33 Odo 1344/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce A. P., zastoupeného JUDr. J.S., advokátem proti žalované A. S. s. r. o.
zastoupené JUDr. A. F., advokátem o zaplacení částky 79.937,57 Kč, vedené u
Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 695/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. května 2006, č. j. 6
Co 836/2006-89, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
října 2004, č. j. 6 C 695/2004-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
částku 79.937,57 Kč, představující kapitalizované úroky z půjčené částky
232.340,- Kč za období roku 2001, 2002 a 2003, pro částečné zpětvzetí žaloby
zastavil řízení o zaplacení částky 178,23 Kč, v rozsahu částky 584,42 Kč žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouvou ze
dne 22. 1. 1996 včetně dodatku ze dne 1. 1. 1997 poskytl žalobce žalované
půjčku ve výši 120.000,- Kč splatnou dne 31. 12. 1997, v období od 1. 11. 1998
úročenou 14 %. Smlouvou ze dne 1. 6. 1997 žalobce půjčil žalované částku
112.340,- Kč splatnou dne 1. 6. 1998, v období od 1. 11. 1998 úročenou 14 %
(viz dodatek č. 1 ze dne 23. 7. 2003). Obě půjčky žalovaná zaplatila až 29.
12. 2003. Dohodami ze dne 7. 5. 1999 a ze dne 21. 7. 2003 žalovaná uznala svůj
dluh vůči žalobci v celkové částce 495.840,- Kč zahrnující i dluh z obou půjček
ve výši 232.340,- Kč. Dodatkem č. 1 ze dne 5. 8. 2003 došlo k vyčíslení úroků z
těchto půjček tak, že za rok 1998 činí 3.644,- Kč, za rok 1996 činí 18.040,-
Kč, za rok 1997 činí 35.722,- Kč a že za rok 1998 do 31. 10. 1998 budou půjčky
úročeny 18,2 %, a od 1. 11. 1998 14 %. Z tohoto skutkového stavu soud prvního
stupně dovodil, že mezi účastníky došlo k uzavření smluv o půjčce podle § 657 a
§ 658 obč. zák. V důsledku pozdního plnění žalované zůstaly podle soudu prvního
stupně nezaplaceny úroky z prodlení za roky 2001 - 2003 v tom rozsahu, v jakém
je požaduje žalobce. Až do úplného zaplacení byla totiž žalovaná v prodlení a
žalobce má nárok na zaplacení sjednaných úroků z prodlení podle § 517 a § 658
obč. zák. Námitku nedostatku aktivní legitimace neshledal důvodnou stejně jako
vznesenou námitku promlčení proto, že uznávacím prohlášením ze dne 7. 5. 1999
a 21. 7. 2003 svůj dluh vůči žalobci žalovaná uznala.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. dubna 2005, č. j. 6 Co
836/2006-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 33
Odo 986/2005-81, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Vytkl mu, že aniž sám hodnotil listinu ze dne 5. 8. 2003, kterou soud
prvního stupně provedl důkaz, jeho rozhodnutí změnil a tím zatížil řízení
vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozsudkem ze dne 4. května 2006, č. j. 6 Co 836/2006-89, Krajský soud v Českých
Budějovicích opět změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části tak,
že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po
zopakování dokazování listinami - smlouvou o půjčce ze dne 22. 11. 1996,
jejími dodatky č. 1 ze dne 1. 1. 1997, č. 2 ze dne 1. 6. 1997, č. 3 ze dne 23.
7. 2003, dohodou o uznání dluhu ze dne 21. 7. 2003, dodatkem č. 1 ze dne 5. 8.
2003, smlouvou o půjčce ze dne 1. 6. 1997 a dodatkem k ní ze dne 23. 7. 2003,
včetně uznávacího prohlášení ze dne 7. 5. 1999 – dospěl k závěru, že žaloba
není důvodná. Ačkoliv žalobce po žalované požadoval zaplacení dohodnutých úroků
z půjčky, soud prvního stupně mu přiznal úroky z prodlení z dlužné částky.
Rozhodnutí soudu prvního stupně není správné i proto, že nárok žalobce je
promlčen, neboť listinu ze dne 5. 8. 2003 nelze považovat za uznání dluhu podle
§ 558 obč. zák., jelikož neobsahuje výslovné prohlášení žalované o uznání
dluhu co do důvodu a jeho výše. Jejím obsahem je pouhé konstatování, jaké jsou
úroky a že nejdříve se zaplatí osobní půjčka a úroky. Listina obsahuje odkaz na
čl. III. dohody ze dne 21. 7. 2003 a nikoliv na čl. I., v němž žalovaná uznala
dluh v rozsahu blíže určených částek. S odkazem na § 101 odst. 1 a § 110 odst.
3 obč. zák. odvolací soud uzavřel, že neuznala-li žalovaná mimo jistiny i
smluvené úroky z půjček, je jí vznesená námitka promlčení důvodná.
V dovolání, jehož přípustnost žalobce (dále též „dovolatel“) dovozuje z § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně zjistil obsah
listiny ze dne 5. 8. 2003 a v důsledku toho dospěl k chybnému právnímu
posouzení věci v otázce promlčení jeho nároku. Má zato, že citovaná listina
(dodatek č. 1 k dohodě ze dne 21. 7.2003) splňuje požadavky uznání dluhu podle
§ 558 obč. zák., neboť z ní „při přísném výkladu“ vyplývá, že žalovaná uznala
pohledávku žalobce co do důvodu i výše a zavázala se ji platit. Výše úroku z
půjčky nebyla sice výslovně specifikována, ale byla určena „dohodou o způsobu
určení výše pohledávky“; z textu dohody vyplývá i dohoda o tom, že úroky budou
spláceny. Nemohlo tedy dojít k promlčení nároku žalobce. S tímto odůvodněním
žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale
stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek
II, bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo v řízení o dovolání postupováno
podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.
59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu včas
oprávněnou osobou (žalovanou), že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. a že jsou splněny i další podmínky dovolacího řízení uvedené v § 241 a
241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o.
s. ř.
Žalobce nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v
dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se
dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je
žalobce obsahově vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Výhradou, že odvolací soud nesprávně zjistil obsah listiny ze dne 5. 8. 2003,
uplatnil žalobce dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka
ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty
námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené
rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a
které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním
zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.
s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li mu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
V daném případě pro právní posouzení věci bylo podstatné zjištění, zda listina
ze dne 5. 8. 2003 obsahuje výslovné prohlášení dlužníka (žalované), že uznává
svůj dluh vůči žalobci co do důvodu a co do výše; jen s listinou takového
obsahu lze spojovat účinky uznání dluhu podle § 558 obč. zák., včetně přetržení
běhu obecné promlčecí doby a jejího nahrazení promlčecí dobou podle § 110 odst.
1 obč. zák.
Z dohody ze dne 21. 7. 2003 uzavřené mezi účastníky řízení vyplývá, že žalovaná
uznala co do důvodu a výše svůj dluh vůči žalobci z titulu blíže neoznačených
faktur ve výši 256.000,- Kč a z titulu smluv o půjčce ve výši 232.340,- Kč,
včetně částky 7.500,- Kč. Současně se zavázala celý dluh splácet v měsíčních
splátkách po 60.000,- Kč, přičemž první splátka měla být uhrazena dne 28. 8.
2003. Součástí ujednání byla dohoda o tom že po zaplacení dlužné částky bude
vypočten úrok z prodlení zvlášť z pohledávky z podnikatelské činnosti a zvlášť
z půjček s tím, že dohodu o výši úroku a jeho splátkách uzavřou účastníci
nejpozději do 15 dnů od úhrady poslední splátky.
Z dodatku č. 1 k dohodě ze dne 21. 7. 2003, který byl vyhotoven účastníky
řízení dne 5. 8. 2003, vyplývá, že tito se dohodli, že „úrok z osobních půjček
p. A. P. firmě A. s. s. r. o. je následující r. 1995 - 3.644,- Kč, r. 1996 -
18.040,- Kč, r. 1997 - 35.722,- Kč, r. 1998 – do 31. 10. 98 – 18,2 %, od 1. 11.
98 – dále půjčky úročeny 14 %, smluvní pokuta z neuhrazených faktur je vždy
nadále 9 %. Obě strany se dohodly, že jako první budou spláceny osobní půjčky a
to tak, že úroky z půjček budou placeny jako první, jak ukládá Obchodní
zákoník“.
Uznání dluhu (§ 558 obč. zák.) je samostatným zajišťovacím institutem;
zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době
uznání. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli.
Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a nasl. obč.
zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh
a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Má-li mít právní důsledky v podobě
přetržení promlčení (§ 110 odst. 1 věta druhá obč. zák.), je nutné, aby došlo k
uznání práva jak co do důvodu, tak co do výše. Pokud jde o uznání práva co do
důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva
uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný, např. poukazem na
upomínku o zaplacení dluhu, v níž je důvod dluhu výslovně obsažen. Stejně tak
uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně
určitelná. Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí
neplatnosti stanovena písemná forma (§ 40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost
projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je
zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp.
věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného
dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného
projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat
důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Uznáním dluhu proto není
např. závazek dlužníka, byť písemný, vrátit v určitém termínu půjčené peníze
(závazek ze smlouvy o půjčce), nýbrž je třeba, aby dlužník písemně uznal, že
splní svůj dluh, uvedl důvod jeho vzniku a výši (rozsah), v jaké jej uznává (k
tomu srovnej Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., a kol.,
Občanský zákoník, Komentář, 10. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 984).
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že písemnost ze dne 5. 8. 2003 nesplňuje
náležitosti uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. s účinky podle § 110 odst. 1
věty druhé obč. zák; chybí v ní jak výslovné vyjádření příslibu žalované coby
dlužníka zaplatit věřiteli (žalobci) úroky z půjčky, tak nesplňuje požadavek
určitosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť z ní nelze zjistit
výši částky, ze které se úroky vypočítávají. Pro období let 2001 až 2003 je
pouze zřejmé, že výše úroků činí 14 %, aniž je uvedena částka, ze které se
vypočítávají, jelikož pohledávky žalobce představují celkem částku 495.840,-
Kč. Ani za použití výkladových pravidel (§ 35 obč. zák.) tak nelze zpochybnit
závěr odvolacího soudu, že citovaná listina není uznáním dluhu podle § 558 obč.
zák. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn
opodstatněně.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
V rámci uvedeného dovolacího důvodu žalobce otevřel dovolacímu přezkumu
kontrolu správnosti závěru odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
věřiteli přiznat. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí
doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč.
zák.).
Jelikož je správný závěr odvolacího soudu, že listina ze dne 5. 8. 2003 není
uznáním dluhu, je přiléhavý rovněž závěr, že v posuzovaném případě nemohlo
dojít ve smyslu § 110 obč. zák. k založení běhu nové promlčecí doby v důsledku
jejího přetržení (přerušení); uplatnil-li žalobce právo na zaplacení úroků z
půjček u soudu až 16. 7. 2004, přičemž tyto měly být splatné nejpozději s
jistinou (tj. u půjčky ve výši 120.000,- Kč dne 31. 12. 1997 a u půjčky ve výši
112.340,- Kč dne 1. 6. 1998) právo žalobce na jejich zaplacení je jako celek
promlčeno [k tomu srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, usnesení ze dne 31. srpna 2006, sp. zn.
21 Cdo 3173/2005, nebo rozsudek ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006,
podle nichž povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného
dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale
jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto
závazku] a nelze ho – s přihlédnutím k námitce žalované – přiznat (§ 100 odst.
1 obč. zák.).
Lze uzavřít, že žalobci se ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s .ř a jeho obsahovaného vymezení nepodařilo zpochybnit
správnost napadeného rozsudku a dovolací soud proto jeho dovolání podle § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech
jeho výrocích, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné
konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání
proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
4/2003).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalobci právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu