Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2023, č. j. 29 Cdo 3313/2022-238, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2022, č. j. 4 Cmo 122/2020-201, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2020, č. j. 22 Cm 72/2018-95, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a M. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cm 72/2018 plyne, že směnečným platebním rozkazem ze dne 3. 8. 2018 Krajský soud v Brně uložil stěžovateli, aby vedlejšímu účastníkovi zaplatil částku 430 000 Kč s 6 % úrokem. Proti rozkazu podal stěžovatel námitky, které krajský soud projednal na několika jednáních a napadeným rozsudkem ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti. Stěžovateli se nepodařilo prokázat námitku, že směnka nemá kauzu. Z učiněných zjištění naopak plyne, že důvodem vzniku směnky je nejspíš půjčka, kterou vedlejší účastník poskytl buď stěžovateli, nebo jeho otci. Dále se krajský soud neztotožnil ani s námitkou, že při podpisu směnky stěžovatel nevyjadřoval svou svobodnou vůli, protože byl vedlejším účastníkem obtěžován či se jinak dostal pod nátlak. Stěžovatel nátlak a vyhrožování ze strany vedlejšího účastníka neprokázal, z učiněných zjištění plyne, že směnku podepsal na základě svobodné volby. Na těchto závěrech by nemohla nic změnit ani výpověď neúspěšně předvolávaného svědka. Konečně k námitce jiného data vystavení směnky stěžovatel neoznačil žádný relevantní důkaz, tudíž ani toto tvrzení neprokázal.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrdil. Skutková zjištění učiněná krajským soudem považoval za správná. Protože důkazní břemeno k prokázání neexistence kauzy směnky měl stěžovatel, nemusel vedlejší účastník prokazovat, že směnka zajišťovala půjčku. K tvrzení stěžovatele, že stranami této půjčky byl jeho otec a vedlejší účastník, vrchní soud uvedl, že judikatura nevylučuje vystavení směnky ani v takovémto případě. Obdobně jako krajský soud posoudil vrchní soud zbylé dvě námitky stěžovatele, totiž nedostatek svobodné vůle a nesprávně zjištěné datum vystavení směnky; nic z toho se nepodařilo stěžovateli prokázat. K neprovedení důkazu vrchní soud dodal, že navržený svědek údajně slyšel jen jedno z mnoha setkání stěžovatele s vedlejším účastníkem, nadto šlo o setkání, které nepředcházelo podpisu směnky.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Podstatná část argumentace stěžovatele napadala skutková zjištění nižších soudů, která Nejvyššímu soudu přehodnocovat nepřísluší. Právní posouzení nižších soudů pak odpovídá judikatuře. Nejvyšší soud jen upřesnil závěr vrchního soudu, že výhružka podáním trestního oznámení není bezprávnou výhružkou.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s posouzením dovolání jako nepřípustného. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za nedostatečné. Právním názorem ohledně vlivu výhružky trestním oznámením na vůli stěžovatele se Nejvyšší soud odchýlil od ustálené judikatury, aniž by věc předložil velkému senátu. Vrchnímu a krajskému soudu stěžovatel vyčítá, že neprovedly výslech svědka, kterého v případě nedosažitelnosti mohly nechat předvést. Tato výpověď mohla prokázat vyhrožování ze strany vedlejšího účastníka. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že v roce 2017 musely všechny platby nad 270 000 Kč probíhat bezhotovostně, i z toho plyne, že vedlejší účastník žádnou půjčku stěžovateli neposkytl. Úvaha obecných soudů, že se stěžovatel podepsáním směnky zaručil za dluhy svého otce, neodpovídá vyjádření vedlejšího účastníka, že mu dluží jak stěžovatel, tak i jeho otec. Podle stěžovatele měly obecné soudy zohlednit, že zatímco vedlejší účastník je zkušeným podnikatelem, stěžovatel byl v době podpisu směnky studentem ve věku 23 let, psychicky ne zcela zdravý.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Nepřípustnost dovolání Nejvyšší soud řádně odůvodnil (body 19 až 25 jeho usnesení) a na tomto jeho závěru není nic neústavního. Skutková zjištění Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává [nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), bod 24].
8. Ústavní soud se nicméně musí pozastavit nad tím, jak Nejvyšší soud hodnotí údajnou bezprávnou výhružku podáním trestního oznámení (z pohledu § 587 občanského zákoníku). Nejvyšší soud k tomu v bodě 24 uvedl: "Za bezprávnou výhrůžku bez dalšího nelze kvalifikovat ani případné sdělení žalobce (či osob s ním spolupracujících), že v jednání dovolatele (nebo osoby jemu blízké) spatřuje naplnění znaků trestného činu zpronevěry a že proto podá trestní oznámení na Policii České republiky. Jestliže se dovolatel žádné trestné činnosti nedopustil, nemohlo ani případné podání trestního oznámení jakkoli ovlivnit jeho vůli při vystavení sporné směnky (to, že by mělo být vyhrožováno oznámením trestného činu, který dovolatel skutečně spáchal, tvrzeno nebylo)."
9. Ústavní soud k tomu upozorňuje, že judikatura tradičně vymezuje bezprávnou výhružku tak, "že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu (např. že oznámí adresátův trestný čin, neučiní-li tento příslušný právní úkon)." (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 1198/2003; shodně již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96).
10. Byť někdy judikatura jako příklad vskutku uvádí např. výhružku podáním trestního oznámení pro trestný čin, který daná osoba spáchala (např. rozsudky ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 777/2004, nebo ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018), nelze to chápat tak, že snad výhružka podáním trestního oznámení pro trestný čin, který daná osoba nespáchala, automaticky bezprávnou výhružkou není. Ostatně není jasné, jak by vůbec civilní soudy posuzovaly, zda se osoba trestného činu dopustila či nedopustila. Ještě problematičtější aspekt napadeného názoru Nejvyššího soudu spočívá v tom, že by se snad měl stěžovatel v řízení před civilními soudy aktivně doznávat ke spáchání trestného činu (což lze dovozovat z úvahy Nejvyššího soudu, že stěžovatel v dovolání netvrdil, že nějaký trestný čin spáchal). A konečně uvedený právní názor není konzistentní s trestní judikaturou, podle níž jinou těžkou újmou ve smyslu znaku trestného činu vydírání může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, "jímž pachatel jinému hrozí a nutí ho tak, aby se zavázal k náhradě škody, která pachateli ve skutečnosti vůbec nevznikla, anebo vznikla v podstatně menší než požadované výši. Jestliže však pachatel jedná za situace, kdy byl v důsledku počínání jiného poškozen (zvláště mělo-li se tak stát trestnou činností) a jeho cílem je dosáhnout písemného uznání existujícího dluhu, pak alternativní upozornění jiného na to, že pokud mu nezaplatí dluh (resp. nenahradí škodu), podá na něj trestní oznámení, je takové jednání jeho právem jako každého občana." (usnesení ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009, č. 23/2010 Sb. rozh. tr.).
11. Přesto uvedené pochybení Nejvyššího soudu nemá dopad na porušení ústavně chráněných práv stěžovatele. Krajský soud jako soud nalézací totiž svůj pečlivě odůvodněný rozsudek nezaložil na závěru, že výhružka trestního oznámení nebyla bezprávnou výhružkou. Naopak dovodil, že existenci takové výhružky stěžovatel vůbec neprokázal (bod 14 rozsudku). Krajský soud se zaměřil též na jiná tvrzení stěžovatele ohledně fyzického a psychického nátlaku před podpisem směnky (včetně údajných pohrůžek fyzickým násilím), ale ani ty stěžovatel neprokázal. Stěžovatelova tvrzení zůstala vágní, nejasná, vzájemně si protiřečící. S ohledem na typ řízení přitom povinnost tvrzení a povinnost důkazní leželo plně na stěžovateli (body 12 až 16 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatel v řízení před krajským soudem zaměřil jádro své obrany na výhružky násilím (které se neprokázaly), nikoli na výhružce podáním trestního oznámení (které v podstatě jen letmo zmínil, ale ani to neprokázal).
12. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, která zpravidla ústavněprávnímu přezkumu nepodléhají [nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)]. Jinak tomu není ani v této věci, extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry Ústavní soud neshledal. Namítaná výrazná nerovnováha stran při podepisování směnky ze skutkových závěrů ani provedených důkazů neplyne. Co se týče stěžovatelovy psychické nemoci, třeba zdůraznit, že stěžovatel sám tuto skutečnost jako důvod pro zpochybnění platnosti podpisu směnky před obecnými soudy netvrdil (ostatně stěžovatel to připouští a říká, že to netvrdil, neboť mu to bylo "žinantní"). Pak ale není možné, aby s tímto novým tvrzením přišel teprve v řízení před Ústavním soudem.
13. Stěžovatel dovozuje, že k žádné půjčce vedlejšího účastníka stěžovateli či jeho otci nemohlo dojít, protože by půjčka ve výši 430 000 Kč musela být provedena bezhotovostně (podle veřejnoprávních předpisů regulujících hotovostní transakce). Z toho, že žádná bezhotovostní transakce v daném období (dle tvrzení stěžovatele) neproběhla, ale rozhodně dle Ústavního soudu neplyne závěr, že k žádné půjčce či jiné transakci nedošlo. Stěžovatel i zde zůstává jen v rovině spekulace, že by přece vedlejší účastník neriskoval pokutu za správní delikt podle zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.
14. Obecné soudy rovněž řádně odůvodnily neprovedení důkazu výslechem svědka. Třeba dodat, že krajský soud o výslech svědka usiloval, svědek se opakovaně nedostavil. Během několika jednání a výslechu dalších osob (včetně stěžovatelova otce) se pak skutková situace vyjasnila natolik, že výslech svědka se stal nadbytečným (bod 16 rozsudku krajského soudu, bod 14 rozsudku vrchního soudu a body 26 a 27 usnesení Nejvyššího soudu).
15. S ohledem na uvedené nezjistil Ústavní soud žádné porušení stěžovatelova základního práva. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu