Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky ASAP Transport s. r. o., sídlem Lesní 174, Holubice, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2023 č. j. 3 As 336/2021-55, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2021 sp. zn. 14 Af 17/2019, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 31. ledna 2019 č. j. MF-22285/2017/1603-3/2051 a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 27. června 2017 č. j. MHMP 1034370/2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí a Magistrátu hlavního města Prahy jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 6. 2017 č. j. MHMP 1034370/2017 (dále jen "rozhodnutí z června 2017"), uznána vinnou ze spáchání správních deliktů podle § 16 odst. 1 písm. b) a písm. h) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen "zákon o cenách"), a byla jí uložena pokuta ve výši 50 000 Kč. Správních deliktů se měla dopustit tím, že (i) dne 5. 10. 2016 účtovala za poskytnutí taxislužby částku 230,05 Kč, přestože podle § 5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. HMP, o maximálních cenách osobní taxislužby, byla oprávněna účtovat částku v maximální výši 186 Kč, a (ii) dne 5. 10. 2016 bylo po poskytnuté taxislužbě zjištěno, že porušila povinnost při označování zboží cenami dle § 13 odst. 2 písm. a) zákona o cenách, neboť při provozování taxislužby neoznačila vozidlo taxislužby cenou, kterou uplatňovala v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám. Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2019 č. j. MF-22285/2017/1603-3/2051, Ministerstvo financí zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy.
3. Stěžovatelka proti správním rozhodnutím podala žalobu, neboť se domnívala, že správní orgány nevzaly v potaz princip ne bis in idem. Stěžovatelka tvrdila, že byla odsouzena dvakrát za jeden skutek, neboť byla potrestána již rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 4. 2017 č. j. MHMP 475749/2017 (dále jen "rozhodnutí z dubna 2017") za porušení povinností podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen "zákon o silniční dopravě"), přičemž toto rozhodnutí vycházelo ze stejného skutkového základu jako rozhodnutí z června 2017. Rozhodnutím z dubna 2017 byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 70 000 Kč.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. 14 Af 17/2019 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Rozsudkem ze dne 6. 4. 2023 č. j. 3 As 336/2021-55 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky, kterou napadla rozsudek městského soudu. V odůvodnění soud s odkazem na svou judikaturu uvedl, že jestliže jsou delikty zjištěny v průběhu jedné kontroly a rozhoduje o nich v prvním stupni magistrát, neuplatní se zásada ne bis in idem, pokud jde o různé skutky posuzované podle odlišných předpisů. Jednání, za která byly stěžovatelce uloženy správní tresty, jsou ve faktické i právní rovině odlišná. První jednání spočívá v nedostatečném vybavení vozidla, čímž stěžovatelka porušila zákon o silniční dopravě. Druhé jednání spočívá v účtování vyšší než maximální možné ceny a nevyznačení ceny na vozidle, čímž stěžovatelka porušila zákon o cenách. Nebyla tak dána totožnost skutku de facto, ani de iure. Skutečnost, že dvě různá jednání stěžovatelky byla zjištěna při jediné kontrolní jízdě, je do jisté míry nahodilostí. Pokud by byla zjištěna při více různých kontrolních jízdách, neměla by tato skutečnost na posouzení jednotlivých skutků vliv.
5. Ke stěžovatelkou citované judikatuře Evropského soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") Nejvyšší správní soud uvedl, že její závěry nejsou pro posuzovanou věc relevantní, neboť zde není a nemůže být jeden skutek (jedno jednání). Převážná část kasační argumentace se přitom týká právě posouzení totožnosti skutku ve světle této judikatury. K využití absorpční zásady Nejvyšší správní soud rovněž odkázal na svou judikaturu. Předpokladem pro využití absorpční zásady je možnost vést o sbíhajících se přestupcích společné řízení. U přestupků podle zákona o cenách a zákona o silniční dopravě podmínky pro vedení společného řízení splněny nejsou, neboť přestupky nespadají do stejné oblasti veřejné správy a k jejich projednání jsou ve druhém stupni příslušné různé orgány. Tyto závěry jsou přitom plně aplikovatelné i na správní delikty.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení zásady ne bis in idem. Nedopustila se dvou rozdílných jednání, ale jednoho. Skutek byl striktně ohraničen místem, časem a osobou a tímto jedním jednáním mohla stěžovatelka naplnit různé skutkové podstaty přestupků. Předražení a neoznačení vozidla cenou vychází z kontrolní jízdy, bez níž by se nemohly samostatně stát a jsou tedy součástí jednoho skutku. Správní soudy nepřihlédly k relevantní judikatuře ESLP. Z této judikatury plyne, že pakliže stěžovatelka svým jediným jednáním porušila více chráněných zájmů, které vychází z různých zákonných úprav, pak je nutno při stanovení trestu k tomuto v různých řízeních přihlížet. Stěžovatelčino jediné jednání (skutek) má více právních následků, což zakládá existenci souběhu přestupků. Při správním trestání se tak mají přiměřeně uplatnit principy ovládající souběh trestných činů. Není nutné vedení společného řízení, stačí použití absorpční zásady.
7. Podle stěžovatelky je obviněný ze spáchání přestupků při posouzení jednoty a totožnosti skutku a při aplikaci zásad pro ukládání trestu při souběhu v méně chráněném postavení než ten, kdo je obviněn ze spáchání trestných činů. ESLP ve své judikatuře zdůrazňuje, že státy mohou "depenalizovat" určité delikty a postihovat je cestou správního trestání místo trestního řízení. Pachatelé těchto deliktů se ale nemohou ocitnout v méně příznivém postavení jen z toho důvodu, že jejich případ je projednáván v jiném právním režimu než v trestním řízení. Stěžovatelce nemůže jít k tíži, že v českém právním systému je úprava přestupků vycházejících z různých odvětvových právních předpisů svěřena k projednání různým věcně příslušným správním orgánům a tyto přestupky jsou pak projednávány v odlišných přestupkových řízeních. I v těchto případech musí správní orgány při stanovení výše trestu přihlížet k pokutám, které uložily i jiné správní orgány za stejné jediné jednání. Správní orgán si jako kvazi trestní tribunál rozhodující o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy má ex lege a ex officio povinnost vyžádat si od jiného správního orgánu takové rozhodnutí, které může mít dopad na stanovení úvah o výši trestu.
8. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná [stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Rozhoduje-li o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, nelze jej považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Platí přitom, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
10. Postup správních orgánů i správních soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu a zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu představuje pokračování či opakování argumentace, se kterou se již vypořádaly správní soudy. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nenalezl vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Správní orgány i obecné soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná.
12. Nejvyšší správní soud, který rozhodoval v poslední instanci, zcela srozumitelně stěžovatelce vysvětlil, že chybně vymezuje skutek jako jízdu poskytnutím taxislužby. Obrana stěžovatelky spočívá v tom, že k deliktům podle zákona o cenách a k deliktům podle zákona o silniční dopravě došlo ve stejné době, na stejném místě a spáchala je stejná osoba. Jak již ale vysvětlil Nejvyšší správní soud, stěžovatelka se při jízdě dopustila dvou rozdílných jednání, která jsou ve faktické i právní rovině odlišná.
Tato jednání měla za následek porušení dvou různých okruhů zájmů chráněných odlišnými zákony. Nejednalo se o totožné skutky. Skutečnost, že k jejich odhalení došlo při jedné kontrolní jízdě, na tomto závěru nemůže nic změnit. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že delikt spočívající v předražení podle zákona o cenách vychází z kontrolní jízdy a nemohl by se samostatně stát. To ale neplatí o deliktu spočívajícím v neoznačení vozidla cenou a o deliktech spočívajících v neoznačení vozidla střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI, jménem a příjmením dopravce a taxametrem ani o deliktu spočívajícím v tom, že vozidlo nebylo vybaveno aktuálním výpisem z evidence vozidel taxislužby.
13. Pokud jde o námitku stěžovatelky ohledně judikatury ESLP, Nejvyšší správní soud na tuto judikaturu reagoval. Vysvětlil ale, že závěry, které z ní vyplývají, nejsou pro posuzovanou věc relevantní, neboť zde není a nemůže být jeden skutek, což představuje rozdíl oproti případům, které daná judikatura řešila. Tomuto závěru nemá Ústavní soud co vytknout.
14. Podobné případy (v nichž byli stěžovatelé zastoupeni stejným advokátem) Ústavní soud posuzoval ve věcech sp. zn. III. ÚS 2300/23 , sp. zn. III. ÚS 1535/23 a sp. zn. IV. ÚS 260/24
. Ve všech věcech Ústavní soud shledal ústavní stížnosti stěžovatelů zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl. V usnesení sp. zn. III. ÚS 1535/23
Ústavní soud uvedl, že jestliže lze jednání definovat jako projev vůle ve vnějším světě, pak v dané věci nemohlo dojít ke spáchání obou přestupků jedním jednáním, neboť zatímco jednou projevenou vůli stěžovatelka zjednodušeně opomněla mít ve vozidle a na něm potřebné vybavení, druhou projevenou vůlí účtovala vyšší než povolenou cenu a nevyznačila ji na vozidle, přičemž oba tyto projevy spolu nijak nesouvisely (bod 8 odůvodnění). V usnesení sp. zn. IV. ÚS 260/24 se Ústavní soud podrobně zabýval relevantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a porovnal ji se situací, kdy je osoba stíhána za správní delikt podle zákona o cenách a za správní delikt podle zákona o silniční dopravě na základě stejné kontrolní jízdy.
Uzavřel, že ani z hlediska relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva nejde o porušení zásady zákazu dvojího trestání (body 15 - 20 odůvodnění). Ústavní soud dále konstatoval, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva nevyžaduje, aby byl režim přestupkového a trestního řízení identický a pokud přestupkové právo vymezuje zásadu absorpce v detailech jinak než právo trestní, nemůže to založit porušení Úmluvy (bod 22 odůvodnění). Ústavní soud výslovně aproboval neuplatnění absorpční zásady v případě, že stěžovatelka spáchala správní delikty dvěma skutky a zároveň je nelze projednat ve společném řízení (usnesení sp. zn. III.
ÚS 1535/23 , bod 9).
15. Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od těchto závěrů vzhledem k totožnosti předkládané argumentace i obsahu napadených rozhodnutí odchylovat.
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu