Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Liudmily Grigoryeva, zastoupené Mgr. Václavem Špačkem, advokátem, sídlem Na Václaváku 158, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze 3. dubna 2023 č. j. 20 Cdo 577/2023-592, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 18 Co 265/2022-322 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. července 2022 č. j. 64 EXE 3410/2021-244, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Roberta Yakovlevitshe Agranonika a Georgije Grigorjeva, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka jako manželka povinného domáhala před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") částečného zastavení exekuce. Obvodní soud její návrh zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení soudu prvního stupně v části, v níž byl zamítnut návrh manželky povinného na zastavení exekuce prováděné na základě exekučního příkazu ze dne 13. 12. 2021 č. j. 067 EX 22482/21-17 (prodejem nemovitých věcí) potvrdil (výrok I). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. V části, v níž byl zamítnut návrh manželky povinného na zastavení exekuce prováděné na základě exekučních příkazů ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu specifikovaných, rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Proti výroku I podala stěžovatelka dovolání, které dovolací soud odmítl pro nepřípustnost.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky učiněné před obecnými soudy, které podle ní svědčí pro zastavení exekuce, a podrobně je rozebírá. Ve vztahu k některým z nich odkazuje na argumentaci uvedenou v dovolání. Soudům vytýká, že nesprávně posoudily předpoklady pro zastavení exekuce. Některými z jejích námitek se soudy nezabývaly nebo se jimi zabývaly nedostatečně.
4. Podle názoru stěžovatelky porušily soudy v nalézacím řízení komunitární právo, neboť rozhodly o neplatnosti veřejné listiny vystavené španělským notářem. Nařízení a vedení exekuce je v rozporu s čl. 34 a 35 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen ,,nařízení Brusel I"). Nejvyššímu soudu stěžovatelka navrhla, aby položil předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, týkající se problematiky rozhodování o platnosti veřejné listiny vystavené orgány členského státu soudy jiného členského státu s použitím právního řádu tohoto jiného členského státu a výkonu rozhodnutí, který je zjevně v rozporu s veřejným pořádkem Španělského království. Tuto povinnost však Nejvyšší soud porušil a v odůvodnění rozhodnutí se s tím nijak nevypořádal.
5. Nejvyššímu soudu dále stěžovatelka vytýká, že se věcně odmítl zabývat některými jejími námitkami. Její námitky totiž podle ní nesměřovaly na skutkový stav a hodnocení důkazů soudem, ale právní posouzení věci.
6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná, a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Jde-li o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti tomuto výroku, nepřípustná. Výrokem II totiž Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně v části zde uvedené zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy především zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V posuzované věci řízení v této části dále pokračuje a stěžovatelka má k dispozici zákonné procesní prostředky, kterými může napadnout případné pro ni nepříznivé rozhodnutí. Ve vztahu k tomuto výroku jde tedy o návrh nepřípustný, neboť v tomto rozsahu není napadeno konečné rozhodnutí soudu a nebyly tak splněny předpoklady pro projednání návrhu ve smyslu § 42 odst. 1 a 2 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu, případně s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
9. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se skutkovými závěry učiněnými soudy a zejména pak na ně navazujícími právními závěry.
Odůvodnění soudů jsou podle stěžovatelky nedostatečná a dostatečně nereagují na její námitky. Ústavní soud názor stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí nesdílí. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, na základě jakých skutečností a úvah dospěly ke svým rozhodnutím. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádaly s veškerými argumenty stěžovatelky, které uvádí i v ústavní stížnosti. Soudy stěžovatelce v nich osvětlily, proč nejsou některé z jejích námitek relevantní a v exekučním řízení se jimi nelze zabývat. Jde-li o nevyhovění některým námitkám stěžovatelky, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
10. K námitce stěžovatelky o porušení komunitárního práva obecnými soudy a porušení ustanovení nařízení Brusel I, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy v řízení o zastavení exekuce o neplatnosti veřejné listiny vystavené španělským notářem nerozhodovaly. Stěžovatelka uplatňuje námitky vůči postupu soudů v nalézacím řízení, v němž byl exekuční titul vydán. Soudy přitom stěžovatelce osvětlily, že v exekučním řízení není soud, až na výjimky, oprávněn přezkoumávat rozhodnutí vydané v nalézacím řízení.
Stejně tak soudy stěžovatelce vysvětlily, proč se v dané věci nařízení Brusel I nepoužije. Stěžovatelce lze přisvědčit, že se Nejvyšší soud explicitně nevyjádřil k návrhům stěžovatelky týkajícím se předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, nicméně důvod tohoto postupu je z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu zřejmý. Nejvyšší soud v něm podrobně rozebírá, proč není exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a za jakých podmínek může dojít k výjimečnému prolomení této zásady.
Posuzování platnosti veřejné listiny vystavené orgány jiného členského státu tedy nebylo pro rozhodnutí soudů v exekučním řízení relevantní a nebyl tak splněn jeden z předpokladů pro podání předběžné otázky podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.
11. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky ohledně závěrů Nejvyššího soudu o nemožnosti přezkumu hodnocení důkazů a skutkových závěrů učiněných soudem druhého stupně v dovolacím řízení. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 32 Cdo 154/2019). Posouzení, zda je závazek součástí společného jmění manželů, je sice otázkou právní, nicméně námitky stěžovatelky k této otázce uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu se dotýkají hodnocení důkazů a skutkových závěrů odvolacího soudu. V závěrech Nevyššího soudu tak nelze spatřovat přepjatý formalismus.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části, v níž je přípustná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a ve zbylé části podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu