Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. dubna 2025 č. j. 6 To 23/2025-6055 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2025 č. j. 31 T 1/2025-5984, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se nachází ve výkonu vazby, a to v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Do vazby byl vzat dne 22. 6. 2024.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Dále krajský soud rozhodl, že účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka, nepřijímá se nabídka převzetí záruky za další chování stěžovatele a není přípustné přijetí peněžité záruky.
4. O stížnosti stěžovatele proti usnesení krajského soudu rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Stížnostní soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že u stěžovatele existují důvody vazby útěkové i předstižné. S ohledem na intenzitu těchto důvodů a charakter trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel postaven před soud, podle stížnostního soudu nelze vazbu nahradit žádným z institutů vazbu nahrazujících, ani jejich kombinací.
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevěnovaly jeho tvrzením, že v současných podmínkách výkonu vazby nemá zajištěnu potřebnou lékařskou péči. Stěžovatel k tomu uvádí, že v důsledku opakovaného nepodání léků vězeňskou službou a odložením kontroly v externím zdravotnickém zařízení byl vystaven riziku závažného zhoršení svého zdravotního stavu, což doložil vyjádřením expertního vězeňského pracoviště. V tomto ohledu stěžovatel poukazuje na závazky vyplývající z práva na ochranu zdraví a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, které vyžadují zajištění adekvátní zdravotní péče ve výkonu vazby. Tím, že se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevěnovaly jeho námitce, porušily podle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a v řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud není další instancí obecných soudů a rozhodnutí trestních soudů je oprávněn přezkoumat výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
8. Osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot, přičemž se zásahy do této svobody mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. K zásahu do této svobody může stát přistoupit pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole.
9. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [srov. nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94
(N 46/2 SbNU; 214/1994 Sb.)]. Mezi základní principy omezení osobní svobody vazbou (které musí podústavní právo reflektovat) patří nezbytnost uvalení vazby a držení v ní jen pro určitý legitimní účel, proporcionalita mezi osobní svobodou jednotlivce a zájmem společnosti na omezení této svobody, nezbytnost omezení osobní svobody pro absenci jiného prostředku k dosažení totožného cíle, vyvažování přínosů omezení osobní svobody s ohledem na z toho vyplývající ztráty a výhradní pravomoc soudu rozhodovat o vazbě [viz nález ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 63/06
(N 21/48 SbNU 223)]. Na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (viz nález ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2498/23 ).
10. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody, pro které byla vazba nařízena a pro které je nutné její trvání. Poukázal přitom na právní předpisy, jimiž se řídí výkon vazby, které poskytují dostatek prostředků k ochraně práv vazebně stíhané osoby, jichž může v případě, že není spokojena se způsobem výkonu vazby, ke zjednání nápravy využít (srov. usnesení ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. III. ÚS 705/2000 , ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 132/05 , ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 2511/08 , nověji ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 2358/23 ).
11. Ačkoliv lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že je povinností státu zajistit osobě ve vazbě i během jejího výkonu náležitou zdravotní péči (viz např. usnesení ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2060/23 , bod 21), nelze kvalitu a dostupnost zdravotní péče podrobit přezkumu při rozhodování o vzetí do vazby či o jejím trvání. Právo obviněného na zdravotní služby ve výkonu vazby je upraveno v § 18 odst. 3 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby (dále jen "zákon o výkonu vazby"), podle něhož má obviněný právo na zdravotní služby v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním předpisem s přihlédnutím k omezení vyplývajícím z účelu vazby. Není-li obviněný spokojen se zdravotními službami poskytovanými ve výkonu vazby, jsou mu k dispozici postupy předvídané zejména v § 20 a § 29 zákona o výkonu vazby ve spojení s § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (viz např. usnesení ze dne 17. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 651/25 ).
12. Jelikož se podmínky vazby vymykají z přezkumu rozhodování o trvání vazby, nelze spatřovat protiústavnost napadených rozhodnutí v tom, že se obecné soudy podrobněji nezabývaly námitkami stěžovatele stran dostupnosti adekvátní zdravotní péče ve výkonu vazby.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu