Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelek RNDr. Anny Kozákové, a Ing. Magdaleny Srbové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem AK, se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012 č. j. 18 Co 11/2009-588, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2012 č. j. 18 Co 11/2009-604 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 33 Co 2567/2012-717, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2012 č. j. 18 Co 11/2009-588 a s návrhem na zrušení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 18 Co 11/2009 - 588 rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. a II. potvrdil. Ve výroku III. rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že každá ze stěžovatelek (původně žalovaných) je povinna zaplatit žalobci dalších 934.125,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 1. 11. 1997 do zaplacení, jinak co do částky 6,306.930,- Kč s příslušenstvím byl zamítavý výrok nalézacího soudu odvolacím soudem potvrzen. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozsudkem ze dne 28.
3. 2013, sp. zn. 33 Co 2567/2012-717 dovolání stěžovatelek zamítl. Ve včasně podané ústavní stížnosti doplněné několika dodatky stěžovatelky napadají rozsudky odvolacího a dovolacího soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelky nejprve rozsáhle rekapitulují vývoj případu a přikládají k ústavní stížnosti všechna dosavadní rozhodnutí obecných soudů. Z doložených rozhodnutí vyplývá, že výše popsanému vývoji sporu předcházelo rozhodnutí nalézacího soudu v dubnu 2002, které následně zrušil a vrátil zpět k projednání odvolací soud v říjnu 2003.
Nalézací soud opětovně rozhodl shora zmíněným rozsudkem v dubnu 2007. Rozhodnutí nalézacího soudu poté odvolací soud v dubnu 2009 částečně změnil a částečně potvrdil. Dovolací soud v listopadu 2011 rozhodnutí odvolacího soudu až na jeden výrok zrušil. Odvolací soud rozhodl znovu v březnu 2012 rozsudkem, napadeným nyní ústavní stížností. Dovolací soud poté dovolání zamítl v březnu 2013 rozsudkem, taktéž ústavní stížností napadeným. Skutkově lze z doložených rozhodnutí shrnout, že mezi matkou stěžovatelek, jakožto pronajímatelkou na straně jedné a nájemkyní (žalobkyní v řízení před obecnými soudy) na straně druhé byla uzavřena 1.
2. 1993 smlouva o nájmu a správě nemovitosti - domu v Praze. Smlouva byla k ústavní stížnosti přiložena. Pronajímatelka přenechala nemovitost včetně příslušenství a vnitřního vybavení nájemkyni na dobu neurčitou, nejméně na dobu 22 let, za účelem provedení stavebních úprav na vlastní účet nájemkyně pro nebytové účely. V článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy si smluvní strany pro případ, že dojde k ukončení platnosti smlouvy před uplynutím sjednané doby a pronajímatelce vznikne bezdůvodné obohacení zejména provedenými stavebními úpravami a montáží technologických zařízení, ujednaly, že pronajímatelka uhradí nájemkyni částku odpovídající 60 % ze sjednaného nájemného připadajícího na zbývající dobu platnosti smlouvy, přičemž, bude-li platnost smlouvy ukončena pro neplacení nájemného, sníží se tato částka o 40 %.
Nájemkyně se zavázala předat nemovitost pronajímatelce ve stavu dosaženém po stavebních úpravách, včetně technologického zařízení, do 10 dnů ode dne skončení platnosti smlouvy. V letech 1993 - 1994 došlo k rozsáhlé rekonstrukci pronajaté nemovitosti a 16. 3. 1994 ke kolaudaci. Pronajímatelka 7. 11. 1995 zemřela a nemovitost nabyly její dcery - stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalované), každá v rozsahu jedné ideální poloviny. Stěžovatelky dne 27. 6. 1997 odstoupily od smlouvy z důvodu neplacení nájemného nájemkyní.
Nájemkyně po stěžovatelkách požadovala úhradu nákladů vzniklých rekonstrukcí vyčíslených částkou 10,709.496,- Kč. Po částečném zpětvzetí žaloby byla nakonec předmětem žaloby částka 9,604.478,- Kč. Po započtení vzájemných pohledávek a zohlednění promlčení dospěly obecné soudy k rozhodnutím tak, jak bylo shora uvedeno.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a návrhem na zrušení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Soudce Miloslav Výborný, uvedený v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byl v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), nahrazen od 5. 6. 2013 soudcem Vladimírem Sládečkem.
Návrh na zrušení právního předpisu je návrhem akcesorickým, tudíž sdílí osud ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud konstantně judikuje, je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995, U 22/4 SbNU 351).
S ohledem na to, že Ústavní soud posoudil stížnost jako zjevně neopodstatněnou, nemůže se meritorně návrhem na zahájení řízení o kontrole norem zabývat.
Nad rámec uvedeného ještě Ústavní soud však dodává, že možnost stěžovatele napadnout ustanovení právního předpisu v rámci tzv. konkrétní kontroly norem je dle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") možné tehdy, pokud jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Z dikce návrhu, kdy stěžovatelky navrhují zrušení § 1 nařízení vlády k datu vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, plyne, že stěžovatelky napadají aktuální znění § 1 nařízení vlády.
Toto ustanovení však nebylo obecnými soudy aplikováno, neboť soudy aplikovaly pro výpočet úroků z prodlení sice § 1 daného nařízení vlády, ovšem ve znění do 27. 4. 2005, tedy ve znění před novelou provedenou nařízením vlády č. 163/2005 Sb. Relevantním platným ustanovením právního řádu, které bylo v případě stěžovatelek soudy aplikováno a na základě kterého tedy došlo ke stěžovatelkám zpochybněnému výpočtu úroků z prodlení s využitím dnes již neplatného znění § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., je shora citované přechodné ustanovení čl.
II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. V ústavní stížnosti navrhovaná derogace § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. by tak nic nezměnila na tom, že vůči stěžovatelkám by přechodné ustanovení čl. II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. (ve spojení s právní úpravou zakotvenou v § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 27. 4. 2005) bylo nadále aplikovatelné. Návrh na zrušení přechodného ustanovení čl. II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. však ústavní stížnost neobsahuje. Pro úplnost i zde Ústavní soud odkazuje na již shora citované odmítavé usnesení sp. zn. IV.
ÚS 721/06 , které se návrhem na zrušení uvedeného přechodného ustanovení taktéž zabývalo.
Závěrem jen Ústavní soud připomíná, že stěžovatelkami uváděná směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2000/35/ES ze dne 29. června 2000, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, věcně nedopadá na posuzovaný případ, neboť se týká pouze obchodních transakcí definovaných v čl. 2 odst. 1 směrnice, přičemž spor, ve kterém stěžovatelky před obecnými soudy vystupovaly jako žalované, pod uvedené obchodní transakce nespadá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2013
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu