Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Naděslavy Landštofové, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem AK Plzeň, Goethova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 30 Cdo 71/2013-152, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2012, č. j. 56 Co 398/2012-114 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 4. 2012, č. j. 15 Nc 1205/2011-88, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 4. 2012, č. j. 15 Nc 1205/2011-88 byla stěžovatelka za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň - město omezena ve způsobilosti k právním úkonům na návrh své dcery tak, že "není způsobilá nakládat s majetkem a zavazovat se pokud hodnota přesahuje částku jednorázově 500,- Kč, stejně jako týdenním příjmem přesahujícím částku 1.500,-Kč". Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2012, č. j. 56 Co 398/2012-114 byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2013 č. j. 30 Cdo 71/2013-157 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka napadá všechna shora uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva na způsobilost k právům dle čl. 5 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), práva na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i porušení čl.
4 odst. 4 Listiny, podle něhož je při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod nutné šetřit jejich podstatu a smysl. Ústavní soud konstantně judikuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V souladu s touto doktrínou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci nezasahuje Ústavní soud do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud dále ve své konstantní rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení některého ze základních práv či svobod. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377). Jak dále Ústavní soud konstantně uvádí, těmito excesy může být flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III.
ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255, sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165). Lze přisvědčit stěžovatelce, že rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům je velmi citelným a zásadním zásahem do osobnostní sféry, dotýká se práv garantovaných v čl. 5 a 10 Listiny, a je proto nutné velmi pečlivě zvažovat důsledky takového rozhodnutí.
Existenci tvrzené ústavní roviny předkládaného problému tak Ústavní soud musí přisvědčit. Ústavní soud se již v minulosti otázkou ústavnosti omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům meritorně zabýval, přičemž v nálezu, na který se stěžovatelka odvolává (nález sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. 12. 2007, N 224/47 SbNU 941), konstatoval, že "zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity občana. Dotýká se totiž způsobilosti mít práva, které je garantováno čl.
5 Listiny, a práva na soukromý a rodinný život, které je garantováno v čl. 10 odst. 2 Listiny, ale současně také práva volit a být volen. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnout o zbavení, případně omezení způsobilosti občana k právním úkonům, musí soudy dbát o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny". Stěžovatelka tvrdí, že soudy nevyhodnotily správně shromážděné důkazy a v důsledku tak nešetřily podstatu a smysl omezovaných práv jak vyžaduje čl.
4 odst. 4 Listiny. Zejména stěžovatelka rozporuje vyhodnocení znaleckého posudku vypracovaného na její duševní stav. Dle tvrzení stěžovatelky posudek nejednoznačně odpověděl na položené otázky, je neprůkazný a tudíž dle jeho závěrů není možné dle stěžovatelky učinit závěr o tom, že měla být omezena na způsobilosti k právním úkonům. Dle § 10 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, "jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí".
Vzhledem k tomu, že nutnou zákonnou podmínkou pro možné omezení způsobilosti k právním úkonům je dle citovaného ustanovení občanského zákoníku existence duševní poruchy, a je tudíž nutné tuto odbornou otázku posoudit znalcem, bude znalecký posudek vždy klíčovým, nikoli však jediným, důkazem. Namítá-li stěžovatelka nesprávné posouzení závěrů znaleckého posudku obecnými soudy, je tato námitka pro další posouzení ústavní stížnosti stěžejní a je tedy nutno posoudit soulad obsahu spisu s obsahem rozhodnutí ústavní stížností napadených.
Ústavní soud si proto vyžádal soudní spis, ze kterého zjistil následující skutečnosti: Ve spisu je založen znalecký posudek soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Taťány Hudcové (číslo listu 18 - 23 soudního spisu), ze kterého vyplývá, že stěžovatelka (v původním řízení vyšetřovaná) trpí duševní poruchou, diagnóza "mírná kognitivní porucha" (F06.7 dle mezinárodní klasifikačního seznamu), která se projevuje poznávací dysfunkcí. Dle posudku "jde především o poruchu vštípivosti a výbavnosti paměti, učení se novému, lehčí porucha pozornosti a schopnosti se déle a dostatečně soustředit, zpomalení myšlení a chápaní.
Jsou narušeny tzv.
exekutivní funkce - úsudek, rozhodování, plánování a organizace činností, předvídaní následků rozhodnutí, informace jsou nedostatečné a neadekvátně zpracovány a často dochází k impulsivnímu, z okamžitého nápadu vyplývající řešení situace či vyhýbavému jednání". Posudek dále uvádí, že "tento deficit se projevuje zejména v náročnějších, složitějších sociálních situacích, porucha provází širokou škálu jak mozkových, tak systémových poruch - v tomto případě nutno brát v úvahu periodickou depresivní poruchu, pro kterou se vyšetřovaná léčí více jak 10 let a která sama při déletrvajícím průběhu vede ke kognitivnímu deficitu".
Dle posudku nedosahuje porucha intenzity demence, výraznější zlepšení stavu je nepravděpodobné, jde buď o stav stacionární, eventuálně může porucha předcházet rozvoji demence s postupných prohlubováním poruch paměti a deteriorací intelektu. Podle znalkyně není stěžovatelka vzhledem ke svému duševnímu stavu mj. schopna dostatečně hodnotně posoudit a uvědomit si závažné negativní dopady neplnění závazků na její osobu i riziko vyplývající ze složitějších právních úkonů. Znalkyně byla též nalézacím soudem vyslechnuta a na závěrech znaleckého posudku včetně existence duševní poruchy u stěžovatelky setrvala (číslo listu 38-39 soudního spisu).
Nalézací soud v odůvodnění reprodukuje znění znaleckého posudku i obsah výslechu znalkyně korektně a jakýkoli rozpor mezi obsahem posudku a jeho interpretací v rozhodnutích obecných soudů nelze shledat. Na základě prostudování spisového materiálu tak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce, že byl závěr znaleckého posudku, pokud jde o posouzení duševní poruchy stěžovatelky, neprůkazný, resp. že by nalézací či odvolací soud vyhodnotil znalecký posudek špatně. Dále stěžovatelka tvrdí, že nemožnost dostát svým peněžitým závazkům nemůže být důvodem pro tak zásadní zásah do osobnostních práv člověka, jako je omezení způsobilosti k právním úkonům.
Lze přisvědčit, že pokud by byla nerozvážnost při zavazování se k peněžitým plněním a z toho plynoucí velké zadlužení stěžovatelky jediným argumentem pro zásah do způsobilosti k právním úkonům, bude tvrzení stěžovatelky relevantní. Stěžovatelka zmiňuje již shora citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2630/2007 , jehož nosných důvodů se ve své věci domáhá. Klíčovou výhradou vůči obecným soudům v předmětném nálezu však byla kritika mechanického přebírání závěrů znaleckých posudků bez dalšího dokazování při rozhodování o navrácení způsobilosti k právním úkonům.
Jak Ústavní soud uvedl, "postup soudů v tomto posuzovaném případě nese rysy typické pro postup soudů v těchto věcech. Je charakterizován formálním, schematickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu, a naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout.
Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce". Lze dodat, že též v nálezu sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. 8.
2009 (N 188/54 SbNU 325) Ústavní soud uvedl, že "znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění". Případ stěžovatelky je však odlišný, neboť zde soud nevyšel mechanicky pouze ze znaleckého posudku, nýbrž z dalších důkazů, posoudil celkový kontext případu i situaci stěžovatelky (při důchodu ve výši cca 12.000 Kč měsíčně dluží díky nerozvážnému uzavírání úvěrových smluv a braní půjček již cca 230.000 Kč a hrozí ji řada exekucí).
Soud vyslechl i samotnou stěžovatelku, která měla možnost se ke všem skutečnostem, včetně znaleckého posudku, vyjádřit. Nalézacímu soudu tedy nelze z hlediska postupu při zjišťování skutkového stavu a uplatnění procesních práv stěžovatelky nic vytknout. Z hlediska posuzování ústavněprávní konformity intenzity zásahu do osobnostních práv stěžovatelky je nutno úvodem rozlišit situaci, kdy veřejná moc omezí způsobilost k právním úkonům vedena snahou chránit orgány veřejné moci před případným "obtěžováním" ze strany jednotlivce různými "kverulantskými" návrhy a podáními (nález sp. zn. IV.
ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005, N 223/39 SbNU 353), od situace, kdy je jednotlivec omezen v oblasti nakládání s vlastním majetkem, kdy legitimním cílem onoho omezení je taktéž ochrana jedince samotného a jeho majetkové sféry před možným zneužíváním jeho duševního stavu ze strany třetích osob. Ústavní soud pro rozhodování obecných soudů v otázkách omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům formuloval v již citovaném rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 557/09 požadavek, že "v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům je soud povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům".
Ani v tomto ohledu nelze obecným soudům nic vytknout, neboť z jejich rozhodnutí je zjevné, že chráněným zájmem jsou v posuzovaném případě majetková a v důsledku i osobnostní práva samotné stěžovatelky, neboť ta bude soudním omezením při nakládání s majetkovými hodnotami chráněna před případným zneužitím jejího duševního stavu třetími osobami. V důsledku absolutní neplatnosti všech smluv (typicky úvěrových), které by byly případně z její strany uzavřeny nad rámec přípustné dispozice s majetkovými hodnotami vymezené nalézacím soudem, se tak nemůže zhoršovat její již tak velmi špatná majetková a sociální situace, popř. též duševní stav.
V posuzovaném případě nelze obecným soudům ani vytknout, že by zasáhly do omezovaného práva více, než je pro zajištění legitimního cíle nezbytné, omezení se úzce váže na prokázaný skutkový stav, tj. pouze na majetkovou (nikoli jinou) sféru stěžovatelky, rozsah omezení taktéž zjištěnému skutkovému stavu odpovídá.
Pokud dle rozhodnutí nalézacího soudu stěžovatelka "není způsobilá nakládat s majetkem a zavazovat se pokud hodnota přesahuje částku jednorázově 500,- Kč, stejně jako týdenním příjmem přesahujícím částku 1.500,-Kč" (tedy měsíčně 6.000 Kč), nelze dané omezení považovat (při důchodu stěžovatelky 12.000 Kč měsíčně) za jakkoli extrémně vybočující z představ o racionální aplikaci a interpretaci podústavního práva. Obecný soud podle názoru Ústavního soudu splnil zásadu minimalizace zásahu do omezovaného práva též tím, že omezení způsobilosti formuloval negativně s tím, že v oblastech právní sféry stěžovatelky, jež jsou výrokem nalézacího soudu nedotčené, je jí zachována plná způsobilost k právním úkonům (ve vztahu k dopadům zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům do oblasti volebního práva srov. nález sp. zn. IV.
ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 (N 223/39 SbNU 353). Stěžovatelce je tedy plně zachována způsobilost ve vztahu k jiným v rozhodnutí nezmíněným oblastem práv soukromých, stejně jako práv veřejných (např. procesních), tudíž v případě zlepšení duševního stavu stěžovatelky jí není nikterak bráněno v možnosti se sama obrátit na soud s návrhem na vrácení plné způsobilosti. Z hlediska namítaného porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud neshledává na postupu obecných soudů žádnou protiústavní vadu, nalézací soud zjistil pečlivě skutkový stav nejen z důkazů provedených znaleckým posudkem a výslechem znalce, nýbrž i důkazy dalšími, sama stěžovatelka byla vyslechnuta, přičemž své závěry soud dostatečně zdůvodnil.
Ostatně z hlediska tvrzeného zásahu do práva na spravedlivý proces je stěžovatelkou pouze polemizováno s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, konkrétní procesní vady nenamítá. Lze shrnout, že obecné soudy dostatečně zohlednily ústavní rozměr posuzované věci, s ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny šetřily podstatu a smysl omezovaných práv, při aplikaci a interpretaci podústavního práva nedošlo z jejich strany k jakékoli aplikační či interpretační libovůli a tudíž ani k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Soudce Miloslav Výborný, uvedený v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byl v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), nahrazen od 5. 6. 2013 soudcem Vladimírem Sládečkem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2013
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu