Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Rostislava Mitrengy a Ing. Angeliky Mitrengy, zastoupených Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2024 č. j. 20 Cdo 183/2024-239, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. října 2023 č. j. 20 Co 115/2022-209 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. května 2022 č. j. 26 EXE 2397/2021-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Bc. Ivety Kalouskové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé a vedlejší účastnice jsou vlastníky specifikovaných sousedících pozemků v kat. úz. Líšeň. Na okraji pozemku vedlejší účastnice rostou ořešák, vrba a vinná réva (dále jen "zeleň"), které podle tvrzení stěžovatelů znečišťují imisemi jejich pozemek. Z tohoto důvodu podali stěžovatelé žalobu, kterou se domáhali, aby se vedlejší účastnice zdržela omezování jejich vlastnického práva imisemi. V průběhu soudního řízení stěžovatelé a vedlejší účastnice uzavřeli smír, který byl schválen usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 20. 12. 2019 č. j. 44 C 63/2017-141, jímž se vedlejší účastnice zavázala provádět pravidelnou údržbu zeleně (bod 1. až 3.) a stěžovatelé se zavázali umožnit vedlejší účastnici v době, v rozsahu a způsobem, který je k údržbě zeleně nezbytný, vstup na jejich pozemek, to ovšem toliko v případě, nelze-li daného účelu (tedy provádění údržby zeleně) dosáhnout jinak (bod 5.). Protože stěžovatelé měli vedlejší účastnici i přes její písemnou žádost, ve vstupu na jejich pozemek bránit, podala vedlejší účastnice návrh na zahájení exekuce vedené pod sp. zn. 137 EX 19985/21 u Exekutorského úřadu Brno-venkov, jímž se domáhala splnění součinnosti stěžovatelů. Návrh stěžovatelů na její zastavení městský soud napadeným usnesením zamítl, neboť ho neshledal důvodným.
3. Proti usnesení městského soudu podali stěžovatelé odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu, neboť se ztotožnil s jeho závěry a neshledal žádné vady exekučního titulu, které by způsobovaly jeho materiální nevykonatelnost. Připomenul, že exekučním titulem je smír schválený usnesením městského soudu, z nějž každá strana nepochybně seznala, co je jejím právem a povinností. Krajský soud v této souvislosti připomněl, že stěžovatelé zahájili nalézací řízení a následně i exekuční řízení, v němž vytýkali vedlejší účastnici řízení, že nesplnila povinnost zajistit nejméně dvakrát ročně údržbu zeleně nacházející se na jejím pozemku. Nelze se tedy podle krajského soudu divit, že vedlejší účastnice podala exekuční návrh za situace, kdy jí stěžovatelé přes písemnou výzvu neumožnili vstup na jejich pozemek; jinak by se nepochybně vystavila nebezpečí dalšího exekučního návrhu stěžovatelů, neboť údržby zeleně, včetně úklidu spadaného ořezu, nemohla dosáhnout jinak.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť doposud neřešil otázku, zda může původně žalovaná v nalézacím řízení vést jako oprávněná exekuci proti původním žalobcům podle části výroku schváleného smíru, který jinak obsahuje závazky účastníků soudního řízení k více vzájemným povinnostem spočívajícím v nepeněžitém plnění. V odůvodnění uvedl, že rozhodovací praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že exekučnímu soudu přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnosti, které lze vykonat.
Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může být exekuce přesto nařízena, lze-li chybějící údaje nebo údaje nepřesné, nesrozumitelné nebo neurčité, doplnit nebo nahradit postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř. s přihlédnutím k povaze věci a ke způsobu exekuce. Splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroků vykonávaného rozhodnutí, který lze vykládat v souvislosti s jeho záhlavím, jakož i s jeho odůvodněním.
Nejvyšší soud nesdílel názor stěžovatelů, že jejich povinnost zpřístupnit pozemek vedlejší účastnici při údržbě zeleně je v exekučním titulu nedostatečně specifikována. Také v jejich věci exekuční titul sleduje konkrétní účel, zavazuje konkrétní osoby k opakujícímu se plnění a zejména srozumitelně formuluje sjednaný rozsah požadované údržby. Povinnost stěžovatelů umožnit vedlejší účastnici vstup na jejich pozemek je tak determinována potřebou či nezbytností údržby a kultivace zeleně v daném čase.
Zda vedlejší účastnice skutečně potřebuje přístup na pozemek stěžovatelů či nikoliv, musí exekuční soud vždy posuzovat v každém konkrétním případě. Je přitom podle Nejvyššího soudu irelevantní, jak údržba zeleně probíhala v minulosti.
5. Stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, protože aprobovaly šikanózní postup vedlejší účastnice, která bude moci pod záminkou údržby a kultivace kdykoliv požadovat přístup na jejich pozemek. Pokud na uvedený požadavek stěžovatelé nepřistoupí, může se vedlejší účastnice jeho splnění domáhat opět exekucí a bude tak ohrožen jejich majetek. Vedlejší účastnice přitom v žádosti, kterou se domáhala vstupu na jejich pozemek za účelem kultivace zeleně, podle stěžovatelů nedostatečně konkretizovala účel takového postupu, nevysvětlila, proč údržby zeleně nemůže dosáhnout jinak, ani že by byl její vstup na jejich pozemek nutný [samotná okolnost, že kultivace zeleně z pozemku vedlejší účastnice řízení je pro ni obtížnější, není pro omezení stěžovatelů dostatečná, neboť vstup vedlejší účastnice na jejich pozemek je možno připustit až tehdy, není-li kultivace zeleně vedlejší účastnicí jinak vůbec možná (v této souvislosti stěžovatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3398/2016)]. V řízení byly zcela opomenuty stěžovateli navrhované důkazy, zejména audio a videozáznam z předchozího postupu údržby, z nichž mělo plynout, že údržba zeleně je možná i z pozemku vedlejší účastnice.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé setrvávají na tom, že exekuční titul je ohledně jejich povinností materiálně nevykonatelný, protože je nedostatečně specifikuje. Takovou situaci nelze napravit ani výkladem, neboť v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2011 sp. zn. 20 Cdo 3077/2009 nelze výrok exekučního titulu jakkoliv opravovat nebo doplňovat (dále stěžovatelé odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2012 sp. zn. 20 Cdo 3305/2010). Materiální vykonatelnost exekučního titulu nelze podle stěžovatelů dovozovat z toho, že oni sami se splnění povinností vedlejší účastnici uložených domáhali, neboť aspekt materiální vykonatelnosti exekučního titulu je nutno ke každé povinnosti posuzovat jednotlivě.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani tehdy, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil podmínky, za nichž má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jednou z nich je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy v nich zohlednily, že zeleň je živým organismem, který se neustále vyvíjí, a proto péči o něj nelze zcela omezovat určitými - byť v minulosti použitými - postupy. Proto také, bude-li se vedlejší účastnice v budoucnu případně domáhat dalšího výkonu rozhodnutí vůči stěžovatelům spočívajícího v možnosti vstoupit na jejich pozemek, bude muset obecný soud každý takový návrh posuzovat individuálně. Tím je značně omezena obava stěžovatelů, že vedlejší účastnice bude možnost vstupu na jejich pozemek využívat šikanózním způsobem.
10. Námitka stěžovatelů, že přístup vedlejší účastnice na jejich pozemek z důvodu údržby zeleně není nutný, není opodstatněná. Vedlejší účastnice zjevně nevstupuje na pozemek stěžovatelů za účelem údržby zeleně proto, že by takový postup byl pro ni pohodlnější (tudíž nemůže obstát odkaz stěžovatelů na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3398/2016), ale činí tak proto, aby jí opečovávanou zeleň co nejméně poškodila. Její postup není zpochybněn ani tím, že se v minulosti pokoušela o údržbu zeleně výhradně ze svého pozemku (zde se ostatně uplatní poznatek, že rostliny se neustále vyvíjejí, rostou a tomu je také potřeba přizpůsobit péči o ně).
11. Vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzované věci není od stěžovatelů nutná při údržbě zeleně jakákoliv širší spolupráce s vedlejší účastnicí. Stěžovatelé mají toliko povinnost ji po předchozí písemné žádosti na svůj pozemek vpustit. Nelze tak jejich věc srovnávat s věcí, v níž bylo rozhodnuto usnesením sp. zn. 20 Cdo 3077/2009. Rozsah povinností stěžovatelů totiž není sporný, a pokud by se ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí přece jen nějaká sporná otázka objevila, již obecné soudy vysvětlily, že v takovém případě vhodnost nebo nutnost opatření od stěžovatelů ve prospěch vedlejší účastnice a jí prováděné údržby zeleně posoudí soud. Tento závěr lze vztáhnout i na stěžovateli odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3305/2010, kdy v řízení bylo sporné, co znamená umožnit oprávněnému neomezený přístup do objektu (jakou technikou - jakým způsobem - tak lze učinit). Žádná taková nejistota způsobená použitím neurčitého pojmu v nyní posuzované věci přítomna není.
12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí také vyplývá důvod, pro který obecné soudy nepřistoupily k návrhu stěžovatelů na doplnění dokazování, kteří chtěli za pomoci archivních audio a videozáznamů dokázat, že v minulosti zvládla vedlejší účastnice o zeleň pečovat i bez vstupu na jejich pozemek. Již výše je rekapitulován závěr městského soudu, že takovou situaci nelze automaticky přenášet do dalších let, a to právě s ohledem na vývoj zeleně a na přirozenou snahu vedlejší účastnice ji zbytečně nepoškozovat.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu