výslovný odkaz na rozhovor s předsedou dozorčí rady společnosti O2. V době zveřejnění příspěvků však nebylo možné je (včetně komentáře v diskuzi u jednoho z nich) tak jednoduše propojit a vyložit ve vzájemné souvislosti. To by vyžadovalo, aby příslušní uživatelé sítě Facebook měli vědomost o tom, že stěžovatel v rozhodné době prováděl rozhovor s předsedou dozorčí rady O2, a aby také sledovali jak příspěvky profilu m., tak diskuze pod nimi. Diskuzi (která se nadto v průběhu času mění), je však třeba nejprve otevřít. [8] Stěžovatel se dále zabýval svým vlivem na investorskou veřejnost. Namítl, že všechny skutečnosti zmiňované městským soudem, které měly prokazovat vliv stěžovatele, se vztahují výlučně ke zpravodajskému serveru m., nikoli k facebookovému profilu m. či ke stěžovateli. Městský soud výslovně uvedl, že za hlavní kritérium pro posouzení postavení a významu osoby stěžovatele považoval obecnou znalost jeho projektu, jehož součástí je zpravodajský portál motejlek.com a jeho facebookový profil. Takový zobecňující přístup je však chybný; hodnota příspěvků uvedených na jakémkoli oficiálním zpravodajském serveru je z povahy věci vyšší oproti příspěvkům na sociálních sítích či subjektivním názorům autorů přispívajících na daný server. Sama žalovaná zastává názor, že při posuzování naplnění skutkové podstaty přestupku manipulace s trhem je třeba přihlížet mj. k povaze konkrétního informačního kanálu a způsobu šíření dané informace. Obsah zveřejňovaný na sociálních sítích přitom zpravidla nemá významnější informační hodnotu. Ačkoliv manipulace s trhem skrz sociální sítě není a priori vyloučena, k povaze tohoto zdroje je třeba přihlédnout. Konstatování městského soudu, že obecně může docházet k manipulaci s trhem i prostřednictvím sociálních sítí, je nedostatečná. O tom, že mezi jednotlivými zdroji informací a míře jejich relevance je v praxi rozlišováno, svědčí i důkazy akcentované městským soudem. Zpráva agentury Reuters, která měla prokazovat postavení stěžovatele, totiž reagovala na obsah (upoutávku k rozhovoru), který jednak i) byl zveřejněn pouze na serveru m., a nadto ii) byl vysloven předsedou dozorčí rady O2, a nejednalo se tedy o vyjádření či názor autorů serveru m. To městský soud zcela ignoroval; pouze uvedl, že pro posouzení jednání stěžovatele je klíčové, že zdrojem pro předmětnou zprávu agentury Reuters bylo zpravodajství serveru m. To však význam stěžovatele nijak nedokazuje. Agentura Reuters na vytýkané příspěvky nijak nereagovala. Pokud jde o příspěvek na investičním portálu Patria.cz, který měl rovněž dokládat vliv stěžovatele, ten pouze čerpal ze zprávy agentury Reuters; stěžovatele ani server m., nijak nezmiňoval. Tyto zprávy jsou tedy v rozporu se závěry Bankovní rady, přičemž městský soud se s těmito námitkami vypořádal nepřezkoumatelně. Situace je o to horší, že Bankovní rada upřela stěžovateli právo se k těmto podkladům vyjádřit. Tvrzení městského soudu, že nabyl dojmu exkluzivního přístupu stěžovatele k informacím ekonomické povahy rovněž z osobní obecné znalosti serveru m. soudce rozhodujícího v této věci, je subjektivní a ničím nepodložené; nic nevypovídá o názorech investorské veřejnosti. Městský soud ignoroval rovněž námitky, dle kterých za důkaz k prokázání postavení stěžovatele nelze považovat vlastní prezentační materiály stěžovatele, respektive serveru m. Tyto materiály z povahy věci nelze považovat za objektivní měřítko prokazující skutečné postavení stěžovatele. Stejně tak není měřítkem ani prezentace stěžovatele na sociálních sítích. Za důkazy prokazující vliv stěžovatele nelze považovat ani příspěvky dvou uživatelů Facebooku uvedené v diskuzi na profilu společnosti m. ze dne 24. 8. 2015. Z hlediska možného vlivu stěžovatele na investorskou veřejnost je totiž relevantní pouze chování rozumných a obezřetných investorů. Takový investor se přitom nemůže slepě spoléhat pouze na subjektivní názor novináře nepodložený žádnými objektivními fakty. [9] Bankovní rada podle stěžovatele na straně jedné tvrdí, že postavení stěžovatele je otázkou závažnosti deliktu mající vliv pouze na výši trestu, na straně druhé však současně jeho postavení hodnotila jako klíčový předpoklad pro naplnění objektivní stránky skutkové podstaty manipulace s trhem. To je vnitřně rozporné; městský soud fakticky potvrdil oprávněnost této námitky, ale v rozporu s judikaturou nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí. [10] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, že by zveřejněný názor o možném vývoji ceny akcií opřel o zdroj v podobě rozhovoru. Deliktní příspěvky nijak neodkazovaly na obsah rozhovoru, ani nemohly vyvolávat dojem o existenci určité klíčové informace v něm obsažené. Zmínka o nespecifikovaném 160minutovém rozhovoru byla obsažena pouze v jednom z příspěvků v rámci diskuze pod komentářem ze dne 19. 8. 2015 a byla viditelná pouze po otevření předmětné diskuze. Na základě takto prezentované obecné zmínky nemohli mít běžní uživatelé jistotu, zda se jedná právě o rozhovor s předsedou dozorčí rady O2. V souvislosti s komentářem ze dne 24. 8. 2015 není na rozhovor odkazováno vůbec. Závěr městského soudu, že stěžovatel měl představu o ceně akcií odvozovat ze 160minutového rozhovoru, je tedy v rozporu s provedenými důkazy. I kdyby však kasační soud souhlasil s městským soudem, je třeba zohlednit skutečnost, že investorská veřejnost nemohla v reálném čase identifikovat, co bylo myšleno 160minutovým rozhovorem, jak to nyní s odstupem činí soud a žalovaná. Tyto skutečnosti přinejmenším snižují způsobilost deliktních příspěvků ovlivnit obezřetného investora. Městský soud k nim měl přihlédnout jednak ve vztahu k naplnění skutkové podstaty, jednak při posouzení závažnosti vytýkaného jednání a přiměřenosti ukládané sankce. [11] Městský soud podle stěžovatele rovněž opomenul řadu skutečností, které svědčí o tom, že deliktní příspěvky nebyly způsobilé zkreslit představu rozumných investorů o hodnotě akcií O2. Je třeba přihlédnout k tomu, že se jednalo o stručné obecné subjektivní odhady o hodnotě akcií zveřejněné na sociálních sítích, které neobsahovaly žádnou ekonomickou analýzu či jiný podstatný údaj, a dokonce ani neodkazovaly na rozhovor s předsedou dozorčí rady O2. Dle stěžovatele měl výklad žalované stát na nedůvodném předpokladu, že rozumný investor měl očekávat, že předseda dozorčí rady O2 v rozporu se zákonem sdělil stěžovateli během rozhovoru určitou vnitřní kurzotvornou informaci ve smyslu § 124 ZPKT. Takový předpoklad je však neopodstatněný. Rozumný investor neočekává, že předseda dozorčí rady bude v rozporu se zákonem sdělovat kurzotvorné informace. O tom, že deliktní komentáře nemohly mezi rozumnými investory vzbudit jakákoli očekávání, ostatně svědčí i skutečné chování odborné investorské veřejnosti a médií, které reagovaly až na obsah upoutávky k rozhovoru ze dne 25. 8. 2015. Až v návaznosti na informace prezentované členem dozorčí rady O2 vyšly zprávy agentury Reuters a investiční společnosti Patria. Deliktní příspěvky však žádnou reakci nevyvolaly, s čímž se soud nevypořádal. Nadto, ani vývoj ceny akcií O2, ani objem obchodů po zveřejnění deliktních příspěvků nezaznamenaly žádné nestandardní výkyvy. Pokud by deliktní příspěvky měly potenciál ovlivnit chování investorů, muselo by po jejich zveřejnění dojít k růstu kurzu akcií. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že k první podstatné změně kurzu akcií došlo až dne 25. 8. 2015 po zveřejnění upoutávky na pohovor. Je tedy zjevné, že důvodem pro tento růst deliktní příspěvky nebyly. Jakkoliv následek není znakem skutkové podstaty přestupku manipulace s trhem, jedná se o vodítko, zda byly deliktní příspěvky způsobilé ovlivnit kurz akcií O2 a chování investorů; rovněž je k následku třeba přihlédnout pro posouzení závažnosti případného přestupku. To připustil též městský soud, avšak v souvislosti s přezkumem přiměřenosti sankce to nezohlednil. [12] Stěžovatel dále uvedl, že rozšiřování informace, která může modifikovat představy účastníků kapitálového trhu o hodnotě akcie, avšak v souladu s reálnou hodnotou akcie, z povahy věci nemůže být považováno za manipulaci s trhem. Již městský soud uznal, že predikce ohledně růstu cen akcií O2 obsažená v deliktních příspěvcích byla správná. Rostoucí trend akcií předpovídaly rovněž oficiální analytické reporty renomovaných finančních institucí před i po zveřejnění deliktních příspěvků. I kdyby tedy příspěvky byly způsobilé ovlivnit představu investorů, šlo by o ovlivnění v souladu s reálnou hodnotou, které nelze považovat za manipulaci s trhem; ta je za dané situace pojmově vyloučena. [13] Městský soud rovněž opomenul, že Bankovní rada odůvodňovala relevanci deliktních příspěvků i tím, že se v rozhodné době na trhu šířila informace o možném vyplacení emisního ážia, aniž by toto tvrzení podložila. Tato informace ovšem nebyla obsahem deliktních příspěvků; byla zveřejněna až v rámci upoutávky na 160minutový rozhovor. Je tedy vnitřně rozporné, pokud Bankovní rada dává růst ceny akcií O2 dne 25. 8. 2015 do souvislosti s deliktními komentáři, avšak současně tento růst spojuje až s informací o možném vyplacení emisního ážia, obsažené v upoutávce k rozhovoru. [14] Stěžovatel v dalším okruhu kasačních námitek uvedl, že omezení práva na svobodu slova se vztahuje výlučně na šíření určitých konkrétních informací a nelze jej aplikovat i na zveřejňování ryze subjektivních názorů a hodnotících soudů. Opět zdůraznil, že deliktní příspěvky neodkazovaly na 160minutový rozhovor, ani na žádný jiný zdroj. I kdyby na rozhovor odkazovaly, nelze takovou zmínku považovat za relevantní pro rozumné investory. Závěry Bankovní rady a městského soudu, že postačovalo, pokud dané příspěvky vytvořily očekávání o možné existenci určité kurzotvorné informace, jsou spekulativní. Nesprávný je rovněž závěr městského soudu o údajném střetu zájmů stěžovatele. Stěžovatel se netajil tím, že vlastní akcie O2; tuto skutečnost sám avizoval na serveru m. Městský soud se nevypořádal s námitkou, že investorská veřejnost dozajista nesleduje pozorně každý facebookový příspěvek profilu m. včetně navazujících diskuzí. I pokud by tento předpoklad byl správný, dozajista by investorům neunikla ani informace, že stěžovatel vlastní předmětné akcie. Nadto, i kdyby měly být deliktní komentáře považovány za objektivní informaci, jejíž publikace podléhá omezením dle § 126 ZPKT, měla by se na ně uplatnit novinářská výjimka dle § 126 odst. 2 písm. c) ZPKT. Rovněž závěr, že stěžovatel získal prospěch nad rámec obvyklé odměny, je nepřezkoumatelný, což potvrdil i městský soud. Zveřejnění deliktních příspěvků neporušilo pravidla novinářské etiky, neboť příspěvky neobsahují žádné nepravdivé nebo zkreslené informace. Formulace příspěvků nevyvolává sporu o tom, že se jedná o subjektivní komentáře neobsahující žádnou objektivní informaci. Městský soud tuto argumentaci ignoroval; v této souvislosti pouze uvedl, že z etického kodexu novinářů (který nicméně na stěžovatele nedopadá, neboť není členem stavovské novinářské organizace) nevyplývá, že by občan měl právo na úplné informace pouze v rozsahu faktů a nikoli v případě subjektivních komentářů. Takový závěr je však absurdní, protože úplnost a objektivitu subjektivních komentářů nelze z povahy věci hodnotit. Požadavek městského soudu na subjektivní komentáře je tedy nesplnitelný. [15] Městský soud dal stěžovateli za pravdu v tom, že se žalovaný v obou řízeních dopustil celé řady procesních pochybení, nepochopitelně však dospěl k závěru, že žádné z těchto pochybení nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť městský soud jednotlivé vady neposuzoval v jejich souvislosti. Žalovaná porušovala své zákonné povinnosti zcela vědomě již od počátku řízení. Nutnost posuzování procesních chyb ve vzájemné souvislosti potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 218/2019

28. [16] Podle stěžovatele je především ve výroku špatně vymezen posuzovaný skutek. Dne 25. 8. 2015 byla zveřejněna pouze upoutávka na rozhovor, nikoliv celý rozhovor, jak je vymezeno ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Zbytek rozhovoru nebyl dosud uveřejněn vůbec. Závěr městského soudu, že nesprávný údaj o zveřejnění rozhovoru nemohl být k újmě stěžovatele, a že Bankovní rada tímto vadně postupovala ve prospěch stěžovatele, je zcela absurdní. Dle ustálené judikatury je řádně formulovaný výrok správního rozhodnutí (včetně bezchybného popisu skutku) klíčovou částí každého takového rozhodnutí, a i čistě formální vady výroku jsou důvodem pro jeho zrušení. Konstatování městského soudu, že stěžovatel za dané jednání zatím nebyl znovu trestán, nesnižuje význam vady výroku. Žalovanou nesprávně zjištěný skutkový stav nemůže jít k tíži stěžovatele; to platí tím spíše, že žalovaná i městský soud považovaly okamžik zveřejnění rozhovoru za klíčový pro závěr o naplnění skutkové podstaty manipulace s trhem. Úvaha, že pokud rozhovor nebyl zveřejněn vůbec, byla by společenská nebezpečnost jednání stěžovatele ještě vyšší, je spekulativní a neodstraňuje pochybení žalované. Pokud správní orgány vycházely z nesprávného skutkového stavu, nemohly ani posoudit, jak na tuto skutečnost reagoval trh. To je přitom skutečnost významná pro posouzení výše sankce i dalších zásadních otázek. S ohledem na tato pochybení měl městský soud obě rozhodnutí správních orgánů zrušit. [17] Stěžovatel dále uvedl, že v průběhu řízení opakovaně trval na provedení důkazů na ústním jednání nebo mimo něj poté, co o tom bude vyrozuměn. Žalovaná však tento postup odmítla s tím, že k provedení důkazů došlo jejich založením do spisu. Městský soud vadně aproboval závěry žalované, že je zásadní, že stěžovatel měl právo se k důkazům vyjádřit. Městský soud naprosto ignoroval žalobní námitky, podle kterých nelze aprobovat postup žalované, která vědomě a přes opakovaná upozornění záměrně postupovala v přímém rozporu se svými zákonnými povinnostmi. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud v odlišných případech neshledal nahodilé pochybení správního orgánu za důvod pro konstatování nezákonnosti rozhodnutí, nemůže ospravedlnit případy záměrné ignorace zákonných povinností ze strany ústředního orgánu státní správy v přestupkovém řízení. Cílem požadavků stěžovatele nebyly obstrukce, nýbrž využití procesních práv a příprava kvalifikovaných vyjádření. Dle stěžovatele představuje provedení listinného důkazu jeho pouhým založením do spisu v posuzované věci zásadní porušení jeho práv. Přestupkové řízení je totiž v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod řízení trestní, které je ovládáno zásadami ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. V souladu s judikaturou platí, že nedodržení těchto zásad a na ně navazujících práv je procesní vadou řízení. Skutečnost, že listiny byly ve spisu, nepostačovala k tomu, aby se k nim stěžovatel mohl vyjádřit, neboť často nebylo zřejmé, z jakých důvodů ve spisu jsou a jaké skutečnosti mají prokazovat. Tím, že žalovaná ignorovala žádosti stěžovatele, mu upřela možnost bránit svá práva v první instanci správního řízení. Tento postup je o to zvláštnější, že žalovaná na ústním jednání dne 2. 2. 2016 provedla důkaz celým záznamem 160minutového rozhovoru, ale další důkazy zde provést odmítla. Tím nepřípustně selektovala, které důkazy mají být na ústním jednání provedeny a které nikoliv. Sama přitom v oznámení o nařízení ústního jednání avizovala projednání skutkových zjištění. Odmítnutím provedení listinných důkazy tedy došlo k nepřípustnému zúžení ústního jednání. Ve vztahu k dodatečně založeným důkazům již žalovaná jednání ani nenařídila, ačkoli ji stěžovatel upozornil, že se k nim není schopen relevantně vyjádřit s ohledem na absenci jejich vztahu k předmětu řízení. Ani tyto skutečnosti městský soud nezohlednil. [18] Dále stěžovatel namítl, že žalovaná z ústního jednání v rozporu s § 18 odst. 1 správního řádu pořídila pouze dílčí protokol, jehož obsahem je toliko informace o provádění důkazu přehráním rozhovoru. Ani dílčí protokol, ani pořízený zvukový záznam nezachycují celé jednání. Žalovaná odmítla dílčí protokol doplnit, stěžovatel jej tedy odmítl podepsat, neboť protokol neodpovídal průběhu jednání. Návrhu na opakování ústního jednání nebylo vyhověno. Jde o další příklad vědomé ignorace zákona žalovanou. Městský soud se nevypořádal s tím, že žalovaná se zákonem neřídila vědomě, přes upozornění ze strany stěžovatele. Vše je o to závažnější, že jde o přestupkové řízení s velkými sazbami pokut. Zvukový záznam ústního jednání nezachycuje celý jeho průběh, neboť zvukové zařízení bylo zapnuto až 10 minut po jeho zahájení. Kvůli žalované tedy není věrohodně zachycen průběh celého jednání; na tom nic nemění ani fakt, že stěžovatel měl možnost na záznam uvést vše, co zaznělo před zahájením nahrávání. Z napadeného rozsudku není zřejmé, proč uvedená pochybení dle soudu nevedla k zásahu do práv stěžovatele. Městský soud se nevypořádal ani s námitkou, že žalovaná v dílčím protokolu v rozporu s § 18 odst. 3 správního řádu odmítla uvést námitky stěžovatele ohledně jeho nepodepsání. Ty nejsou zachyceny ani na zvukovém záznamu, neboť ten byl ukončen před vyhotovením protokolu. Všemi popsanými pochybeními žalované došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Rozsudek je rovněž nepřezkoumatelný, neboť z něj není jasné, jak soud dospěl k závěru, že nedošlo k zásahu do práv stěžovatele. [19] Bankovní rada založila napadené rozhodnutí na dvou nových důkazech (zprávy na portálech Patria.cz a roklen24.cz) provedených v rozkladovém řízení, aniž by to dala stěžovateli na vědomí a umožnila mu se k nim vyjádřit. Závěr městského soudu, že závěr Bankovní rady ohledně postavení stěžovatele obstojí i bez přihlédnutí k těmto zprávám, a proto tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, je v rozporu se zákonem i judikaturou. Bankovní rada byla povinna umožnit stěžovateli vyjádřit se k nově založeným podkladům. To, že tak neučinila, je důvodem pro zrušení jejího rozhodnutí. Nejedná se totiž ani o výjimečnou situaci, pro kterou by bylo na místě postupovat jinak (například že by stěžovatel postupoval kverulatorně, apod.). Pokud by Bankovní rada právo vyjádřit se k těmto důkazům stěžovateli neupřela, mohl by stěžovatel namítnout, že tyto důkazy podporují jeho obranu. Městský soud tento chybný postup nemůže „sanovat“ tím, že k důkazům nepřihlédne (a k jednomu z nich se ani nevyjádří). [20] Dále stěžovatel namítl, že v řízení není pasivně legitimován. Městský soud připustil možnou existenci jiného skutkového děje zakládající důvodnou pochybnost o tom, zda se vytýkaného jednání dopustil právě stěžovatel, mělo li k facebookovému profilu m. přístup dalších 5 osob. Správní orgány přes námitky stěžovatele, kterými na tento fakt upozorňoval, nedoplnily dokazování, například dotazem na společnost m. či výslechem osob s přístupem na profil. Tvrzení soudu, že výzva společnosti m. je fakticky výzvou stěžovateli, je spekulativní. Správní orgány měly dokazování doplnit, a to i s ohledem na příkladný přístup stěžovatele. Postup správních orgánů a městského soudu vedl k porušení zásady in dubio pro reo. Ani ostatní důkazy nejsou dostatečné k usvědčení stěžovatele; za okolnost jdoucí k tíži stěžovatele nelze považovat fakt, že neoznačil autora předmětných příspěvků, ani to, že se od příspěvků nedistancoval. Na 160minutovém rozhovoru se podíleli i další zaměstnanci serveru m. Zjištěné důkazy netvoří ucelený a provázaný řetězec, prokazující, že je stěžovatel autorem předmětných příspěvků. Nadto se městský soud námitkami stran pasivní legitimace patřičně nevypořádal. [21] Stěžovatel rovněž namítl, že Bankovní rada neprokázala, že by nepřímý úmysl stěžovatele směřoval ke zkreslení (a nikoli pouze k ovlivnění) představ účastníků kapitálového trhu. Stěžovatel dlouhodobě zastával a prezentoval názor, že jsou akcie O2 podhodnoceny. Sama Bankovní rada připustila, že předpoklad výrazného růstu ceny akcií nebyl v rozhodné době nereálný. I kdyby tedy deliktní příspěvky zveřejnil stěžovatel, a i kdyby si byl vědom, že jimi mohl přispět k modifikaci představy účastníků akciového trhu o hodnotě akcií, nemohla u něj být naplněna subjektivní stránka přestupku, neboť byl přesvědčen o podhodnocení akcií, a jeho zavinění by se tedy mohlo vztahovat pouze k povolené modifikaci představy účastníků kapitálového trhu způsobem odpovídajícím skutečné hodnotě akcií, nikoliv k jakémukoliv zkreslení a manipulaci. K tomu se nevyjádřil městský soud, ani Bankovní rada. I proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. [22] Stěžovatel konečně namítl, že uložená sankce je zcela nepřiměřená. Skutečnost, že vývoj ceny akcií O2 na kapitálovém trhu nebyl deliktními příspěvky ovlivněn, měla být zohledněna při ukládání sankce. Městský soud to však v rozporu s vlastními závěry neučinil. Nepřiměřenost pokuty vyplývá rovněž z porovnání její výše a majetkových poměrů stěžovatele. Příjem stěžovatele po zdanění v letech 2012 až 2015 činil 7 500 000 Kč, z toho cca 6 000 000 Kč za rok 2015. Pokuta tak představovala více než osminu jeho příjmů v tomto období. Uložení takto likvidační pokuty je nepřípustné; majetkové poměry je třeba hodnotit dlouhodobě, a nikoli na základě výkyvu v příjmech v roce 2015. Nadto mělo být přihlédnuto k tomu, že zveřejnění příspěvků nevedlo ke vzniku neoprávněného prospěchu na straně stěžovatele ani ke ztrátě třetích osob. Argumentace městského soudu je také vnitřně rozporná, připouští li, že následek deliktního jednání manipulace s trhem lze zohlednit jako přitěžující okolnost, ale nelze zohlednit jako okolnost polehčující. Právě neexistence škodlivého následku by měla být vodítkem pro určení sankce jakéhokoli ohrožovacího deliktu. Rovněž mělo být přihlédnuto k součinnosti stěžovatele ve správním řízení jako k polehčující okolnosti; to, že se tak nestalo, je dle judikatury důvod pro zrušení rozhodnutí. Argument městského soudu, že k součinnost nemohlo být přihlíženo, neboť stěžovatel nečinil nic nad rámec toho, co po něm požadovala žalovaná, je nesprávný. Rovněž byl porušen princip zákazu dvojího přičítání, neboť žalovaná i městský soud posoudily jako přitěžující okolnost údajné postavení stěžovatele jako respektovaného ekonomického novináře, a současně tuto okolnost považovaly za předpoklad jeho odpovědnosti za spáchání předmětného přestupku. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 4 Ads 114/2011 105, není přiléhavý; v nyní posuzovaném případě byl závěr o postavení stěžovatele využit na podporu závěru o dosažení takové intenzity vytýkaného jednání, aby vůbec mohlo být uvažováno o přestupku. Nelze tedy tu samou skutečnost přičítat k tíži při stanovení sankce. Konečně, uložená pokuta je nepřiměřená i s ohledem na dosavadní praxi žalované při udělování pokut za týž přestupek; velké korporace v minulosti dostávaly výrazně nižší pokuty při násobně lepších majetkových poměrech. Závěr městského soudu, že jediné podobné rozhodnutí vydané v obdobné věci nezakládá legitimní očekávání stěžovatele ohledně výše sankce, je rozporný se zásadou, že v obdobných případech má být rozhodováno stejně. To platí tím spíše, že žalovaná důvody pro více než trojnásobně vyšší sankci v posuzované věci neodůvodnila. Odkaz městského soudu na své rozhodnutí ve věci „insider tradingu“ (věc vedená u městského soudu pod sp. zn. 2 A 78/2012) není přiléhavé, neboť jde o jiný přestupek a uvedené rozhodnutí bylo zrušeno. [23] Žalovaná v rozsáhlém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že napadený rozsudek považuje za bezvadný a ve všech ohledech přezkoumatelný. Námitka, dle které se všechny skutečnosti a důkazy zmiňované městským soudem vztahují výlučně ke zpravodajskému serveru m., nikoli k facebookovému profilu m. či k osobě stěžovatele, je novota. Ostatní kasační námitky jsou nedůvodné či účelové. Stěžovatel v průběhu správního řízení tvrdil, že rozhovor byl uveřejněn dne 25. 8. 2015 v placené části určené předplatitelům. Tato jeho tvrzení byla procesní taktikou, aby později mohl vznést žalobní námitku spočívající v existenci chyby ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Dokonce i z rozkladu stěžovatele vyplývá, že rozhovor byl zveřejněn. Takové zneužití práva nepožívá soudní ochrany. Nadto jde tato chyba ku prospěchu stěžovatele. Co se týče důkazů nezaložených do spisu, k odkazu na server Patria.cz se dostatečně vyjádřil městský soud. Pokud jde o odkaz na roklen24.cz, ten sloužil jen k dokreslení situace; šlo o veřejně známou informaci, a to i stěžovateli. I k tomuto důkazu se městský soud vyjádřil. V každém případě platí závěr městského soudu, že přestupek stěžovatele je bezvadně prokázán na základě důkazů založených ve spisu. Co se týče výše pokuty, stěžovatel nenavrhl moderaci; pokuta nadto nepřiměřená není, neboť horní hranice sazby pokuty za daný přestupek představovala 20 000 000 Kč. [24] Stěžovatel v replice uvedl, že žalovaná neupřesnila, na základě jakých tvrzení stěžovatele měla za to, že rozhovor byl dne 25. 8. 2015 zveřejněn. Stěžovatel nikdy neuvedl, že by byl rozhovor zveřejněn, a ani neměl žádnou procesní taktiku, o které hovořila žalovaná. To vyplývá i ze skutečnosti, že žalovaná vymezila skutek již v oznámení o zahájení přestupkového řízení, tj. předtím, než se stěžovatel mohl k věci jakkoli vyjádřit. Nadto špatné zjištění skutkového stavu nemůže jít k tíži stěžovatele. Vada v popisu skutku je zcela zásadní. Rovněž ostatní vady byly natolik intenzivní, že o nezákonnosti správních rozhodnutí nemůže být pochyb. Konečně, žalovanou uváděná část žaloby není novum. Stěžovatel tuto argumentace uváděl v žalobě i rozkladu. Tuto část žaloby lze ostatně vnímat i jako reakci na napadený rozsudek. [25] Před vlastním meritorním přezkumem napadeného rozsudku se musel Nejvyšší správní soud zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s., Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Kasační soud se vymezením pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“ již zabýval při výkladu § 104a s. ř. s. ve znění účinném do 31. 3. 2021 (srov. jeho usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39). Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, při jejichž přezkumu se posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz usnesení tohoto soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28). [26] Při rozhodování o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vychází z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, bod [52]), pramenících ze závěrů již zmiňovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006

39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly judikaturou NSS řešeny, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) je dána potřeba učinit judikaturní odklon, 4) v napadeném rozsudku bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva; do této kategorie spadá i nepřezkoumatelnost rozsudku. [27] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost svou komplexností, četností uplatněných námitek a jejich potenciální závažností vyžaduje, aby se Nejvyšší správní soud věcí zabýval podrobně, byla kasační stížnost uznána za přijatelnou. [28] Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s. [29] Kasační stížnost není důvodná.

[30] Jelikož stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti mj. důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo li by napadené rozhodnutí městského soudu skutečně nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení, jež by měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují tento kasační důvod (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 75, č. 133/2004 Sb. NSS, či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 73, č. 787/2006 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

[31] Napadený rozsudek především není nepřezkoumatelný. Městský soud se vypořádal se všemi relevantními žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil, a v dostatečném rozsahu, přehledně, logicky a srozumitelně zdůvodnil své závěry. Z formulace kasačních námitek je ostatně zřejmé, že skutečným obsahem kasační stížnosti je především nesouhlas s právním posouzením věci. Nesouhlas stěžovatele se závěry městského soudu nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 30, či ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 163).

[32] K výše uvedenému kasační soud dodává, že nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku nelze spatřovat v tom, že se městský soud s některými námitkami nevypořádal tak detailně, jak by si stěžovatel přál. Vždy si lze pochopitelně představit ještě podrobnější vypořádání námitek, než jaké obsahuje jakékoli rozhodnutí. To však není cílem soudního přezkumu. Podstatné podle Nejvyššího správního soudu je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal s podstatou všech námitek žalobce tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Judikatura vychází z toho, že odpověď na základní argumentační pozice žalobce v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související; vypořádání dílčích námitek tak může být i implicitní (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 130).

[33] V posuzované věci lze uznat, že s některými námitkami by bylo pro přesvědčivost napadeného rozsudku vhodné se vypořádat podrobněji či výslovně. Zároveň však Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vychází z toho, že s kasačním důvodem dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení (v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, respektive na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; publikováno pod č. 209/1992 Sb.), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny. Proto by ke kasaci rozhodnutí krajského (městského) soudu měl Nejvyšší správní soud přistoupit teprve tehdy, nelze li vytýkané nedostatky odstranit jinak (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 25, či usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 123, č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29] a násl.). V těchto souvislostech napadený rozsudek městského soudu obstojí.

[34] Nejvyšší správní soud konstatuje, že bezmála 30stránkový napadený rozsudek považuje (i přes dílčí nedostatky, ke kterým se vyjádří níže) za důsledný, přesvědčivý a v nosných otázkách správný. Jelikož kasační stížnost stěžovatele tvoří z podstatné části faktické opakování žalobních či rozkladových námitek (byť je současně patrný jeho stručně odůvodněný nesouhlas se veskrze všemi závěry městského soudu), Nejvyšší správní soud bude, namísto opakování již mnohokrát vyřčené argumentace, zejména odkazovat na příslušné části napadeného rozsudku a výslovně bude reagovat jen na stěžovatelem namítané nedostatky napadeného rozsudku.

[35] Stěžovatel v kasační stížnosti, obdobně jako v žalobě a ostatně i v rozkladu, namítá, že deliktní příspěvky nebylo možné propojit ani mezi sebou, ani s odkazem na 160minutový rozhovor s Ing. Štefunkem, případně že nebylo zřejmé, že rozhovorem, na který stěžovatel v rámci diskuse pod jedním z deliktních komentářů odkazoval, měl být právě tento rozhovor (viz zejména rekapitulaci v odst. [7] a [10] výše).

[36] Nejvyšší správní soud těmto námitkám nepřisvědčuje, a naopak se ztotožňuje se závěry městského soudu (viz odst. 35 odůvodnění napadeného rozsudku) a žalované (zejména odst.[56 až [65] odůvodnění jeho rozhodnutí). Rovněž dle Nejvyššího správního soudu byla jak mezi deliktními příspěvky navzájem, tak mezi nimi a příspěvkem oznamujícím uskutečnění 160minutového rozhovoru, zcela zřejmá souvislost. Stěžovatel totiž v jeden den (19. 8. 2015) nejprve zveřejnil informaci o provedení „160minutového“ rozhovoru s Ing. Štefunkem, a následně uveřejnil první z deliktních příspěvků, přičemž v rámci pod ním vedené diskuze zdůvodnil svoji prognózu významného růstu ceny akcií O2 odkazem na „160 minutový rozhovor“. Jak již konstatoval městský soud, ani ostatní účastníci diskuze neměli pochyb, že odkazovaným rozhovorem stěžovatel myslel rozhovor s Ing. Štefunkem, neboť jej v diskuzi obratem identifikovali. Již tato skutečnost svědčí o tom, že propojení předmětných příspěvků a komentářů dozajista nebylo složité či nepravděpodobné. Také druhý deliktní příspěvek měl s předchozí aktivitou stěžovatele zřejmou souvislost; obsahoval zmínku o překročení hranice 170 Kč za akcii O2, ale kromě toho slovy „a nekončíme“ naznačoval, že kurz akcií O2 dále poroste na stěžovatelem v prvním deliktním příspěvku předpovídaných 300 až 400 Kč (což ostatně trefně uvedla již žalovaná v odst. [65] odůvodnění svého rozhodnutí). Dle Nejvyššího správního soudu je mezi všemi uvedenými příspěvky zřejmá časová i tematická souvislost; příspěvky byly na facebookovém profilu veřejně přístupné a k jejich shlédnutí nebylo třeba překonat žádné nestandardní překážky. Nelze tedy souhlasit ani s tím, že by investorská veřejnost nemohla jednotlivé příspěvky „v reálném čase“ propojit.

[37] Ztotožnit se nelze ani s okruhem kasačních námitek, které měly zpochybnit závěry městského soudu týkající se vlivu stěžovatele na investorskou veřejnost (viz zejména odst. [8] tohoto rozsudku). Není pravdou, že by městský soud namísto vlivu stěžovatele hodnotil pouze vliv serveru m. Naopak, městský soud postavil najisto, že projekt m. byl postaven zejména na osobě stěžovatele, že osoba stěžovatele je s tímto projektem nerozlučně spjata, a že jeho postavení v rámci projektu je naprosto dominantní (což je ostatně evidentní již z toho, že název domény obsahuje příjmení stěžovatele). Městský soud rovněž vysvětlil, že i veřejnost vnímala server m. jako osobní projekt stěžovatele, tedy že obsah zpravodajství je dán zejména jeho autorskou činností; to dovodil zejména z hodnocení zpravodajského portálu významnými podnikateli, ze kterého je patrné ztotožnění původu zpravodajství s osobou stěžovatele. Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožňuje a pro stručnost na ně v podrobnostech odkazuje (odst. 19 a a 20 odůvodnění napadeného rozsudku).

[38] Co se týče námitek zpochybňujících důkazní prostředky, na jejichž základě žalovaná a městský soud dospěly k závěru o vlivu stěžovatele na investorskou veřejnost, Nejvyšší správní soud odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, se kterým se rovněž zcela ztotožňuje (odst. 30 až 33). Žalovaná za zásadní důkaz prokazující vliv stěžovatele považovala prohlášení a komentáře významných podnikatelů uvedených na propagační části webu m Z těchto komentářů je zřejmé, že zpravodajský server byl v rozhodné době mezi významnými osobnostmi českého byznysu známý, a že tyto osobnosti ztotožňovaly zpravodajství s osobou stěžovatele, respektive že pozitivní komentáře mířily přímo na jeho osobu. Nejvyšší správní soud nevidí důvod, proč by v nyní posuzované věci nebylo možné tyto, slovy kasační stížnosti „vlastní prezentační materiály stěžovatele, resp. zpravodajského serveru m.“, považovat za důkaz sloužící k prokázání vlivu stěžovatele na investorskou veřejnost. Nejvyšší správní soud s městským soudem souhlasí, že z citovaných prezentačních materiálů, ale ani z obsahu správního spisu nevyplývá, že by pochvalné recenze byly smyšlené, nepravdivé či chvástavé, přičemž je podstatné, že stěžovatel ani nic takového netvrdil. Skutečnost, že stěžovatel užívá pochvalných recenzí za účelem vlastní propagace, bez dalšího automaticky nesnižuje jejich objektivitu či důvěryhodnost. Obzvlášť ve spojitosti s dalšími důkazy reflektovanými městským soudem nemá Nejvyšší správní soud o vlivu stěžovatele na investorskou veřejnost v rozhodné době pochyb.

[39] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje rovněž s hodnocením zprávy agentury Reuters (která měla potvrzovat dosah deliktních příspěvků do investorské veřejnosti). S ohledem na toliko podpůrnou povahu tohoto důkazu není podstatné, že agentura ve zprávě necitovala přímo stěžovatele, nýbrž že vycházela ze zpravodajství stěžovatele, na které odkázala. Jak již zcela výstižně uvedl městský soud v odst. 32 odůvodnění napadeného rozsudku, „[j]e li v zorném poli mezinárodní zpravodajské agentury obsah specializovaného národního zpravodajského portálu, nelze význam takového zpravodajského portálu považovat za marginální, zejména pokud je také výslovně jako zdroj informací uveden“. Lze jen konstatovat, že tento závěr je nutno vnímat vzájemně s již aprobovaným závěrem o ztotožnění zpravodajského serveru s osobou stěžovatele. Pokud jde o věcné námitky k důkazu zprávou Patria.cz, ty považuje Nejvyšší správní soud za bezpředmětné, neboť městský soud k tomuto důkazu nepřihlížel; konstatoval, že i bez přihlédnutí ke zprávě z tohoto investičního portálu (ke kterému žalovaná přihlédla) závěry správních orgánů o postavení stěžovatele mezi investorskou veřejností v kontextu dalších důkazů obstojí. Tomuto názoru není ze strany kasačního soudu co vytknout.

[40] Stěžovatel dále namítal, že vypovídací hodnota příspěvků na sociálních sítích je obecně nižší než hodnota příspěvků na oficiálních zpravodajských serverech, a že městský soud nesprávně a nedostatečně pouze obecně konstatoval, že „může docházet k manipulaci s trhem i prostřednictvím sociálních sítí“. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu konstatuje, že městský soud se kromě stěžovatelem odkazovaného obecného závěru rovněž zabýval tím, proč o manipulaci s trhem prostřednictvím sociální sítě šlo i v nyní posuzované věci. Vysvětlil, že facebookový profil m. měl (či alespoň mohl mít) srovnatelný dopad jako zpravodajský server m. (profil byl se zpravodajským serverem přímo propojen a nadto byl oproti němu volně přístupný), a tudíž byl podobně způsobilý ovlivnit rozhodování účastníků kapitálového trhu. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje; stěžovatel proti němu ostatně ani žádnou relevantní argumentaci nevznesl. Podstatné tedy v dané věci je, že facebookový profil byl způsobilým prostředkem k šíření informací, přičemž, jak již výstižně uvedl městský soud v odst. 37 odůvodnění napadeného rozsudku, co do naplnění objektivního znaku skutkové podstaty posuzovaného přestupku (šíření informace), je nerozhodná forma informačního kanálu, je li informace přístupná dalším osobám.

[41] Stěžovatel dále tvrdil, že se městský soud nevypořádal se žalobními námitkami, dle kterých deliktní příspěvky nebyly způsobilé zkreslit představu rozumných investorů, o čemž má svědčit zejména skutečnost, že trh i média reagovaly až na zveřejnění upoutávky k rozhovoru dne 25. 8. 2015, případně to, že rozumný investor jednak nemůže očekávat, že by předseda dozorčí rady O2 sděloval v rozporu se zákonem kurzotvorné informace, jednak se nebude řídit ničím nepodloženým názorem novináře (odst. [11] tohoto rozsudku). Nejvyššímu správnímu soudu opět nezbývá než konstatovat, že i s těmito námitkami se městský soud náležitě vypořádal, a to zejména v odst. 13, 33, 34 a 36 odůvodnění napadeného rozsudku. Vysvětlil, proč tvrzení stěžovatele, dle kterého může být za rozumného investora považován pouze takový investor, který vždy ověřuje zdroj informací, popírá princip akciového trhu, a rovněž objasnil, proč bylo možné považovat nákup akcií O2 rozumnými investory v reakci na deliktní komentáře, za racionální jednání. Jelikož je přestupek manipulace kapitálového trhu přestupkem ohrožovacím, postačí k naplnění jeho skutkové podstaty již jen možnost ohrožení zákonem chráněného zájmu, nikoli vznik následku. Skutečnost, že trh po zveřejnění deliktních příspěvků výrazněji nereagoval, tedy pro naplnění skutkové podstaty daného přestupku není relevantní.

[42] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje rovněž se závěrem městského soudu, že argumentace, dle které deliktní příspěvky nemohly zkreslit představu rozumného investora o ceně akcií O2, neboť takový investor by nemohl předpokládat, že předseda dozorčí rady O2 zveřejnil při rozhovoru kurzotvornou informaci, není důvodná. Odborná investorská veřejnost za dané situace skutečně nemohla vyloučit (ani ověřit), zda 160minutový rozhovor, kterým stěžovatel odůvodňoval svoji prognózu významného růstu akcií O2, neobsahuje kurzotvorné informace, přičemž s ohledem na osobu stěžovatele (erudovaný ekonomický novinář s význam dosahem svých názorů, dlouhodobě se zabývající problematikou trhů s cennými papíry) a na osobu Ing. Štefunka (předseda dozorčí rady O2, a tedy předseda důležitého orgánu společnosti O2), byl ze strany investorské veřejnosti předpoklad zaznění kurzotvorné informace v rozhovoru zcela racionální (blíže viz odst. 36 a 42 odůvodnění napadeného rozsudku).

[43] Důvodná není ani kasační námitka, dle které za manipulaci s trhem nemůže být považováno ovlivnění představy investorů o hodnotě akcie v souladu s její reálnou hodnotou, přičemž již městský soud měl uznat, že predikce ohledně růstu ceny akcií O2 obsažená v deliktních příspěvcích byla správná. Stěžovatel v tomto bodu argumentaci městského soudu značně deformuje a vytrhává z kontextu. Městský soud v odst. 43 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že predikce stěžovatele ohledně růstu ceny akcií O2 byla správná pouze částečně, neboť předmětné akcie dosáhly za období 2015/2016 maxima cca 250 Kč za akcii, přičemž stěžovatel v deliktních příspěvcích avizoval „300, spíše 400 Kč“, tedy hodnotu značně nadsazenou jak proti predikcím renomovaných finančních institucí, tak proti (následně) reálně dosažené hodnotě akcie. Nadto je třeba poznamenat, že stěžovatel nebyl sankcionován za nesprávnou predikci vývoje ceny akcií, ale za to, že při zveřejnění své predikce odkázal na rozhovor, jehož obsah nebyl ověřitelný, a zároveň neposkytoval náležitou oporu pro takovou predikci, přičemž ale právě odkazem na rozhovor mohl stěžovatel vyvolat klamnou představu o tom, že rozhovor obsahuje kurzotvorné informace a že jeho predikce vývoje ceny akcií není pouze jeho subjektivním odhadem, ale reakcí na sdělené, objektivní kurzotvorné údaje; tím mohl zkreslit představu účastníků kapitálového trhu o hodnotě předmětných akcií.

[44] Stěžovateli lze přitakat v tom, že se městský soud výslovně nevyjádřil k námitce uvedené v odst. 65 žaloby, dle které žalovaná jednak ničím nedoložila svůj závěr o šířící se informaci o možnosti vyplacení emisního ážia v době od 19. 8. do 25. 8. 2015, a dle níž měly být závěry žalované ohledně růstu ceny akcií dne 25. 8. 2015 vnitřně rozporné. V tomto však vadu napadeného rozsudku spatřovat nelze. Žalovaná totiž v žalobou napadeném rozhodnutí opakovaně uvedla, že následek v podobě pohybu kurzu ceny akcií společnosti není znakem skutkové podstaty přestupku manipulace s trhem, a že tedy z růstu kurzu akcií O2 v době od 19. 8. do 25. 8. 2015 nic nevyvozuje a nepřikládá mu význam pro právní kvalifikaci jednání stěžovatele; pouze zjevně obiter dictum dodala, že v důsledku deliktních příspěvků se na trhu šířily informace o vyplacení emisního ážia, potvrzené dne 25. 8. 2015 zveřejněním upoutávky na 160minutový rozhovor, přičemž samotný růst ceny akcií žalovaná spojovala až se zveřejněním ukázky rozhovoru (viz odst. [99] a 100 jejího rozhodnutí). Městský soud obdobně jako žalovaná zdůraznil, že následek v podobě pohybu ceny akcií není znakem skutkové podstaty přestupku manipulace s trhem, a že žalovaná pohyb kurzu akcií O2 v souvislosti s deliktními příspěvky stěžovatele nehodnotila (viz odst. 41 odůvodnění napadeného rozsudku). Takové vypořádání považuje Nejvyšší správní soud, s odkazem na závěry uvedené v odst. [32] tohoto rozsudku, za dostačující.

[45] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje rovněž se závěry městského soudu týkajícími se vypořádání námitek stěžovatele ohledně zásahu do jeho práva na svobodu projevu. Stěžovatel tento okruh kasačních námitek staví na premise, že deliktní příspěvky představují toliko subjektivní komentáře, na které nedopadá omezení práva na svobodu slova stanovené v § 126 ZPKT. Městský soud však srozumitelně uzavřel, že z pohledu ochrany kapitálového trhu není důvodu rozlišovat, zda je zkreslující sdělení koncipováno jako subjektivní názor nebo konstatování faktické informace; rozhodné je, zda je vzhledem k obsahu způsobilé manipulovat trh, jako tomu bylo v posuzované věci. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na odst. 44 až 48 odůvodnění rozsudku městského soudu; ostatně stěžovatel s tímto závěrem reálně nepolemizuje a fakticky pouze opakuje své žalobní námitky zdůrazňující subjektivní povahu deliktních komentářů (jakkoliv i tuto povahu městský soud dostatečně zpochybnil). Kasační námitky zpochybňující nemožnost uplatnění novinářské výjimky dle § 126 odst. 2 písm. c) ZPKT na nyní posuzovanou věc, jsou fakticky totožné s námitkami uplatněnými v žalobě; proto Nejvyšší správní soud opět pouze odkazuje na závěry městského soudu uvedené v odst. 55 až 59 odůvodnění jeho rozsudku, se kterými se ztotožňuje.

[46] Podstatné je, že zákonná výjimka práce novináře dle § 126 odst. 2 písm. c) ZKPT je dána pouze v případě kumulativního splnění podmínek a) souladu s pravidly novinářské profese, a b) absence prospěchu nad rámec obvyklé odměny, přičemž v nyní posuzované věci nebyla podmínka ad a) naplněna. Stěžovatelem zpochybňovaný závěr městského soudu, dle kterého z Etického kodexu novinářů nelze dovodit, že by „měl občan právo na úplné informace pouze v rozsahu faktů a nikoli v případě subjektivních komentářů či hodnotících soudů novináře“, je třeba číst v kontextu celého odůvodnění rozsudku. Městský soud opakovaně uvedl, že ačkoli stěžovatel představuje deliktní příspěvky jako subjektivní komentáře, tím, že prognózy v nich vyjádřené uvedl v kontextu odkazu na 160minutový rozhovor, posunul jejich povahu z čistě subjektivní do (kvazi) objektivní roviny. Odkazem na 160minutový rozhovor totiž stěžovatel vyvolal klamnou představu o tom, že jeho veřejně vyslovené prognózy nejsou pouze jakýmsi subjektivním odhadem, ale reakcí na jemu (potenciálně) sdělené kurzotvorné informace (viz například odst. 43 či 44 odůvodnění napadeného rozsudku). Až v rámci této teze městský soud uzavřel, že deliktní příspěvky byly v rozporu s čl. 1 písm. c) Etického kodexu novinářů, neboť byly v důsledku nezveřejnění rozhovoru, na který odkazovaly, neúplné a zkreslující, přičemž i s tímto závěrem se kasační soud ztotožňuje (blíže viz odst. 57 odůvodnění napadeného rozsudku). Konečně lze uvést, že městský soud v odst. 58 k postavení stěžovatele (jenž vystupoval současně jako novinář, ale i jako investor do akcií společnosti O2) trefně konstatoval, že „střet zájmů je okolnost, se kterou je spojena ztráta nestrannosti osoby ve střetu zájmů, kterou neodstraní jakkoli intenzivní informování o přítomnosti střetu zájmu, neboť střet zájmů a s ním spojené negativní účinky zde nadále budou přítomny.“ Je tedy zřejmé, že dle městského soudu neměla skutečnost, že stěžovatel několik měsíců před publikací deliktních příspěvků zveřejnil rovněž to, že je vlastníkem akcií O2, žádný dopad na fakt, že se ve střetu zájmů nacházel, přičemž i s tímto závěrem se kasační soud ztotožňuje. Jinými slovy, kasační soud považuje za zjevně neetické, pokud investor (byť též pracuje jako novinář) využívá veřejné platformy (zde svého facebookového profilu) k tomu, aby ovlivnil kurs akcií, které vlastní. Takové etické pravidlo je zjevné a není významné, zda je či není nějak regulováno v etickém kodexu novináře či jinde.

[47] Námitky stěžovatele vztahující se k jeho přesvědčení, že byl nedůvodně stíhán (což nepřiléhavě označuje jako absenci pasivní deliktní legitimace, kterýžto pojem však právní řád ani doktrína neznají), jsou opět zčásti postaveny na dezinterpretaci napadeného rozsudku. Městský soud totiž per se nevyloučil jinou možnost děje, jak namítal stěžovatel. Naopak uvedl, že izolované „[t]vrzení žalobce, že k facebookovému profilu společnosti má přístup více osob, je tvrzením možným a tedy i v tomto smyslu věrohodným, způsobilým založit důvodnou pochybnost, nikoli však ve světle výše uvedených důkazů a úvah“, a že lze „tvrzení žalobce o přístupu dalších osob na facebookový profil společnosti považovat za pouhý neprokazatelný výrok spojený s hypotetickou možností své pravdivosti a následovaný pasivní resistencí vypovídajícího, [který] založí nutně pochybnost dostatečnou ke zbavení obvinění ze spáchání přestupku“; uzavřel, že „žalovanou vytvořený řetězec výše uvedených nepřímých důkazů tvoří logický celek prokazující autorství žalobce k rozhodným příspěvkům na facebookovém profilu společnosti, na který odkazoval zpravodajský server motejlek.com“ (zvýraznění doplněno).

[48] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i se závěrem městského soudu, že žalovaná neměla povinnost vyzývat společnost motejlek.com za účelem zjištění, zda a případně kdo další měl k facebookovému profilu této společnosti přístup. Městský soud totiž vyjma stěžovatelem rozporovaného závěru, že „výzva vůči společnosti by byla fakticky výzvou k žalobci“ uzavřel, že žalovaná pomocí nepřímých důkazů spolehlivě prokázala, že autorem deliktních příspěvků byl stěžovatel, a proto nebyla povinna majitele profilu společnosti vyzývat. Pro hodnocení důkazů kasační soud odkazuje na odst. 16 až 21 odůvodnění napadeného rozsudku, ke kterým nemá žádné výtky. Pouze pro úplnost lze dodat, že pokud by stěžovatel vskutku nebyl autorem těchto příspěvků, bylo primárně na něm, aby s jinou věrohodnou skutkovou verzí (která se v daném skutkovém kontextu nejeví jako pravděpodobná) přišel sám; z logiky věci lze rozhodně očekávat, že pokud by stěžovatel autorem příspěvků nebyl, uvedl by to na první místě jako svoji hlavní obhajobu a ihned poté, co by byl za takové jednání přestupkově stíhán. V tomto ohledu lze připomenout, že odmítnout provedení důkazu lze mj. pro jeho nadbytečnost, a to tehdy, byla li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybení postavena najisto (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2022, č. j. 3 As 98/2020 26). Námitka stěžovatele, dle které městský soud jako okolnost jdoucí k tíži stěžovatele aproboval rovněž skutečnost, že se stěžovatel od deliktních příspěvků nedistancoval, je zmatečná. Městský soud totiž v odst. 20 odůvodnění rozsudku souhlasil se žalobou, že tento dílčí argument žalovaného je nepřesvědčivý, přesto však na základě ostatních důkazů dospěl k závěru o autorství stěžovatele k deliktním příspěvkům.

[49] Konečně, Nejvyšší správní soud souhlasí rovněž se závěrem žalované, že stěžovatel v posuzované věci jednal v nepřímém úmyslu (viz odst. [125] až [130] odůvodnění jejího rozhodnutí či odst. 62 a 63 odůvodnění napadeného rozsudku). V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel si byl vědom vlivu svých (předchozích) komentářů na kurz akcií společnosti O2. Rovněž bylo postaveno najisto, že stěžovatel v deliktních příspěvcích cíloval cenu akcií společnosti O2 výrazně výše jak oproti renomovaným finančním institucím, tak oproti (následně) reálně dosažené maximální hodnotě akcie. Stěžovateli tedy dle kasačního soudu muselo být zřejmé, že pokud oproti svým předchozím subjektivním komentářům na téma „akcie O2“ podpoří deliktní příspěvky odkazem na dosud nezveřejněný 160minutový rozhovor, tedy opře je o potenciálně relevantní, avšak (zatím) neověřitelný zdroj, budou tyto příspěvky způsobilé ovlivnit představu investorů o hodnotě akcií ve výrazně větší míře, respektive natolik, že již lze mluvit o zkreslení ve smyslu § 126 odst. 1 písm. a) ZPKT. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že stěžovatel byl o podhodnocení akcií O2 v době psaní příspěvku osobně přesvědčen.

[50] Lze tedy uzavřít, že z hlediska věcného posouzení nevykazuje napadený rozsudek žádná pochybení. V další části rozsudku se Nejvyšší správní soud věnuje námitkám směřujícím proti procesnímu postupu správních orgánů.

[51] Stěžovatel v prvé řadě namítal špatné vymezení skutku ve výrokové části prvoinstančního rozhodnutí, neboť dne 25. 8. 2015 byla zveřejněna pouze upoutávka, a nikoli celý rozhovor, jak se z tohoto výroku podává. Nejvyšší správní soud tento deficit reflektuje, nemá nicméně za to, že by měl představovat důvod pro zrušení rozhodnutí žalované (potažmo obou správních rozhodnutí). Především je nutné upozornit, že stěžovatel v průběhu správního řízení nečinil zveřejnění rozhovoru sporným, ačkoliv si musel být vědom, že správní orgány vycházely z toho, že došlo ke zveřejnění rozhovoru, nikoli jen upoutávky na něj. Žalované lze dát za pravdu v tom, že i stěžovatel v rozkladu přinejmenším implicitně uváděl, že rozhovor zveřejnil, neboť namítal, že prodlevu mezi zveřejněním deliktních komentářů a následným zveřejněním rozhovoru nelze považovat za nedůvodnou (viz body [26] až [28] rozkladu). Jestliže stěžovatel tuto skutkovou premisu nikterak nerozporoval, lze žalované jen stěží vyčítat, že z úřední činnosti neprováděla další dokazování, zda byl rozhovor v uvedený den skutečně zveřejněn. Požadavek § 3 správního řádu, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2, nelze vykládat tak, že by byl správní orgán při zjišťování skutkového stavu povinen per se dokazovat i ty skutečnosti, které (i) nečiní účastník řízení spornými a (ii) které nejsou z hlediska postihovaného skutku esenciální (k tomu viz dále). Byť tedy z obsahu správního spisu přímo nevyplývá, že byl rozhovor zveřejněn, stěžovatel tuto okolnost učinil shora nastíněným postupem fakticky nespornou. Jestliže za této situace poprvé až v žalobě namítl nesprávné vymezení skutkového stavu, vykazuje takový postup znaky zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (srov. Rozsudek tohoto soudu ze dne 24. 8. 2021, č. j. 1 As 145/2021 41).

[52] Nadto nelze přehlédnout, že okolnost zveřejnění rozhovoru či pouze upoutávky nemůže mít vliv na nosné závěry žalované týkající se spáchání předmětného přestupku. Jeho podstata spočívala v tom, že stěžovatel ve zveřejněných deliktních příspěvcích odůvodňoval svoji predikci výrazného nárůstu ceny akcií O2 odkazem na jím uskutečněný rozhovor, který si ovšem čtenáři příspěvků nemohli v době jejich zveřejnění, ani v rozumně krátkém časovém intervalu po jejich zveřejnění, nijak ověřit. Okolnost, zda stěžovatel následně (tj. po nedůvodně dlouhé době po zveřejnění ovlivňujících příspěvků) rozhovor zveřejnil či nikoliv, tedy již není pro závěr o spáchání přestupku podle § 166 odst. 1 písm. i) ZPKT rozhodující. V posuzované věci tak nejsou pochybnosti o tom, za jaký skutek byla stěžovateli pokuta uložena, tj. jaké konkrétní jednání (a jím vyvolaný následek) naplňuje skutkovou podstaty přestupku. Nepřesné uvedení okolnosti zveřejnění rozhovoru ve výroku prvostupňového rozhodnutí tedy ve stěžovateli nemohlo vzbudit opravdové pochyby o tom, za co mu byla uložena sankce a nebylo jím tak negativně zasaženo do jeho práva na obhajobu; právě pro vyloučení pochybností o tom, za jaký skutek je subjekt stíhán (a následně postižen) je judikaturou kladen důraz na precizní formulaci skutkové věty v oznámení o zahájení řízení a posléze v rozhodnutí. Okolnost zveřejnění rozhovoru (nikoli jen upoutávky) se nikterak negativně neprojevila ani v úvahách správních orgánů týkajících se výše uložené pokuty. Nejvyšší správní soud konečně považuje za logický argument městského soudu, že skutečnost, že stěžovatel předmětný rozhovor vůbec nezveřejnil (a tedy ani později neumožnil investorské veřejnosti ověřit své tvrzení), by mohla jít v podstatě pouze k jeho tíži. Lze uzavřít, že vytýkaná nepřesnost ve vymezení skutku ve výroku prvoinstančního rozhodnutí (aprobovaného Bankovní radou) nepředstavuje natolik závažnou vadu, pro kterou by bylo třeba tato rozhodnutí rušit.

[53] Stejný názor zastává Nejvyšší správní soud i ve vztahu k vytýkanému neprovedení listinných důkazů na ústním jednání v řízení v prvním stupni.

[54] Podle § 53 odst. 6 správního řádu platí, že o provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.

[55] Z citovaného ustanovení je zřejmé, že důkaz listinou může být proveden i mimo ústní jednání; ústní jednání tedy pro provedení tohoto důkazu nařizováno být nemusí. V nyní posuzované věci nelze dovodit, že ústní jednání bylo nařízeno (mimo jiné) za účelem provedení listinných důkazů postupem dle § 53 odst. 6 věty druhé správního řádu; provedení ústního jednání bylo dle tehdy účinné úpravy (§ 74 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) v řízení před správním orgánem prvního stupně obligatorním procesním úkonem. Z postupu žalované lze dovodit, že na (obligatorně nařízeném) jednání hodlala provést pouze důkaz promítnutím videozáznamu 160minutového rozhovoru, tj. provést důkaz ohledáním (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. 2 As 59/2008 80). Jakkoli Nejvyšší správní soud nerozumí tomu, proč v rámci tohoto jednání žalovaná neprovedla též listinné důkazy založené ve správním spisu (jakkoli se toho stěžovatel domáhal), nelze stricto sensu postup žalované označit za porušení procesních pravidel správního (přestupkového) řízení. Jak již bylo uvedeno výše, listinné důkazy mohou být provedeny i mimo ústní jednání, za podmínek vyplývajících z § 53 odst. 6 věty první správního řádu (povinnost vyplývající z § 51 odst. 2 správního řádu se v tomto případě neuplatní – viz rozsudek tohoto soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2021 40) a jen ze skutečnosti, že nebyly provedeny v rámci proběhnuvšího ústního jednání (ačkoli není zřejmé, že by takovému postupu něco objektivně bránilo), nelze dovozovat nezákonnost procesního postupu správního orgánu. Ostatně stěžovatel, respektive jeho zástupce mohli nahlédnout do spisu a seznámit se s podklady pro rozhodnutí podle 36 odst. 3 správního řádu – viz k tomu níže.

[56] Zbývá tedy posoudit, zda listinné důkazy, které vzala žalovaná za podklad svého rozhodnutí, byly (mimo ústní jednání) provedeny v souladu s požadavky § 53 odst. 6 větou první správního řádu, a pokud nikoli, zda mohlo mít takové pochybení vliv na zákonnost následně vydaného rozhodnutí.

[57] Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalovaná při provádění listinných důkazů postup předvídaný § 53 odst. 6 větou první správního řádu nedodržela. Dopadem tohoto procesního pochybení na zákonnost následně vydaného rozhodnutí se Nejvyšší správní soud v minulosti již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 25. 4. 2019, č. j. 2 As 258/2017 48, k tomu uvedl, že „[p]okud správní orgán neprovede důkaz listinou v souladu s § 53 odst. 6 správního řádu, jedná se zpravidla o vadu řízení. Tato vada nicméně nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé za situace, že listina byla součástí správního spisu, s jehož kompletním obsahem se mohl účastník řízení seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí“. Tento závěr byl ostatně vysloven i v rozsudku tohoto soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 51, který zmiňoval již městský soud. Judikatura Nejvyššího správního soudu odpovídá i názoru odborné literatury: „Ustanovení § 53 odst. 6 se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí. […]Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u ´listin´ podle odst. 1 tohoto ustanovení [tj. u listin, u kterých se nepředpokládá jejich založení do správního spisu, ale vrácení tomu, kdo je předložil – pozn. NSS] Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou přidanou hodnotu.“ (Vedral J. Správní řád – Komentář, BOVA POLYGON, Praha 2006; 2012).

[58] V posuzované věci není sporné, že stěžovatel měl možnost se s listinami, které tvořily podklady prvostupňového rozhodnutí, seznámit a vyjádřit se k jejich obsahu v dostatečném předstihu před vydáním prvostupňového rozhodnutí, čehož i využil (viz čl 203–205 a 213–216 správního spisu). Ačkoli tedy Nejvyšší správní soud považuje postup žalované z důvodů uvedených v předchozím odstavci za procesně nesprávný, nejde o vadu řízení, která by nutně měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel přitom neuvedl, jak konkrétně se postup žalované negativně projevil v jeho možnosti efektivně hájit svá práva v přestupkovém řízení. Pouze obecně namítá, že poškození jeho práv mělo spočívat v tom, že se k listinám nemohl řádně vyjádřit, neboť nebylo vůbec zřejmé, proč jsou ve spise založeny. Toto tvrzení však neupřesnil ani v rozkladu, ani v žalobě či kasační stížnosti; neuvedl například, jaké překvapivé či nečekané závěry žalovaná na podkladě té které listiny učinila, a místo toho stále vede argumentaci v obecné rovině procesního pochybení.

[59] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami týkajícími se pochybení žalované při vyhotovení protokolu z ústního jednání.

[60] Protokol je svou povahou písemné (tj. formalizované) zaznamenání průběhu provedeného procesního úkonu, pořizované v zákonem stanovených případech (§ 18 odst. 1 správního řádu), které v průběhu tohoto úkonu vyhotovuje protokolující (oprávněná úřední) osoba. Do protokolu se zaznamenávají pouze relevantní okolnosti důležité pro správní řízení (nezachycuje se například běžná konverzace účastníků, která nemá vztah k danému řízení), proto nelze vyloučit, že může dojít ke zkreslení zaznamenávaného děje či k opomenutí zaznamenání relevantní skutečnosti. Naproti tomu zvukový záznam zachycuje úkon v celé jeho šíři, bez nutnosti jakékoliv aktivní činnosti úřední osoby v průběhu jeho pořizování. Nebezpečí zkreslení či opomenutí je proto v tomto případě podstatně nižší. Zvukový záznam sice dle § 18 odst. 1 in fine správního řádu nemůže protokol nahradit (může se pořizovat pouze paralelně), ale může sloužit k jednoznačnému potvrzení či zpochybnění jeho obsahu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 As 146/2016 29, či ze dne 5. 10. 2017, č. j. 2 As 235/2017 26).

[61] V projednávaném případě proběhlo u žalované dne 2. 2. 2016 ústní jednání, ze kterého byl pořízen protokol ve smyslu § 18 odst. 1 správního řádu. V protokolu je uveden výslovný odkaz na současně pořízený zvukový záznam (připojený na nosiči dat); rovněž výslovně zmiňuje procesní námitky stěžovatele vznesené během jednání. Dle kasačního soudu bylo požadavkům § 18 odst. 1 správního řádu stricto sensu vyhověno, neboť žalovaná protokol vyhotovila, ten obsahoval esenciální obsahové náležitosti požadované § 18 odst. 2 správního řádu (včetně vylíčení průběhu předmětných úkonů – zde informaci o fakticky jediném provedeném úkonu, a to důkazu přehráním audiovizuálního záznamu – 160minutového rozhovoru, s uvedením počátku a konce tohoto úkonu), přičemž přesný obsah jednání je možné ověřit právě ze zvukového záznamu (což též učinil kasační soud). Tvrdí li stěžovatel, že nahrávací zařízení bylo zapnuto až zhruba 10 minut po zahájení ústního jednání, toto jeho tvrzení obsah zvukového záznamu vyvrací, neboť záznam je zahájen oznámením oprávněné úřední osoby o zahájení ústního jednání, následovaném identifikací přítomných osob a poučením stěžovatele o jeho procesních právech. Stěžovateli bylo nadto umožněno uvést do záznamu vše, co zaznělo před zahájením nahrávání, tj. v „neformální fázi“, před zahájením ústního jednání. Pokud tak neučinil, podstatně to oslabuje věrohodnost jeho dodatečné tvrzení o nekorektnosti údajně pozdně zahájeného záznamu.

[62] Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že se městský soud výslovně nevypořádal s námitkou, dle které v rozporu s § 18 odst. 3 správního řádu nejsou v písemném protokolu z ústního jednání zaznamenány důvody jeho odepření podpisu protokolu. S touto námitkou se však přesvědčivě vypořádala již Bankovní rada v odst. [156] odůvodnění svého rozhodnutí, kde upozornila, že v protokolu jsou zaznamenány procesní námitky vznesené během jednání; jejich nevyhovění bylo důvodem odepření podpisu. Je přitom podstatné, že stěžovatel opět ani v žalobě, ani v kasační stížnosti nijak nekonkretizoval, jakým způsobem mělo namítané procesní pochybení konkrétně zasáhnout do jeho práv, respektive jaký vliv mohlo mít na zákonnost napadeného rozhodnutí. Stěžovateli přitom nic nebránilo, aby v rozkladu či v soudním řízení uvedl další důvody, pro které protokol z hlediska § 18 odst. 3 správního řádu nepodepsal. Takto však nepostupoval a omezil se pouze na uvedenou obecnou argumentaci. Jelikož tedy opět není zřejmé, jak bylo předmětným postupem žalované zasaženo do jeho práv, Nejvyšší správní soud vyhodnotil i tuto kasační námitku jako nedůvodnou.

[63] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem i co se týče posouzení vady řízení spočívající v tom, že Bankovní rada vycházela mj. z podkladů, ke kterým stěžovateli neumožnila se vyjádřit. Tvrzení stěžovatele, že porušení § 36 odst. 3 správního řádu, případně porušení § 73 odst. 2 (tehdy účinného) zákona o přestupcích, musí eo ipso vést ke zrušení správního rozhodnutí, neodpovídá ustálené judikatuře kasačního soudu.

[64] Účelem § 36 odst. 3 správního řádu (a obdobně § 73 odst. 2 zákona o přestupcích) je umožnit účastníkům řízení seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis doplňován o další důkazní prostředky (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 243 nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 As 24/2013 28). Doplní li správní orgán spis o další důkazy po uplynutí lhůty pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí, aniž by o tom účastníka řízení informoval, dopustí se procesního pochybení, ale toto pochybení nebude mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, „pokud došlo k doplnění jen takových podkladů, které nejsou rozhodné pro posuzovanou věc“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 As 87/2013 31; obdobně též rozsudek č. j. 6 Ads 67/2013 48). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 28/2011 78, rovněž uvedl, že má li mít námitka stojící na porušení § 36 odst. 3 správního řádu relevanci, je nezbytné, „aby žalobce upřesnil podklady, jež neměl k dispozici, a jakým způsobem takové pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí“. Lze tedy shrnout, že porušení povinnosti vyplývající z § 36 odst. 3 správního řádu bude důvodem pro zrušení následně vydaného rozhodnutí, pokud (i) nově opatřené podklady byly vzaty za podklad správního rozhodnutí, (ii) správní rozhodnutí je na informacích z nich plynoucích postaveno, (iii) žalobce konkrétně poukáže na to, o jaké podklady se jedná a (iv) uvede, jak se toto pochybení správního orgánu projevilo na zákonnosti napadeného rozhodnutí; tyto podmínky musí být splněny kumulativně.

[65] V nyní posuzované věci Bankovní rada skutečně doplnila jako podklad řízení internetové články z portálů Patria.cz a roklen24.cz, aniž by stěžovateli umožnila se s nimi seznámit. Stěžovatel k tomu v žalobě zejména (v obecné rovině) uvedl, že Bankovní rada měla povinnost jej s těmito podklady seznámit, a že z nich dovodila „nesprávné závěry“ (viz body 114 až 117 žaloby). Městský soud na to v odst. 32 odůvodnění svého rozsudku reagoval tak, že (i) podklad Patria.cz vnímá jen jako podpůrný argument o významu zpravodajství stěžovatele, že (ii) nelze konstatovat, že „zprávy Reuters a Patria nijak nevypovídají o osobě žalobce či dokonce popírají závěr žalované o výsadním postavení žalobce“, že (iii) k podkladu Patria.cz nelze přihlížet, neboť s ním žalovaná stěžovatele neseznámila, a konečně že (iv) závěr žalované obstojí i bez přihlédnutí k tomuto podkladu, a proto tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožňuje, přičemž za rozhodující považuje argumenty ad (iii) a (iv), a to z důvodů vyložených v předcházejícím odstavci. Stěžovateli je však třeba dát za pravdu v tom, že městský soud výše uvedené závěry výslovně vztáhl pouze k podkladu Patria.cz, nikoli již k podkladu roklen24.cz. Z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku však zjevně plyne, že uvedené závěry se vztahují k oběma těmto podkladům, přičemž městský soud toliko opomenul podklad roklen24.cz výslovně zmínit.

[66] V kasační stížnosti stěžovatel opět pouze ve zcela obecné rovině uvedl, že pokud by o těchto podkladech věděl, namítl by, že ve skutečnosti podporují jeho obranu, pokud jde o jeho postavení coby uznávaného novináře. Stěžovatel však tento argument nijak nekonkretizoval, a zejména ani nereagoval na závěr městského soudu, že podklad Patria.cz nepopírá závěr žalované o postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatel v žalobě, ani v kasační stížnosti dostatečně neupřesnil, jakým způsobem mohlo namítané pochybení Bankovní rady ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí ve smyslu shora citované judikatury. Současně je třeba mít na zřeteli, že Bankovní rada doplnila v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu pouze podklady, které nejsou pro posuzovanou věc rozhodné. Proto kasační soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro vytýkané procesní pochybení.

[67] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaná v projednávané věci neporušila ani zásadu zákazu dvojího přičítání, a že její rozhodnutí v tomto ohledu nejsou vnitřně rozporná. Lze připomenout, že účelem zásady zákazu dvojího přičítání je zabránit tomu, aby se jedna a tatáž skutečnost přičítala pachateli dvakrát, a to jednou jako znak skutkové podstaty deliktu (tj. v otázce viny) a podruhé jako okolnost přitěžující či polehčující (při hodnocení ukládaného trestu). O porušení zákazu dvojího přičítání se nejedná v případě rozlišování (odstupňování) intenzity hodnocené skutečnosti nezbytné k naplnění skutkové podstaty na jedné straně a intenzity další (vyšší, z hlediska naplnění skutkové podstaty nevyčerpané), která teprve může mít význam z hlediska úvah o trestu jako okolnost přitěžující či polehčující na straně druhé (srov. Rozsudek tohoto soudu č. j. 4 Ads 114/2011 105, na který ostatně odkazoval již městský soud).

[68] V nyní posuzované věci žalovaná dospěla k závěru, že jednání stěžovatele spočívající v publikaci deliktních příspěvků mohlo zkreslit představu účastníků kapitálového trhu ve smyslu § 126 odst. 1 písm. a) ZPKT, a to zejména s přihlédnutím k jejich obsahu, způsobu publikace a k postavení stěžovatele mezi investorskou veřejností. Přestupek podle § 166 odst. 1 písm. i) ZPKT neobsahuje základní a kvalifikovanou skutkovou podstatu, které by se odlišovaly co do intenzity nutné k jejich naplnění. Z obou správních rozhodnutí je zřejmé, že skutečnost, že je stěžovatel ekonomicky erudovaným novinářem, žalovaná zhodnotila v rámci posouzení, zda stěžovateli vytýkaný skutek mohl naplnit skutkovou podstatu daného přestupku, tzn. zda právě jeho jednání vůbec mělo potenciál zkreslit představu účastníků kapitálového trhu o hodnotě finančního nástroje ve smyslu § 126 odst. 1 písm. a) ZPKT, tj. zda mohlo vyvolat takový následek. Jestliže žalovaná následně hodnotila skutečnost, že se žalovaný dopustil posuzovaného přestupku z pozice novináře, jako přitěžující okolnost, jednalo se o zhodnocení vyšší, z hlediska naplnění skutkové podstaty nevyčerpané intenzity ve smyslu shora citované judikatury. Zásada dvojího přičítání tedy v posuzované věci nebyla porušena.

[69] Nejvyšší správní soud se konečně zabýval námitkami směřujícími k nepřiměřenosti uložené sankce, přičemž předesílá, že se i v tomto ohledu ztotožňuje se závěry městského soudu vyslovenými v odst. 74 až 78 odůvodnění napadeného rozsudku, na které pro stručnost odkazuje. Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítal, že uložená pokuta byla likvidační, a že měl městský soud přihlédnout k výkyvům v jeho příjmech za rok 2015.

[70] Likvidační pokutou lze rozumět sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele přestupku do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 133). V nyní posuzované věci stěžovatel doložil, že jeho příjmy za roky 2012 až 2015 činily po zdanění cca 7 500 000 Kč; další okolnosti ohledně svých poměrů nesdělil. Dle kasačního soudu z takto tvrzených poměrů nevyplývá, že by pro stěžovatele měla být pokuta ve výši 1 000 000 Kč, kterou mu žalovaná uložila prvostupňovým rozhodnutím ze dne 15. 9. 2016, likvidační. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by uvedená pokuta měla vést k negativním následkům předvídaným shora citovanou judikaturou. Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tím, že žalovaná měla přihlédnout k vývoji příjmů stěžovatele během posledních let. Naopak dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že správní orgány by měly hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele přestupku ke dni svého rozhodování (viz již shora citované usnesení č. j. 1 As 9/2008 133). S tímto požadavkem je rozhodnutí žalované v souladu, neboť stěžovatel dosáhl v roce 2015 (tj. v posledním uzavřeném zdaňovacím období) výrazně vyššího příjmu, než v předcházejících obdobích.

[71] Ani námitka týkající se nedostatku způsobené škody neobstojí ve stěžovatelem sledovaném smyslu. Přestupek, za jehož spáchání byl stěžovatel postižen, je svojí povahou ohrožovací. I zde lze plně v souladu s městským soudem konstatovat, že součástí skutkové podstaty ohrožovacích deliktů není následek v podobě vzniku poruchy na zákonem chráněných zájmech, nýbrž postačí pouhé jejich ohrožení. Ohrožovací následek v podstatě znamená vyvolání stavu, který představuje pro objekt přestupku (tedy pro určitý zájem společnosti chráněný zákonem) hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí. To v dané věci nastalo, neboť stěžovatel tím, že v rozporu se zákonem manipuloval s trhem, ohrozil mj. důvěru investorů v trh. Tímto postupem tedy došlo k ohrožení zákonem chráněného zájmu. Pro určení výše pokuty pak není rozhodující, zda jednáním stěžovatele byla způsobena škoda (případně zda stěžovatel získal neoprávněný prospěch), nehledě na skutečnost, že v případě daného přestupku lze obtížně stanovit, zda a v jaké výši byla (či mohla být) škoda způsobena. Pokud by bylo prokázáno, že deliktním jednáním stěžovatele vznikla jiným subjektům škoda, případně že jím stěžovatel získal prospěch, jednalo by se pochopitelně o okolnost přitěžující, neboť by se nejednalo již jen o ohrožení zákonem chráněných zájmů; z důvodů výše vyložených však nelze argumentem a contrario dospět k závěru, že neprokázání těchto následků je nutno vnímat jako okolnost polehčující. Zároveň je vhodné připomenout, že uložená sankce dosahuje pouze 5% horní sazby pokuty, kterou byl stěžovatel ohrožen. Už jen z tohoto důvodu lze těžko hovořit o zjevné nepřiměřenosti uložené sankce, která by mohla vést k zásahu soudu do správního uvážení správních orgánů (výše ukládané pokuty je z povahy věci aplikací správního uvážení, do kterého soudům v principu nepřísluší zasahovat).

[72] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje rovněž se závěrem žalovaného a městského soudu, že za polehčující okolnost ve smyslu § 192 odst. 2 písm. e) ZPKT nelze považovat toliko standardní jednání účastníka řízení spočívající v plnění povinností uložených mu správním orgánem. Tvrzení stěžovatele, že deliktní příspěvky smazal, což lze považovat za sebereflexi, ke které měla žalovaná přihlédnout, stěžovatel poprvé uvedl až v kasační stížnosti; Nejvyšší správní soud k němu proto nepřihlížel (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

[73] Konečně, Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s argumentací stěžovatele, dle které má být uložená pokuta nedůvodně vyšší oproti pokutám uloženým žalovanou v obdobných případech. Stěžovatel v tomto ohledu odkázal již v žalobě na celkem čtyři rozhodnutí žalované, aniž by se však vyjádřil ke skutkovým rozdílům mezi nyní posuzovanou věcí a těmito případy, které uvedla již Bankovní rada v odst. [172] odůvodnění svého rozhodnutí. V případech Patria Finance, Raiffeisenbank a Komerční banka se oproti nyní posuzované věci zejména nejednalo o manipulaci s trhem spočívající v šíření nepravdivých či zavádějících informací. V případě Mladá fronta sice šlo o případ manipulace s trhem v důsledku uveřejnění zavádějící informace (jako tomu bylo v nyní posuzované věci), nicméně jak již uvedl městský soud v odst. 78 odůvodnění napadeného rozsudku, za určující kritérium závažnosti deliktního jednání lze považovat formu zavinění, přičemž v odkazovaném případě šlo o zavinění pouze ve formě nedbalosti, zatímco v nyní posuzované věci šlo o (závažnější) nepřímý úmysl. Již pro tento významný rozdíl oproti posuzovanému případu nelze dospět k závěru, že by (ojedinělý) případ Mladá fronta mohl založit legitimní očekávání stěžovatele ohledně výše pokuty v nyní posuzované věci. Pro úplnost lze dodat, že dle judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že za ustálenou správní praxi nelze považovat postup v několika jednotlivých případech (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 132, nebo rozsudek ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 142/2012 27). Snaží li se stěžovatel vytvořit dojem ustálené praxe na základě několika skutkově pouze rámcově obdobných, nikoli však srovnatelných případů, je zřejmé, že s takovou námitkou nemůže být úspěšný.

[74] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není (v rozsahu, ve kterém mohla být věcně projednána) důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.

[75] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná sice měla ve věci plný úspěch, nevznikly jí však žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 22. března 2024

Mgr. Radovan Havelec předseda senátu

Plný text rozhodnutí