Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Janem Bučkem, advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 604, Frýdek - Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2023 č. j. 1 As 3/2023-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 117, Ostrava 1, jako vedlejšího účastníka řízení, o návrhu na vyloučení soudce Josefa Baxy, takto: Soudce Josef Baxa je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1533/23
.
1. Čtvrtému senátu, jehož členem je soudce Josef Baxa, byla přidělena ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2023 č. j. 1 As 3/2023-28.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. června 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud podle něj k námitce o porušení § 36 odst. 3 správního řádu správně nepřihlížel, neboť byla uplatněna opožděně až po uplynutí lhůty podle § 71 odst. 2, resp. § 72 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud si přitom ověřil, že správní žaloba stěžovatelky neobsahovala ani zárodek žalobního bodu vztahujícího se k opomenutí ji vyzvat k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala nepřiléhavost odkazu na závěry v předchozím bodu citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Nijak konkrétně však neuvedla, z jakých důvodů by tyto závěry neměly být použitelné. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že úvahy uvedené v tomto rozsudku o obecnosti žalobních námitek, lze vztáhnout také na žalobní bod uplatněný stěžovatelkou. Námitka stěžovatelky uplatněná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu byla natolik obecná, že se s ní krajský soud nemohl blíže vypořádat.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, resp. jejím doplnění, stručně rekapituluje průběh řízení před správními soudy a namítá porušení svých shora uvedených základních práv (bod 1 výše). Uvedla, že "až ze správních spisů přiložených k soudnímu spisu o její žalobě" zjistila, že součástí spisu má být i nové "opatření", které jí nebylo doručeno a s nímž nebyla před vydáním rozhodnutí seznámena, neboť ji správní orgán v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu nevyrozuměl o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Stěžovatelka dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu poznamenává, že porušení § 36 odst. 3 správního řádu má za následek nezákonnost správního rozhodnutí, neboť představuje vážnou procesní vadu v řízení před správním orgánem. I přes formální opožděnost této námitky má stěžovatelka za to, že by k této vadě měl správní soud přihlédnout z moci úřední.
6. Tvrzení Nejvyššího správního soudu o obecnosti její druhé kasační námitky se podle stěžovatelky "nezakládá zcela na pravdě", neboť uvedla, že odkaz na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je nepřiléhavý a týká se odmítnutí žaloby. Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl podle stěžovatelky nepřezkoumatelný, pročež Nejvyšší správní soud "nebyl vázán kasačními důvody" a byl povinen jej zrušit, což neučinil.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [srov. např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96
(N 26/7 SbNU 165)]. Do rozhodovací činnosti soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu.
9. Úsporná ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a jejím prostřednictvím se stěžovatelka zjevně snaží "zhojit" nedostatky své správní žaloby. Již to zakládá důvod pro použití § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou zpravidla tehdy, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, která jeho vydání předcházela, způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelky. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr.
10. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že porušení práva plynoucího z § 36 odst. 3 správního řádu, resp. neseznámení účastníka správního řízení s ukončením shromažďování podkladů pro vydání deterioračního rozhodnutí a jeho neinformování o možnosti se k podkladům před vydáním rozhodnutí seznámit, představuje zásadní procesní vadu řízení, která má mít za následek zrušení napadeného rozhodnutí. Jelikož však správní soudy přezkoumávají napadené výroky správních rozhodnutí toliko v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), je nutné, aby tato procesní vada byla žalobcem řádně a včas namítnuta. To však stěžovatelka neučinila, když tuto vadu namítla až v omluvě ze soudního jednání, resp. po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Platí přitom, že rozšířit žalobu o další žalobní body lze pouze ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 in fine s. ř. s.).
11. Procesní pochybení správních orgánů spočívající v porušení § 36 odst. 1 s. ř. s. nepředstavuje vadu, k níž by správní soudy přihlížely z moci úřední (jako je tomu například u nicotnosti rozhodnutí nebo u prekluze práva - k přehledu těchto vad viz např. FRUMAROVÁ, K. In GRYGAR, T., KOUDELKA, Z., POTĚŠIL, L., POUPEROVÁ, O., SUCHÁNEK, R., ŠKUREK, M. Správní soudnictví. Praha: Leges, 2022, s. 415 a násl.). Stěžovatelka si přitom již v okamžiku vydání správního rozhodnutí musela být vědoma toho, že nebyla správním orgánem informována o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí.
Účelem § 36 odst. 3 správního řádu, které dopadá jak na řízení před správním orgánem prvního stupně, tak na řízení před správním orgánem druhostupňovým, je "signalizovat účastníkovi, že správní řízení se chýlí ke konci, a tak by účastník mohl a měl uplatnit své celkové stanovisko k věci a podkladům, případně učinit závěrečná vyjádření" (POTĚŠIL, L. In POTĚŠIL, L., HEJČ, D., RIGEL, F., MAREK, D. Správní řád. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 213). Z hlediska gramatického výkladu daného ustanovení, jakož i jeho smyslu a účelu, není rozhodné, zda a případně v jaké míře docházelo v opakovaném stavebním řízení (nebo v řízení o odvolání) k doplňování nových podkladů rozhodnutí.
Stěžovatelka nadto mohla nahlédnout do správního spisu již před uplynutím lhůty k podání správní žaloby. Ostatně pro sepis náležité správní žaloby je zpravidla nezbytné seznámení se s obsahem správního spisu. Učinila-li tak stěžovatelka až v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, nesvědčí to o řádném hájení svých práv.
12. Míra podrobnosti vypořádání se s jednotlivými žalobními (stížnostními) body správními soudy se odvíjí od míry jejich obecnosti. Čím obecnější tyto námitky jsou, tím obecněji se s nimi správní soudy také mohou vypořádat. Naopak, čím konkrétnější námitky žalobce vznáší, tím podrobněji k nim správní soudy musejí přistoupit a vypořádat je [nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 709/19
(N 90/100 SbNU 87), bod 56 odůvodnění]. Způsob vypořádání se s ostatními (včasnými) námitkami stěžovatelky, považuje Ústavní soud za dostačující vzhledem k míře jejich obecnosti, a odkazy na jednotlivá soudní rozhodnutí shledává jako odpovídající skutkovému a právnímu stavu. Napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná, logicky odůvodněná a nevybočují z mezí stanovených ústavním pořádkem. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatelka, nevede sám o sobě k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ostatně není záruka úspěchu v řízení (viz např. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 ; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu