USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného R. Y. A., narozeného dne XY, bytem XY, Ruská federace, bytem v České republice XY, zastoupeného JUDr. Monikou Kotíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh č. 95/97, proti povinnému G. G., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 14, za účasti manželky povinného L. G., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Václavem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Na Václaváku č. 158, pobočka AK se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 321/14, pro 1 002 176 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 3410/2021, o dovolání manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022, č. j. 18 Co 265/2022-322, t a k t o: Dovolání manželky povinného se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 4 dne 8. prosince 2021, č. j. 64 EXE 3410/2021-13, pověřil soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce na majetek povinného pro vymožení peněžité pohledávky oprávněného ve výši 1 002 176 USD s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2020, č. j. 16 C 263/2013-1027, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 12 Co 110/2021-1153.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26. července 2022, č. j. 64 EXE 3410/2021-244, zamítl návrh manželky povinného ze dne 22. prosince 2021 na částečné zastavení shora uvedené exekuce. Manželka povinného v předmětném návrhu uvedla, že vymáhaný dluh není součástí společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), neboť nárok oprávněného se opírá o úvěrovou investiční smlouvu ze dne 1. ledna 2010, kterou však nikdy nepodepsala ani s ní nebyla obeznámena (o existenci údajného dluhu a jeho výši se dozvěděla až v souvislosti s touto exekucí), a dluh v takové výši zcela jistě přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům.
Dále upozornila na skutečnost, že notářským zápisem sepsaným dne 18. 4. 2008 JUDr. Václavou Dvořákovou, sp. zn. NZ 196/2008, N 190/2008, došlo k zúžení SJM s tím, že nemovitosti zapsané v části obce XY, k. ú. XY, na LV č. XY, které byly postiženy exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 13. prosince 2021, č. j. 067 EX 22482/21-17 (dále též jen „exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí“), zůstaly v jejím výlučném vlastnictví. Ohledně dalších exekučních příkazů vydaných na její majetek uvedla, že je jimi postihován majetek ve větším rozsahu, než odpovídá podílu dlužníka (povinného), kdyby SJM bylo zrušeno a vypořádáno podle ustanovení § 742 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.
z.“. Nadto je exekucí postihován účet, na který je jí vyplácen pravidelný starobní důchod. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto případě nebyl dán žádný z důvodů pro zastavení exekuce (byť i jen zčásti) uvedených v ustanovení § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“. Z Garančního závazku k úvěrové smlouvě ze dne 1. ledna 2010, jenž je obsahem spisového materiálu, vyplývá, že manželka povinného si musela být vědoma existence dlužné pohledávky, když svým právním jednáním projevila aktivní souhlas s jeho zajištěním (byť formálně jednala za třetí osobu), proto vymáhaný závazek je součástí SJM.
K notářskému zápisu, na který poukazovala manželka povinného, soud prvního stupně uvedl, že nebyl založen do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném Notářskou komorou ČR, proto nemá právní účinky vůči třetím osobám. Námitku manželky povinného, že předmětnými exekučními příkazy je postihován majetek ve větším rozsahu, než odpovídá podílu dlužníka (povinného), kdyby společné jmění bylo zrušeno a vypořádáno, nepovažoval soud za důvodnou, jelikož vymáhaný dluh nespadá pouze do výlučného jmění povinného, nýbrž do SJM.
K odvolání manželky povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2022, č. j. 18 Co 265/2022-322, usnesení soudu prvního stupně v části, v níž byl zamítnut návrh manželky povinného na zastavení exekuce, pokud je prováděna na základě exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, potvrdil (výrok I.), a v části, v níž byl zamítnut návrh manželky povinného na zastavení exekuce, pokud je prováděna na základě exekučních příkazů blíže specifikovaných v usnesení odvolacího soudu, věc v tomto rozsahu zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud omezil přezkum usnesení soudu prvního stupně na posouzení podmínek pro částečné zastavení exekuce, pokud je prováděna na základě exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, neboť ve zbývajícím rozsahu není z návrhu manželky povinného ani z usnesení soudu prvního stupně patrné, o jaké konkrétní exekuční příkazy se jedná a zda o nich soud prvního stupně ve svém usnesení skutečně rozhodl, resp. usnesení v tomto rozsahu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Odvolací soud se ztotožnil s právními i skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně. Exekvovaný závazek shodně se soudem prvního stupně považoval za součást SJM, neboť v souladu s ustanovením § 262b odst. 1 o. s. ř. je třeba postupovat podle právního předpisu účinného v době, kdy závazek povinného, který je předmětem exekuce, vznikl (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016), přičemž je rozhodující hmotněprávní stav účinný ke dni vzniku samotného závazkového právního vztahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016). V projednávané věci je tak rozhodným právním předpisem zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 26. února 2007, dále též jen „obč. zák.“, když závazek povinného vyplývá ze smluv o úvěru č. 0816/AG a č. 0817/AG z roku 2007, nikoliv až ze smlouvy o poskytnutí investičního úvěru č. 1411/10/A-G ze dne 1. 1. 2010, která je podle svého obsahu dohodou o změně závazků stran (novací) těchto smluv z úvěru. Nelze proto z důvodu nepřípustné pravé retroaktivity vycházet z manželkou povinného namítaného ustanovení § 732 o.
z., nýbrž z ustanovení § 143 a násl. obč. zák., podle kterých jsou součástí SJM závazky, které vznikly některému z manželů nebo oběma společně za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého. Důvody pro uplatnění výluky sice manželka povinného tvrdila, ty se však neprokázaly, když o vzniku závazku manžela věděla (ač z pozice osoby jednající za ručitele – právnickou osobu) a dluh se nevymykal majetkovým poměrům manželů (jen hodnota jejich nemovitého majetku činila cca pětinásobek vymáhané částky).
Odvolací soud dále uvedl, že soudní exekutor správně v souladu s ustanovením § 42 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „e. ř.“, nepřihlédl k výše specifikovanému notářskému zápisu o zúžení SJM, jelikož ten nebyl před vznikem vymáhaného dluhu zapsán do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu a v řízení nebylo prokázáno, že by oprávněný s opačným postupem souhlasil. Nadto k zúžení SJM došlo až rok po vzniku předmětného závazkového právního vztahu mezi oprávněným a povinným.
Manželka povinného v odvolání vyslovila námitku porušení čl. 35 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále též jen „nařízení Brusel I.“, kterou ovšem odvolací soud neshledal důvodnou, protože citované nařízení se v daném případě nepoužije (českými soudy je vykonáváno rozhodnutí vydané v České republice), jakož ani námitky manželky povinného mířící k postupu soudu ve věci samé, když exekuční soud není obecně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí vydané v nalézacím řízení.
Usnesení odvolacího soudu ve výroku I. napadla manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to konkrétně otázek:
1. „Absence pravomoci (resp. příslušnosti) soudu přezkoumávat veřejnou listinu cizího státu – Notářský zápis o uznání dluhu a částečném náhradním plnění sepsaným dne 10. 2. 2011 pod č. 297 notářem v Denia p. Secundino-J. Garcia-Cueco Mascaros.
2. Nezohlednění převodu pozemku na oprávněného (žalobce) – zásah do práva vlastnit majetek (uložení dvojího plnění téže povinnosti) – shora uvedeným notářským zápisem došlo k převodu pozemku ve Španělsku na oprávněného, a to jako částečně náhradní plnění v rozsahu 719,181 EUR.
3. Nařízení a vedení exekuce je v rozporu s čl. 34 a 35 Nařízení EU č. 44/2001 (tzv. Brusel I).
4. Otázka zveřejnění notářského zápisu o zúžení SJM v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu.
5. Závazek, který je vymáhán po manželovi povinného, není součástí SJM.
6. Exekuční příkaz k prodeji nemovitostí je v rozporu s ust. § 262b OSŘ, neboť je postihován majetek ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis.“
Dovolatelka k první, druhé a třetí otázce uvedla, že výše specifikovaný notářský zápis o uznání dluhu a částečném náhradním plnění je platnou veřejnou listinou španělského státu, kterou české soudy nemají pravomoc přezkoumávat. Tím, že v nalézacím řízení konstatovaly neplatnost tohoto notářského zápisu, porušily příslušné články nařízení Brusel I. a judikaturu Evropského soudního dvora. V rozporu s předloženými důkazy a tvrzeními povinného rovněž dospěly k závěru, že převod pozemku ve Španělsku na oprávněného nebyl náhradním plněním dluhu, ale zástavou, čímž došlo k odepření spravedlnosti a hrubému zásahu do práva dovolatelky vlastnit majetek.
Nadto nařízení a vedení exekuce je v rozporu s čl. 34 a 35 nařízení Brusel I. Dovolatelka nesouhlasila s odůvodněním odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí (bod č. 39), který tyto námitky přešel pouze konstatováním, že nařízení Brusel I. se v daném případě nepoužije a exekuční soud není obecně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí vydané v nalézacím řízení, když nebyla účastnicí nalézacího řízení a neměla tak možnost vznést tyto námitky v průběhu nalézacího řízení. Odepření přezkumu těchto námitek by bylo přitom hrubým způsobem zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Dovolatelka nesouhlasila s právním závěrem odvolacího soudu ohledně právních účinků notářského zápisu o zúžení SJM, jelikož tento zápis nebylo možné založit do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném Notářskou komoru ČR, když ten vznikl až s účinností od 1. 1. 2014. Oprávněný měl možnost si vlastnictví předmětných nemovitostí z veřejně přístupného katastru nemovitostí ověřit a byl s touto skutečností plně obeznámen. Dovolatelka dále rozporovala exekučními soudy dovozovaný okamžik vzniku vymáhaného nároku podle úvěrových smluv z roku 2007, nikoliv z roku 2010, přičemž takový výklad považovala za extensivní a nepřípustný, neboť soudy v nalézacím řízení tento vznik vázaly až na smlouvy z roku 2010.
K otázce č. 5 a č. 6 dovolatelka uvedla, že předmětný závazek není součástí SJM. Soudy obou stupňů odhlédly od skutečnosti, že manželka povinného podepsala předmětný Garanční závazek za společnost SGS Bohnice s. r. o., nikoliv jako fyzická osoba (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010). Tento závazek rovněž přesahuje míru přiměřenou poměrům a nelze vycházet bez dalšího z toho, že rodina povinného vlastnila nemovitosti v hodnotě 5 000 000 USD, a proto převzetí půjčky ve výši 1 086 157 USD je běžným úkonem manželů.
Dovolatelka s ohledem na výše uvedené navrhla, aby dovolací soud výrok I. napadeného usnesení odvolacího soudu změnil tak, že vyhoví návrhu manželky povinného na zastavení exekuce (pokud je prováděna na základě exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 13. prosince 2021, č. j.
067 EX 22482/21-17), a uloží oprávněnému nahradit dovolatelce náklady řízení, eventuálně rozhodnutí odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Oprávněný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že jej považuje za nepřípustné z důvodu absence dovolacího důvodu. K otázce č. 1 a 2 uvedl, že je jimi napadána správnost exekučního titulu, kterou ovšem nejsou soudy v exekučním řízení oprávněny přezkoumávat. K otázce č. 3 uvedl, že odvolací soud správně vysvětlil, že v projednávané věci se nařízení Brusel I.
nepoužije, neboť se nejedná o uznávání exekučního titulu pro výkon rozhodnutí v jiném státě. Ohledně námitky týkající se notářského zápisu o zúžení SJM uvedl, že nebyla splněna podmínka publikace v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu a oprávněný povinnému poskytl finanční prostředky dříve, než došlo k zúžení SJM předmětným notářským zápisem. K vědomosti manželky povinného o vymáhaném závazku doplnil, že manželka povinného podepsala více dokumentů týkajících se exekvovaného dluhu, než jen Garanční závazek za společnost SGS Bohnice s.
r. o., některé dokonce přímo za sebe jako fyzickou osobu (např. dodatkovou dohodu dne 22. prosince 2010). Dne 12. ledna 2021 pak bylo vydáno předběžné opatření proti ručiteli dluhu, společnosti SGS Bohnice s. r. o., tedy i z této skutečnosti mohla dovolatelka získat vědomost o existenci předmětného dluhu. Dovolatelka takovou námitkou, jakož i námitkou, že exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí postihuje majetek ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, pouze vyjadřuje nesouhlas s posouzením skutkových okolností soudy obou stupňů, čímž nemůže být založena přípustnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21.
července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I.
ÚS 871/11, bod IV, nebo nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Judikatura Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18) ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). Je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo
4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, nebo bod 16. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17). Exekuční titul v nyní řešené věci je soudním rozhodnutím vydaným na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem. Judikatura Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16) připouští, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Dovolací soud však v nyní řešené věci takový důvod pro zastavení exekuce neshledal. V dovolatelkou předložených otázkách č. 1 a 2 postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (jakož i Ústavního soudu). Dovolatelka námitkami ohledně okamžiku vzniku vymáhaného nároku, posouzení její vědomosti o existenci tohoto nároku, právních účinků předmětného notářského zápisu o zúžení SJM, rozporuje hodnocení důkazů soudem druhé stupně a jeho skutkových závěrů, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn.
25 Cdo
4293/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Dovolací soud nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, přičemž odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil. Přípustnost dovolání nemůže být založena ani námitkou dovolatelky, že SJM bylo exekučními příkazy postiženo ve větším rozsahu, než odpovídá podílu dlužníka (povinného), kdyby společné jmění bylo zrušeno a vypořádáno podle ustanovení § 742 o.
z., neboť odvolací soud dospěl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 502/2019) k závěru, že zvláštním právním předpisem, na základě něhož se posoudí, zda majetek v SJM nebo majetek manžela povinného je postižen ve větším rozsahu, je občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, nelze tedy aplikovat ustanovení § 742 o. z., na které manželka povinného v dovolání odkazovala.
Totéž se týká i tvrzení dovolatelky, že rozsah exekvovaného závazku přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, neboť platí závěr, že následku uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství z majetku v SJM je vystaveno jakékoliv společné jmění v režimu do 31. 12. 2013; tento následek je judikaturou dovolacího soudu dlouhodobě dovozován (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2909/2009, usnesení ze dne 26. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, usnesení ze dne 12. prosince 2017, sp. zn. 20 Cdo 1427/2017, proti němuž ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. dubna 2018, sp. zn. III. ÚS 933/18, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2019, sp. zn. 20 Cdo 3985/2018). Taktéž námitka dovolatelky, že nařízení a vedení exekuce je v rozporu s čl. 34 a 35 nařízení Brusel I., nemůže založit přípustnost dovolání, když již přímo z citovaného nařízení plyne, že je jím upraveno uznávání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státu, tedy na zde projednávanou věc nedopadá.
Dovolatelka dále navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání manželky povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 4. 2023
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu