Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů J. B. a J. B., J. B., P. V., J. Ch., M. Ch. st., A. Ch. a nezl. M. Ch. ml., zastoupeného zákonnými zástupci J. Ch. a M. Ch. st., I. K., nezl. S. B., nezl. L. B. a nezl. N. G., zastoupených zákonnou zástupkyní I. K., právně zastoupených JUDr. Petrem Šaštinským, LL.M., advokátem, sídlem Gogolova 228/8, Praha 1 - Hradčany, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 15. listopadu 2024 č. j. 1 KZT 336/2024-49 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 22. října 2024 č. j. 1 ZT 227/2022-118, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených usnesení orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Nejvyšší státní zastupitelství usnesením ze dne 24. 7. 2024 č. j. 1 NZA 8007/2024-47 podle § 174a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušilo jako nezákonné usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 14. 2. 2024 č. j. 1 ZT 227/2022-38, kterým bylo podle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu zastaveno trestní stíhání obviněného J. P. (dále jen "obviněný") a jež nabylo právní moci ve spojení s usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 25. 4. 2024 č. j. 1 KZT 336/2024-17, jímž byla stížnost stěžovatelů (pozůstalých poškozených) proti tomuto usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodná.
3. Okresní státní zastupitelství napadeným usnesením rozhodlo podle § 171 odst. 1 trestního řádu, že věc vedená proti obviněnému pro skutek spočívající v tom, že dne 25. 3. 2022 kolem 14:50 hod. na silnici č. III/22425 v katastru obce Vilémov, okres Chomutov, při řízení osobního vozidla Hyundai Matrix ve směru na obec Blov a při předjíždění autobusu došlo ke střetu s za ním jedoucím vozidlem Škoda Octavia, řízeným L. B., a následně k jeho smrtelnému zranění a zranění spolujezdkyně I. K., se postupuje Městskému úřadu Kadaň, Odboru vnitřních věcí, neboť skutek by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek.
4. Krajské státní zastupitelství napadeným usnesením zamítlo stížnost stěžovatelů proti usnesení okresního státního zastupitelství jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
5. Stěžovatelé namítají, že závěry orgánů činných v trestním řízení, podle nichž byl za výlučného viníka dopravní nehody označen zemřelý L. B., jsou nesprávné a nezákonné. Brojí proti tomu, že skutkový děj bude posouzen nanejvýše jako přestupek, přestože podle jejich názoru měl být kvalifikován coby přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, případně i jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, neboť obviněný porušil důležitou povinnost řidiče podle § 17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
6. Stěžovatelé poukazují, že obviněný sám potvrdil, že věnoval více pozornosti provozu před sebou než situaci za svým vozidlem, čímž podle jejich názoru nedostál svým povinnostem a ohrozil řidiče jedoucího za ním. Upozorňují, že znalec Ing. Tomáš Kölbl dospěl k závěru, že v okamžiku zahájení předjížděcího manévru obviněným již byl předjížděn vozidlem L. B., což obviněný mohl a měl vidět. Upozorňují, že vyšší rychlost vozidla L. B. není natolik excesivní, aby obviněný nemohl situaci za sebou zaznamenat a reagovat na ni.
7. Dále se vymezují proti závěrům revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, který podle nich neúplně a vadně hodnotil příčiny nehody a opomenul variantu jízdy L. B. z pravého jízdního pruhu, jak ji popisovala spolujezdkyně I. K. Kritizují, že znalecký posudek Ing. Tomáše Kölbla byl orgány činnými v trestním řízení opomenut, a naopak závěry revizního znaleckého posudku byly převzaty bez kritického hodnocení.
8. Stěžovatelé rovněž zpochybňují věrohodnost a motivaci svědků z posádky vozidla Toyota, kteří podle nich mohli být v osobním vztahu k obviněnému a jejichž svědectví vykazují závažné rozpory. Upozorňují, že žádný z dalších svědků, včetně řidiče autobusu a svědkyně P. H., přítomnost tohoto vozidla na místě nehody nepotvrdil. Posléze namítají, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost svědectví spolujezdkyně I. K. a dalších přímých svědků události.
9. Podle stěžovatelů je obhajoba obviněného účelová a výpovědi jeho samotného i jemu blízkých osob vykazují rozpory, například ohledně údajného zablesknutí slunce či použití směrovky. Zpochybňují také tvrzení manželky obviněného k zapnutí bezpečnostního pásu L. B., které bylo vyvráceno zjištěními složek integrovaného záchranného systému.
10. Stěžovatelé vytýkají orgánům činným v trestním řízení, že neprovedly dostatečné a účinné vyšetřování a že jejich postup nebyl v souladu s požadavky judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Mají za to, že jejich právo na účinné vyšetřování nebylo naplněno, neboť nedošlo k vyčerpání všech možností objasnění skutkového stavu a provedení logické a úplné analýzy důkazů.
11. Konečně argumentují, že judikatura Ústavního soudu přiznává poškozeným právo na účinné vyšetřování, bylo-li zasaženo do práva na život, a že v jejich věci nebyl naplněn požadavek kvalifikovaného úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu. Brojí proti tomu, že rozhodnutí státního zastupitelství ukončila trestní věc bez soudního přezkumu a bez náležitého objasnění všech okolností tragické dopravní nehody.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli coby blízkými příbuznými poškozené osoby (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 9. 1998 ve věci Yaşa v. Turecko, stížnost č. 22495/93). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv [srov. usnesení ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 524/25 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda orgánem veřejné moci nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Pochybení svědčící o opaku Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
14. Těžištěm posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s postupem orgánů činných v trestním řízení, které věc skončily v přípravném řízení tak, že ji podle § 171 odst. 1 trestního řádu postoupily orgánu příslušnému k řízení o přestupcích.
15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že poškozený má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení k ochraně svých práv a svobod; může využít i ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí (jako je např. i rozhodnutí o odložení věci, podobně v posuzované věci). Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností tzv. náležité péče, tj. použití prostředků, a nikoli dosažení výsledku [srov. např. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475), bod 20.]. Povinností státu je tedy zajistit, že proběhne řádné a dostatečné trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
16. V posuzované věci jde, jak stěžovatelé správně poukazují, primárně o zásah do práva na život podle čl. 6 Listiny a čl. 2 odst. 1 Úmluvy, což je situace, kdy poškozenému náleží právo na účinné vyšetřování, a tudíž orgány činné v trestním řízení jsou povinny účinné vyšetřování provést [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], neboť účinné uplatnění ustanovení trestního zákoníku, která chrání lidský život, vyžaduje provedení řádného a pečlivého vyšetřování podle trestního řádu orgány činnými v trestním řízení ve všech případech, v nichž je podezření na spáchání daných trestných činů. Povinností státu podle čl. 2 Úmluvy a judikatury ESLP je vytvořit účinný a nezávislý justiční systém, který bude schopen zjistit příčinu smrti a případně pachatele přivést k odpovědnosti (viz např. rozsudek ESLP ze dne 24. 5. 2011 ve věci Anna Todorova v. Bulharsko, stížnost č. 23302/03, bod 72.).
17. Účinnost vyšetřování je hodnocena podle několika kritérií, která ve své judikatuře postupně vytyčil ESLP (srov. např. rozsudek ze dne 6. 7. 2005 ve věci Isajeva, Jusupova a Bazajeva v. Rusko, stížnost č. 57947/00, bod 209. a násl.), jež následně recipoval ve své judikatuře i Ústavní soud. Těmito kritérii jsou nezávislost a nestrannost, efektivita, rychlost a veřejná kontrola.
18. Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 1477/20 (N 180/102 SbNU 77) zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení zasáhnou svým postupem při prověřování podezřelého úmrtí (v tamní věci ve zdravotnickém zařízení) do základního práva poškozeného na účinné vyšetřování plynoucího z čl. 6 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 1 Úmluvy, není-li jejich postup dostatečně rychlý a efektivní, zejména přistupují-li nekriticky ke shromážděnému důkaznímu materiálu, včetně závěrů znaleckého posudku, nebo pominou ze spisu vyplývající skutečnosti stěžejní pro právní posouzení věci.
19. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nenamítají, že v posuzované věci rozhodovaly věcně nebo místně nepříslušné orgány činné v trestním řízení. Nedovozují ani nedostatky ohledně jejich nestrannosti. Trestní řízení neoznačují za nepřiměřeně dlouhé či zatížené průtahy. Stěžovatelé uznávají, že z hlediska veřejné kontroly lze postup orgánů činných v trestním řízení možno považovat v zásadě za dostatečný (bod 88. ústavní stížnosti).
20. ESLP naplnění kritéria samotné efektivity trestního řízení hodnotí podle toho, zda orgány činné v trestním řízení musejí učinit přiměřená opatření vedoucí k zajištění důkazů, včetně zajištění očitých svědectví a použití forenzních metod. Závěry šetření pak musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivity (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 6. 7. 2005 ve věci Nachova v. Bulharsko, stížnost č. 43577/98, bod 113.).
21. Posledně vymezeným kategoriím nedostatků účinnosti vyšetřování se míní stěžovatelé přiblížit zejména námitkami, že orgány činné v trestním řízení nekriticky vycházely z důkazních prostředků podporujících obhajobu obviněného, přičemž přehlížely vnitřní rozpory a zásadní mezery v dokazování.
22. Takový pohled Ústavní soud nesdílí. Z připojených rozhodnutí státních zastupitelství vyplývá, že v dané věci nedošlo k pochybením, která znamenající porušení kritéria efektivity trestního řízení podle judikatury ESLP, zejména rozsudku velkého senátu ve věci Nachova v. Bulharsko, jakož i související judikatury Ústavního soudu.
23. Ústavní soud konstatuje, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s požadavky na efektivní vyšetřování. V dané trestní věci bylo zahájeno trestní stíhání pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 trestního zákoníku, přičemž policejní orgán provedl dostatečně rozsáhlé dokazování, zahrnující výslechy všech svědků, opatření důkazů v podobě fotodokumentace a protokolů o nehodě, jakož i zadání vyhotovení znaleckých posudků. Byl vyžádán i revizní znalecký posudek Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně. Orgány činné v trestním řízení reagovaly na podání stěžovatelů, kteří opakovaně využili svých procesních práv a uplatňovali opravné prostředky proti rozhodnutím, přičemž jejich argumentace byla věcně vypořádána v odůvodněních rozhodnutí státních zastupitelství.
24. Orgány činné v trestním řízení provedly komplexní posouzení nehodového děje, a to na základě znaleckých posudků hodnotících jak varianty předjíždění, tak technické možnosti vnímání situace jednotlivými řidiči. Znalci analyzovali stopy na vozidlech i na vozovce, zkoumali rychlost vozidel, možnost vnímání situace, reakční doby řidičů a další technické aspekty. Byli vyslechnuti všichni účastníci nehody, svědci z ostatních vozidel, spolujezdkyně i osoby, které přijely na místo krátce po nehodě, přičemž orgány činné v trestním řízení se zabývaly i rozpory ve výpovědích, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí.
25. Krajské státní zastupitelství v odůvodnění napadeného usnesení uvedlo důvody, pro které považuje některé verze skutkového děje za objektivně zpochybněné, například s ohledem na rychlost vozidla poškozeného a její vliv na možnost vnímání směrovky automobilu řízeného obviněným. Vypořádalo se i s námitkami poškozených, a to jak ohledně údajné absence vozidla Toyota na místě nehody, tak i s rozpory ve výpovědích svědků a polemikou se znaleckými posudky, neboť vysvětlilo, proč považuje určité důkazy za rozhodné a jiné za méně významné, což nepředstavuje excesivní postup. Ústavní soud nezjistil známky selektivního přístupu, neboť v trestním řízení bylo zadáno vyhotovení revizního znaleckého posudku právě z důvodu existence odlišných odborných pohledů, což svědčí o snaze dosáhnout objektivního závěru.
26. Stěžovatelé navrhli doplnění dokazování, zejména dalším znaleckým posudkem nebo dodatkem k vypracovanému reviznímu znaleckému posudku, popř. výslechem znalců v průběhu hlavního líčení. Krajské státní zastupitelství se nicméně s jejich argumentací, odůvodňující požadavek na doplnění dokazování, vypořádalo ústavně konformním způsobem. Konstatovalo, že verze skutkového děje podaná poškozenou I. K. byla objektivně zpochybněna analýzou rychlosti vozidla řízeného L. B., a proto je namístě vycházet z odborného vyhodnocení stop nehodového děje a výpovědi obviněného. V ní je obsaženo tvrzení o zapnutí směrovek před zahájením předjíždění autobusu, což představuje údaj zásadní pro posouzení trestní odpovědnosti. Jestli jel L. B. za obviněným, nebo předtím ještě předjížděl vozidlo tov. zn. Toyota, tak nemá prakticky žádný význam. V jednom případě by směrovku musel registrovat, ve druhém sám vyvolal situaci, ve které směrovku nemusel registrovat pro zákryt, ovšem jel nedovolenou rychlostí a v pruhu, ve kterém se nesměl pro dopravní značení vůbec pohybovat. Podle § 17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu totiž řidič v situaci, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo, nesmí předjíždět a stejně tak musí respektovat zákaz přejetí vodorovné souvislé plné čáry. Krajské státní zastupitelství dále připustilo, že revizní posudek Ústavu soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně v jedné části posudku přejetí podélné čáry souvislé shledává, v jiné relativizuje. Taková situace vyžaduje zřejmě doplnění dokazování, které však již nepřísluší orgánům činným v trestním řízení, neboť toto "prosté" porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích nespadá do jejich působnosti. Judikatura Ústavního soudu připouští odmítnutí důkazního návrhu, není-li relevantní pro posouzení skutku v trestním řízení, a tedy by jeho provedení bylo nadbytečné.
27. Jak bylo uvedeno, orgány činné v trestním řízení zvažovaly trestněprávní kvalifikaci skutku, původně bylo vedeno trestní stíhání pro přečin usmrcení z nedbalosti, následně, na základě revizního znaleckého posudku a celkového vyhodnocení všech provedených důkazů, rozhodly o postoupení věci k řízení o přestupcích, neboť nebylo zjištěno naplnění znaků trestného činu, avšak nebylo vyloučeno možné přestupkové jednání. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou udržitelně odůvodněna a podává se z nich, proč nelze dovodit trestní odpovědnost obviněného, tudíž je namístě, aby se možným přestupkem zabýval správní orgán.
28. Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou připomíná, že jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavnosti, a kasační zásah je namístě pouze tehdy, vybočí-li orgány činné v trestním řízení z mezí ústavně konformního výkladu a aplikace podústavního práva, například v podobě zjevného faktického omylu, logického excesu nebo zcela neúplného dokazování. V nyní posuzované věci však nelze dospět k závěru, že by postup orgánů činných v trestním řízení dosáhl intenzity neústavnosti; jejich postup při vyhodnocení skutkového stavu a právní kvalifikace nepřekročil meze ústavně konformního výkladu a aplikace podústavního práva.
29. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že zásada subsidiarity trestní represe (čl. 39 Listiny), vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek ("ultima ratio") pro zákonodárce, jakož i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu "ultima ratio" plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky občanského či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
30. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení byla porušena jakákoliv ústavně zaručená základní práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu