Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Havelky, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2024 č. j. 30 Cdo 74/2024-214 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2023 č. j. 15 Co 118/2023-183, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, České republiky - Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, sídlem U Soudu 540/3, Liberec, a České republiky - Okresního soudu v Liberci, sídlem U Soudu 540/3, Liberec, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného dovolání plyne, že stěžovatel podal proti vedlejším účastnicím žalobu na náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 593 058 Kč a na náhradu škody ve výši 5 000 000 Kč. Tyto nároky odvozoval z nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 C 1061/98, které bylo zahájeno stěžovatelovou žalobou v červenci 1998 a skončilo v červnu 2019. Za průtahy vzniklé v době od července 1998 do 10. 5. 2017 byl již stěžovatel odškodněn částkou 140 000 Kč, v nynějším řízení tak šlo již jen o odškodnění zbývající doby řízení od 11.
5. 2017 do 28. 6. 2019. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 11. 2022 č. j. 12 C 222/2019-139 žalobu zamítl. Jako adekvátní výši zadostiučinění za průtahy v posuzovaném období (řízení v celkové délce dva roky a jeden měsíc) považoval částku 29 167 Kč, kterou ale první vedlejší účastnice stěžovateli vyplatila. Ohledně požadované náhrady škody stěžovatel nic konkrétního netvrdil a nepodložil žalobu ani žádnými důkazy. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil.
3. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť z tvrzení obsažených v dovolání neplyne, jaký konkrétní právní závěr odvolacího soudu považuje stěžovatel za nesprávný a v čem spočívá rozpor s judikaturou dovolacího soudu. Stěžovatel tak nevymezil řádný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu. Dovolací otázka přitom sama o sobě neplyne ani z odkazu na rozsudek ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, neboť Nejvyšší soud se v tomto rozsudku zabýval zejména otázkou promítnutí kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení do přiznaného zadostiučinění.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve opětovně rekapituluje historii nynějšího případu. Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatele v rozporu s konstantní judikaturou "vyšších soudů". Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se zákazem tzv. přepjatého formalismu, vůbec nepřihlédl k podání stěžovatele. Dále se stěžovatel dovolává dobré víry a toho, že při posuzování právního jednání je třeba upřednostnit výklad, který zakládá jeho platnost, před výkladem opačným. Stěžovateli bylo odepřeno právo vyjádřit se k provedeným důkazům. Nejvyšší soud se dostatečně nevyjádřil ke všem dovolacím důvodům.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je však přípustná jen zčásti. Nejvyšší soud totiž odmítl dovolání proto, že stěžovatel řádně nevymezil, v čem vidí přípustnost dovolání. Nejvyšší soud tedy neodmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale proto, že dovolání nebylo pro vady ani věcně projednatelné (a Nejvyšší soud tedy neměl prostor, aby přípustnost dovolání vůbec posoudil). Ve vztahu k rozsudku městského soudu tak stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je v této části nepřípustná [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), výrok II a body 59 a násl.].
6. V části napadající usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost přípustná je. Stěžovatel však konkrétně a jasně vůbec nevysvětluje, v čem vidí neústavnost tohoto usnesení. Většina ústavní stížnosti je pouze snůškou zcela obecných citací judikatury Ústavního soudu, kterou však stěžovatel nijak nespojuje s nynější věcí. Stěžovatel sice uvádí několik nálezů Ústavního soudu, které podle něj Nejvyšší soud porušil, toto porušení však má zjevně spočívat jen v porušení těch nejobecnějších premis (zejména zákazu přepjatého formalismu). Úvahy ohledně ochrany dobré víry a výkladu právního jednání se pak zjevně míjí s obsahem napadeného usnesení.
7. Stěžovatel nedbá povahy řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, stejně jako to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován dovolatel. Samotná mimořádnost dovolání se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti.
Z občanského soudního řádu vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu - konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [obecně stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), respektive nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633), bod 17].
8. Ústavní soud si dovolání vyžádal a z jeho textu ověřil, že v něm není formulován žádný dovolací důvod, dovolání je nejasné a neuvádí žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, vůči němuž by se stěžovatel srozumitelně vymezil (jediný odkaz na rozsudek 30 Cdo 1276/2022 je vágní a jak Nejvyšší soud vysvětlil, není vůbec jasné, jak a v čem se rozsudek městského soudu závěrům tohoto judikátu protiví). Potom však odmítnutí dovolání nemůže porušit čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I a body 25 a násl.).
9. Stěžovatel konečně nesouhlasí s tím, že k jeho laickému podání Nejvyšší soud nepřihlédl. Ústavní soud nejprve připomíná, že podle § 241a odst. 5 ve spojení s § 241 občanského soudního řádu Nejvyšší soud v řízení o dovolání nepřihlíží k podáním, která nejsou sepsána advokátem. Smyslem povinného zastoupení advokátem v řízení o dovolání je, aby Nejvyšší soud nebyl zahlcován nekvalifikovanými podáními. I podle Ústavního soudu je ústavně konformní, pokud Nejvyšší soud nepřihlédne k podání, které není advokátem přímo sepsáno [srov. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2466/16 ; či ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2628/15 , srov. obecně ke smyslu advokátního přímusu v řízení o dovolání již usnesení ze dne 14. 9. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 43/2000
(U 32/19 SbNU 293)]. Lze jen dodat, že Nejvyšší soud stěžovatelovo podání nepominul, ale v bodě 6 jasně vysvětlil, že "doplnění" dovolání nesepsal advokát, ani se s ním advokát neztotožnil; nadto toto podání ani neobsahuje povinné náležitosti dovolání, konkrétně v čem spatřuje stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání. S tím stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje; Ústavní soud z vyžádaného "dodatku" k dovolání ověřil, že na závěru Nejvyššího soudu ani v tomto ohledu není nic neústavního. Lze jen dodat, že laický "dodatek" k dovolání byl na samé hranici srozumitelnosti.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e), zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu