29 Cdo 940/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobkyně L. V., zastoupené Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze,
Bělohorská 262/35, PSČ 169 00, proti žalovanému Garančnímu fondu obchodníků s
cennými papíry, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č.p. 912, ev č. 10, PSČ
110 00, identifikační číslo 26 71 52 87, zastoupenému JUDr. Matějem Outratou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 10, PSČ 110 00, o zaplacení
116.307,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47
Cm 16/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
4. prosince 2007, č. j. 5 Cmo 521/2007-72, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí,
k rukám jeho zástupce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. srpna 2007, č.j. 47 Cm 16/2007-43,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni z titulu náhrady za nevydaný
zákaznický majetek ve smyslu § 81c zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech,
částku 78.121,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 22. června 2003 do
27. dubna 2005, dále ve výši reposazby, vyhlášené Českou národní bankou v jejím
Věstníku, zvýšené o 7 bodů, „splatné k prvnímu dni toho kterého kalendářního
pololetí“, a dále ve výši 3 % z částky 5.305,- Kč ročně od 22. června 2003 do
20. dubna 2005.
V záhlaví označeným rozhodnutím změnil Vrchní soud v Praze k odvolání
žalovaného rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o úrocích z
prodlení, tak, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 78.121,58 Kč s
úrokem 3% ročně od 22. června 2003 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši
3% ročně z částky 5.305,-Kč od 22. června 2003 do 20. dubna 2005.
Odvolací soud - dovozuje, že v projednávané věci je třeba výši úroků určit
podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a
poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, a poukazuje na článek II
nařízení vlády č. 163/2005 Sb., jímž bylo nařízení č. 142/1994 Sb. s účinností
od 28. dubna 2005 novelizováno - uzavřel, že žalobkyni náleží s ohledem na
počátek prodlení žalovaného s plněním povinnosti (22. června 2003) úroky z
prodlení, určené ustanovením § 1 nařízení č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do
27. dubna 2005, tj. ve výši dvojnásobku diskontní sazby, stanovené Českou
národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, navrhujíc, aby jej
Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil článek II nařízení vlády
č. 163/2005 Sb., jímž bylo nařízení vlády č. 142/1994 Sb. s účinností od 28.
dubna 2005 novelizováno, majíc za to, že výklad uvedeného ustanovení přijatý
odvolacím soudem je v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (ES)
číslo 2000/35/ES ze dne 29. června 2000, o postupu proti opožděným platbám v
obchodních transakcích (uveřejněnou v Úředním věstníku L 200, 8. srpna 2000, s.
35-38, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 17, svazek 01, s. 226-229; dále
jen „směrnice“).
Směrnice ukládá státům, aby do 8. srpna 2002 upravily mimo jiné i výši úroků z
prodlení způsobem v ní předvídaným, přičemž umožňuje vyloučit jí upravený
mechanismus pro stanovení výše úroků z prodlení pouze u úroků nižších než 5 Eur
či u dluhů, jež jsou předmětem úpadkového řízení vedeného proti dlužníkovi.
Požadavku účinnosti výše úroků z prodlení stanovené ve vazbě na sazbu centrální
banky vyslovenému směrnicí odpovídají přechodná ustanovení nařízení č. 142/1994
Sb. a zákona č. 370/2000 Sb., neboť stanoví, že věřitel má nárok na úrok z
prodlení ve výši upravené těmito předpisy ode dne jejich účinnosti, i když k
prodlení došlo přede dnem jejich účinnosti.
Dovozujíc, že výrazy užité v článku II. nařízení vlády č. 163/2005 Sb.
(„nastalo-li prodlení … ode dne nabytí … výše úroků z prodlení, k němuž došlo“)
nedávají jednoznačnou odpověď, zejména ve vazbě na úpravu dopadu
předcházejících změn výše úroků z prodlení na v té době existující prodlení, a
zdůrazňujíc závěry Evropského soudního dvora přijaté v rozhodnutích ve věcech
Marleasing, C-106/89, Wagner Miret, C-334/92 a Von Colon, 14/83, uzavírá, že
pojem „prodlení s plněním peněžitého závazku“ je nutno chápat jako „právní
vztah, který vzniká každým dnem, kdy není peněžitý závazek splněn, vzniká po
určitý po sobě jsoucí počet dnů (od započetí prodlení do splnění)“ a co do výše
se řídí od 28. dubna 2005 nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení
vlády č. 163/2005 Sb.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), avšak není důvodné.
Dovolatelka za pomoci eurokonformního výkladu (jímž má být dosaženo shody
článku II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se směrnicí) dovozuje, že sazba úroků
z prodlení se řídí s účinností od 28. dubna 2005 nařízením vlády č. 142/1994
Sb., ve znění účinném od 28. dubna 2005, i tehdy, nastalo-li prodlení před
tímto datem.
Podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27.
dubna 2005, činila výše úroků z prodlení ročně dvojnásobek diskontní sazby,
stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním
peněžitého dluhu.
S účinností od 28. dubna 2005 bylo citované ustanovení nařízením vlády č.
163/2005 Sb. změněno a v současné době zní:
Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní
bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž
trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby
stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního
pololetí.
Podle článku II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se výše úroků z prodlení řídí
nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění tohoto nařízení, nastalo-li prodlení
s plněním peněžitého dluhu ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení (tj. od 28.
dubna 2005). Výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti
tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2007, pod číslem 64,
vysvětlil, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku)
nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den,
kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku. K témuž závěru se
posléze přihlásil i v rozhodnutích ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo
681/2006, 21 Cdo 682/2006 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7,
ročník 2007, pod číslem 104), ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo
3477/2006, ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, ze dne 30. září
2008, sp. zn. 33 Odo 1344/2006 a ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo
4748/2007 (jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
Ve světle uvedeného ustáleného výkladu pak nelze článek II nařízení vlády č.
163/2005 Sb. vyložit jinak, než jak učinil odvolací soud, totiž že se podle
nového znění § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. stanoví sazba úroků z prodlení
pouze tehdy, nastalo-li prodlení nejdříve 28. dubna 2005 (bez ohledu na datum
vzniku právní skutečnosti, na jejímž základě vznikla dlužníkovi povinnost
plnit).
Na tom nemohou ničeho změnit ani argumenty dovolatelky o rozporu takového
výkladu se směrnicí.
Dovolatelka totiž přehlíží, že směrnice se vztahuje pouze na platby, které jsou
úhradou za obchodní transakce ve smyslu jejího článku 2 (srov. článek 1
směrnice či bod 13 její preambule). Nejvyšší soud přitom nemá nejmenší
pochybnosti (a považuje v tomto ohledu ustanovení článků 1 a 2 směrnice za
naprosto jasné /acte clair/), že platba Garančního fondu obchodníků s cennými
papíry z titulu náhrady za nevydaný zákaznický majetek podle § 81c zákona o
cenných papírech není obchodní transakcí ve smyslu článků 1 a 2 směrnice.
To, že se český zákonodárce rozhodl uplatnit pravidla stanovená směrnicí pro
výpočet výše úroků z prodlení i na vztahy, na něž směrnice nedopadá, pak nedává
účastníkům takových vztahů možnost dovolávat se ustanovení směrnice za účelem
dosažení pro ně výhodnější časové působnosti nové úpravy výše úroků z prodlení.
Ani argumenty dovolatelky dosavadními změnami úpravy výše úroků z prodlení
nejsou zcela přesné. Ačkoliv nařízení vlády č. 142/1994 Sb. se skutečně vydalo
cestou nepravé retroaktivity (výše úroků z prodlení, k němuž došlo před nabytím
účinnosti tohoto nařízení, se ode dne jeho účinnosti nařízením řídila – srov. §
3), novela zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, provedená zákonem č.
370/2000 Sb. již vztáhla novou úpravu výše úroků z prodlení (§ 369 obchodního
zákoníku) až na prodlení nastalé nejdříve v den účinnosti novely (tj. 1. ledna
2001 – srov. článek VIII. odst. 39 zákona č. 370/2000 Sb.).
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho
obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit
nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci
u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše
se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle
ustanovení § 14 odst. 3 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 1.000,- Kč. Takto
určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 500,-
Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon
právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z
přidané hodnoty ve výši 160,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak
dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem 960,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. února 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu