Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2025 č. j. 18 Co 102/2025-253 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. února 2025 č. j. 4 C 245/2023-228, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na férové řízení, právo na ochranu majetku a právo na efektivní ochranný prostředek.
2. V řízení o zaplacení částky ve výši 207 482 Kč s příslušenstvím Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením uložil stěžovateli (žalovanému), aby zaplatil zálohu na náklady důkazu spojeného s výslechem svědků ve výši 10 000 Kč.
3. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odmítl podle § 218 písm. c) ve spojení s § 202 odst. 1 písm. k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), jelikož nebylo přípustné, neboť směřovalo proti usnesení obvodního soudu, jímž byla účastníkovi řízení uložena povinnost složit zálohu na náklady důkazu.
4. Stěžovatel vysvětluje, že ústavní stížnost přesahuje jeho soukromoprávní zájem a veřejná subjektivní práva. Domáhá se zaujetí stanoviska, jak mají obecné soudy postupovat v případě uložení povinnost složit zálohu na provedení důkazu, zda lze takové rozhodnutí přezkoumat v odvolacím řízení, zda mají obecné soudy povinnost odůvodnit, proč záloha stíhá konkrétního účastníka, zda záloha nenarušuje soudní řízení, není projevem diskriminace a svévolí. Dále uvádí, že je aktuálně pracovně vytížen a ústavní stížnost doplní k výzvě Ústavního soudu.
5. Ústavní soud si od obvodního soudu nechal zaslat usnesení napadená ústavní stížností. Stěžovatele již nevyzýval k doplnění ústavní stížnosti, neboť jeho podání spolu s kopiemi napadených usnesení poskytnutými obvodním soudem poskytuje dostatečný podklad pro vlastní rozhodnutí.
6. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud se zabýval přípustností ústavní stížnosti ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci pouze po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud proto v této souvislosti opakovaně konstatuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) nebo nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
8. Stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady provedení důkazu výslechem svědků. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi mnohokráte uvedl, že rozhodnutí týkající se nákladů na provedení důkazu představuje rozhodnutí nemeritorní povahy, kterým nemůže dojít k zásahu do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele, přičemž provedení důkazu výslechem svědka představuje pouze jeden z důkazů v soudním řízení, a není jím nijak předjímáno výsledné rozhodnutí soudu, kterým teprve bude účastníkům řízení uložena také povinnost k zaplacení nákladů řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 3460/12 , ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3693/16 nebo ze dne 28. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 1005/22 ).
9. S ohledem na citovaná rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady důkazu nepředstavuje konečné rozhodnutí, kterým by byla stěžovateli uložena povinnost k úhradě nákladů řízení. Rozhodnutím o uložení povinnosti složit zálohu na náklady důkazu ani není nijak předjímáno výsledné rozhodnutí soudu, kterým teprve bude jednotlivým účastníkům řízení uložena povinnost k zaplacení nákladů řízení a ani rozhodnutí ve věci samé. Ústavní stížnost je proto nepřípustná.
10. K otázce stěžovatele, zda lze rozhodnutí o uložení povinnosti složit zálohu na náklady důkazu přezkoumávat v odvolacím řízení, lze jen stručně uvést, že nepřípustnost tohoto opravného prostředku vyplývá jednoznačně z § 202 odst. 1 písm. k) o. s. ř. Městský soud tedy nepostupoval svévolně, pokud odvolání stěžovatele odmítl.
11. Ústavní soud konečně nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 2547/22 ). Tento postup je myslitelný pouze v případech doposud neřešených ústavněprávně významných otázek, mezi něž však stěžovatelem předestřené námitky týkající se uložení povinnosti hradit zálohu na provedení důkazu nespadají. Ústavní stížnost podstatně nepřesahuje svým významem zájmy stěžovatele.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2025
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka