Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Kanii, advokáta, sídlem Sadová 171/40, Opava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. března 2025 č. j. 55 To 30/2025-191, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a Z. L. a V. P., a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jeseníku (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 12. 12. 2024 č. j. 6 T 33/2023-181 přiznal stěžovateli jako zmocněnci první vedlejší účastnice (poškozené) za úkony právní služby podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024, odměnu a náhradu hotových výdajů celkem ve výši 43 538 Kč (výrok I). Současně zamítl návrh stěžovatele na přiznání další odměny a náhrady hotových výdajů co do částky 51 600 Kč (výrok II).
3. Ke stížnosti podle § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), kterou podala druhá vedlejší účastnice (odsouzená), pak Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 28 920,21 Kč. S okresním soudem se neztotožnil v tom, že by při stanovení výše tarifní hodnoty za úkony právní služby poskytnuté stěžovatelem měl vycházet z § 9 odst. 4 advokátního tarifu.
Stěžovatel jako zmocněnec poškozené je oprávněn se účastnit všech relevantních částí trestního řízení a i za tuto svou aktivitu být odměněn. Podle krajského soudu je ovšem třeba odlišovat, které úkony zmocněnec vykonává výlučně ve spojitosti s adhezním řízením a které naopak byly vykonány v souvislosti s účastí poškozené v trestním řízení v širším slova smyslu. U úkonů právní služby spojených výlučně s adhezním řízením je třeba určit tarifní hodnotu podle výše přiznané náhrady újmy (nebo škody) nebo přiznané výše náhrady bezdůvodného obohacení.
U dalších úkonů spojených s účastí poškozeného v trestním řízení v širším slova smyslu se uplatní tarifní hodnota podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve výši 10 000 Kč. Pokud se poškozený v trestním řízení účastní jednotlivých úkonů, aniž by se připojil s nárokem na náhradu újmy, je pro takto učiněné úkony třeba vycházet z § 9 odst. 1 advokátního tarifu jako úkonů spojených s účastí poškozeného v trestním řízení v širším smyslu. Stěžovatel jako zmocněnec poškozené po převzetí zastoupení nesdělil, jaké nároky a v jaké výši bude první vedlejší účastnice uplatňovat, proto za úkony před uplatněním nároku poškozené určil výši tarifní hodnoty podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu.
Teprve až během trestního řízení byla druhá vedlejší účastnice zavázána nahradit první vedlejší účastnici bolestné ve výši 7 567,80 Kč a náhradu za duševní útrapy ve výši 5 000 Kč. Proto krajský soud pro další fázi řízení vycházel z tarifní hodnoty dané součtem uvedených částek. V této souvislosti odkázal na nálezovou judikaturu Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23 nebo ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22 ], z níž dovodil, že je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy, je při určení výše náhrady nákladů třeba vycházet vždy z tarifní hodnoty odvozené z peněžní částky v řízení přiznané.
Krajský soud tedy určil výši náhrady nákladů řízení ve vztahu ke stěžovateli dílem podle náhradní tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč pro účast první vedlejší účastnice jako poškozené v trestním řízení v širším slova smyslu - a dílem z částky 12 567,80 Kč, která byla první vedlejší účastnici přiznána v adhezním řízení.
4. Stěžovatel uvádí, že soudu nepřísluší, aby hodnotil taktiku právního zástupce - zmocněnce - zastupujícího poškozeného v trestním řízení; výše odměny přiznaná zmocněnci tedy nemůže záviset mimo jiné na tom, ve které fázi řízení se poškozený prostřednictvím zmocněnce připojí se svým nárokem na náhradu újmy. Opačný postup by znamenal, že by poškození v trestním řízení žádali náhradu újmy (škody) jen zcela hrubým odhadem. Krajský soud tak neměl postupovat dílem podle náhradní tarifní hodnoty určené s odkazem na § 9 odst. 1 advokátního tarifu a měl naopak vycházet z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, když podle tohoto ustanovení se v případech řízení o přiznání nemajetkové újmy považuje za tarifní hodnotu částka ve výši 50 000 Kč.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, nemusí být zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
7. Ústavní soud otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Přesto je nutno připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. I na tuto část řízení dopadají postuláty řádného procesu. Ústavní soud proto přezkoumává, zda tato rozhodnutí nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06
(N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené výrokové části nemají.
8. Nad rámec principů shrnutých shora, v nichž převažuje značná míra zdrženlivosti Ústavního soudu před eventuálním zásahem do rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí zcela akceptovatelně vysvětlil, z jakých hledisek, odpovídajících i relevantní judikatuře Ústavního soudu, v dané věci vycházel. Krajskému soudu lze přisvědčit v tom, že při určení náhrady nákladů řízení, jehož předmětem je odškodnění za újmu nebo škodu, jehož rozsah lze vyčíslit na základě objektivizovaných kritérií např. ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. Cpjn 14/2014, se má i podle judikatury Ústavního soudu, na kterou krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal, vycházet primárně z částky, která byla v soudním řízení poškozenému přiznána. Teprve poté, není-li takový postup možný, může soud náhradu nákladů řízení určit podle některého z náhradních kritérií ve smyslu advokátního tarifu.
9. Krajský soud v této souvislosti rovněž srozumitelně vysvětlil, že první vedlejší účastnice jako poškozená se do určitého okamžiku trestního řízení účastnila, zastoupená zmocněncem, aniž by uvedla, jakých nároků se bude vůči druhé vedlejší účastnici domáhat, resp. zda se vůbec nějakých nároků bude domáhat. Proto krajský soud rozdělil na tu fázi řízení, v níž nebylo jasné, jakého nároku se bude první vedlejší účastnice v řízení domáhat, a na tu fázi řízení, v níž už tato okolnost zřejmá byla. Podle těchto hledisek pak určil odměnu a náhradu související s jednotlivými úkony právní služby, které stěžovatel ve prospěch první vedlejší účastnice vykonal. Takový postup krajského soudu je ústavně konformní.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu