Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BLOND BREEDING Žebráky, spol. s r.o., sídlem Žebráky 125, Hošťka, zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem, sídlem Žižkova 1737/52, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 3 As 28/2022-39 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2021 č. j. 59 A 6/2019-167, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obce Hošťka, sídlem Hošťka 75, a Miroslava Pitráka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka nynější ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označené rozsudky správních soudů. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušují její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatelka podniká v zemědělství. Konkrétně chová dobytek na rozsáhlých pozemcích, které má jednak ve vlastnictví, jednak v užívání na základě nájemních a pachtovních smluv. Obec Hošťka vydala územní plán, jehož cílem bylo mj. zvýšit prostupnost krajiny pro veřejnost. Proto jsou v územním plánu vymezeny koridory cest. Ty však částečně vedou přes zemědělské pozemky, byť tyto pozemky podle stěžovatelky tvoří funkční celek.
3. Stěžovatelka proto navrhla Krajskému soudu v Plzni, aby územní plán zrušil. Ten její návrh na zrušení opatření obecné povahy zamítl. Stěžovatelka však uspěla s kasační stížností, Nejvyšší správní soud zrušil první rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost. Ani poté však stěžovatelka neuspěla, krajský soud druhým rozsudkem, napadeným ústavní stížností, návrh opět zamítl. Podle krajského soudu je územní plán přezkoumatelný. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zaručuje každému právo na volný průchod krajinou.
Právě územní plán a tam vymezené dopravní koridory toto právo zabezpečují. Územní plán pouze do budoucna vymezuje, kde a kam případné cesty mohou vést. Zajištění větší prostupnosti krajiny je hodnotou chráněnou stavebním zákonem [již zrušeným zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Cílem naopak nebylo obnovení historických cest, šlo jen o prostředek k dosažení výše uvedeného cíle. Krajský soud se neztotožnil ani s kritikou interakčních prvků (stromořadí a veřejně prospěšná opatření).
Přiměřeností těchto prvků se nemohl pro pasivitu stěžovatelky podrobně zabývat, námitka ohledně toho, kdo ponese náklady k jejich uskutečnění, je předčasná a veřejná prospěšná opatření sledují legitimní cíl, tj. udržitelný rozvoj území. Obec řádně provedla test proporcionality.
4. Stěžovatelka se znovu obrátila na Nejvyšší správní soud, který tentokráte její kasační stížnost zamítl. Uvedl, že mezi stěžovatelkou a obcí Hošťka proběhlo jednání ohledně koridorů (byť to zákon nevyžaduje). Krajský soud se řídil závazným právním názorem z předchozího rozsudku. Stěžovatelka opomíjí, že cílem územního plánu bylo zajistit prostupnost krajiny pro veřejnost jako celek, nikoli jen pro vybraný okruh osob (např. pro vlastníky jiných pozemků, provozovatele trafostanic atd.). Územní plán zasahuje do stěžovatelčiných práv jen v nezbytném rozsahu a přiměřeně. Podle Nejvyššího správního soudu není pravda, že veřejný zájem na zvýšení prostupnosti krajiny nebyl prokázán.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že správní soudy nevěnovaly pozornost tomu, zda se obec vypořádala s její námitkou nepřiměřenosti územního plánu. Neprovedly jí navržené důkazy ani neuvedly, proč tak neučinily. Rovněž se neřídily závazným právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil v prvním rozsudku (ohledně přiměřenosti územního plánu a řádného vypořádání argumentace obcí). Proto je nyní napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu též překvapivý. Stěžovatelka opakuje, že interakční prvky jsou nepřiměřené, že zájem na zvýšení prostupnosti krajiny nebyl prokázán a že náklady spojené s oplocením pozemků ohrozí její živobytí.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že problematika územních plánů spadá do působnosti ústavně chráněného práva obcí na samosprávu (čl. 8 Ústavy). Přezkum správními soudy je tu proto omezený, stejně jako přezkum Ústavním soudem. Soudní moc nemůže bez dalšího zasahovat do věcných rozhodnutí územní samosprávy. V opačném případě by hrubě porušila ústavní princip dělby moci [takto rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011 č. j. 6 Ao 6/2010-103, č. 2552/2012 Sb. NSS, bod 114, a ze dne 20. 4. 2022 č. j. 10 As 226/2019-46, bod 21, nebo nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 709/19
(N 90/100 SbNU 87), Lednice, bod 37].
8. K tomu, zda obec řádně odůvodnila rozhodnutí o námitce, Ústavní soud upozorňuje, že na rozhodnutí o námitkách, vznesených v řízení o vydání opatření obecné povahy, resp. územního plánu, nelze mít přehnané požadavky. Pokud by správní soudy vyžadovaly po obcích, aby každou námitku vypořádaly vždy podrobně, nepřípustně by zasáhly do jejich práva na samosprávu [nález ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11
(N 76/69 SbNU 291), Rokytnice nad Jizerou, část VII]. Odůvodnění rozhodnutí správních soudů tomuto požadavku odpovídají.
9. K námitce, že správní soudy řádně neposoudily přiměřenost sporného územního plánu (resp. vymezení koridorů) včetně jeho interakčních prvků, lze uvést, že správní soudy podrobně rozvedly, že sporné koridory a tam předvídané stromořadí a veřejná prospěšná opatření obstojí v testu proporcionality (srov. např. body 47 až 49 rozsudku krajského soudu, podrobněji body 50 až 60 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Není proto neústavní závěr správních soudů, že zájem na zvýšení prostupnosti krajinou pro veřejnost existuje, vymezení koridorů může tento legitimní zájem naplnit, žádné jiné, méně invazní opatření není a protichůdné zájmy (veřejný zájem na zvýšení prostupnosti krajiny a individuální zájem na nerušený výkon podnikání) jsou dostatečně vyváženy.
10. Další, úzce související námitka směřuje k opomenutým důkazům. Stěžovatelka navrhla, aby správní soudy provedly celou řadu důkazů (nákres dosavadní cestní sítě, odborné stanovisko, fotografie, místní šetření atd.) s cílem vyvrátit potřebu zvýšení prostupnosti krajinou. Krajský soud neprovedl návrhy na provedení důkazů pro nadbytečnost (nezpůsobilost vyvrátit závěr o potřebě zvýšit prostupnost krajiny). Podle Ústavního soudu není neústavní závěr, že důkazní návrhy se míjely se záměrem územního plánu, jehož cílem bylo zpřístupnit krajinu pro širší veřejnost. Stěžovatelka předložila důkazy, které tuto potřebu nezpochybnily, vesměs šlo o důkazy, které se týkaly jen zájmu na zajištění obslužnosti určitých území za určitým účelem, jako např. obsluha trafostanice či vodojemu [srov. body 50 a 52 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu].
11. Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených práv. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu