Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2024 č. j. 4 To 122/2024-36 a usnesení Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. února 2024 č. j. KZV 1/2023-153, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích (dále jen "krajské státní zastupitelství") napadeným usnesením podle § 77b odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších přepisů, rozhodlo o změně důvodu zajištění konkretizovaných nemovitých věcí stěžovatele [zajištěných doposud podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 19. 5. 2021 č. j. KRPC-73628-178/TČ-2020-020080, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 7. 2021 č. j. 4 To 321/2021-22] na zajištění nároku poškozené obchodní společnosti X (dále jen "poškozená") na náhradu škody způsobené jí zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se podle obžaloby dopustil stěžovatel.
3. Instanční stížnost stěžovatele proti usnesení krajského státního zastupitelství krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
4. Stěžovatel namítá, že napadená usnesení jsou nepřiměřená, neboť cena zajištěných nemovitých věcí (podle odborného vyjádření jde o částku 32 052 505 Kč) je výrazně vyšší, než kolik činí aktuálně vyčíslovaná škoda, jež měla být způsobena trestnou činností, pro kterou byla na něj podána obžaloba (částka 20 760 320 Kč). Orgány činné v trestním řízení odkazovaly na úřední záznam policejního orgánu ze dne 16. 9. 2023 o telefonickém dotazu na znalce, který uvedl, že hodnota nemovitých věcí "má za roky 2022-2023 klesající trend, a to až o 20 % p. a., přičemž je predikováno pokračováni tohoto trendu v následující době". Z toho krajské státní zastupitelství dovodilo, že hodnota zajištěných nemovitých věcí klesla na necelých 65 % oproti době, kdy byly zajištěny. Odkaz na pouhé ústní sdělení znalce nemůže obstát z hlediska požadavků kladených na přezkoumatelnost rozhodnutí, zvláště se zřetelem k závažnosti důsledků zajištění majetku. Závěr o poklesu cen zajištěných nemovitých věcí neodpovídá obecně známému trendu vývoje cen na realitním trhu, který byl ve sledovaném období opačný. Z úředního záznamu se přitom výslovně podává, že "k upřesnění ceny obvyklé zajištěných nemovitostí by bylo nutné vypracovat nový znalecký posudek".
5. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že nekriticky převzal závěry usnesení krajského státního zastupitelství, přičemž konstatoval, že obsah úředního záznamu "koresponduje s obecně medializovanými zprávami o poklesu hodnoty nemovitostí, a to v letech 2022-2023". Krajský soud nesrozumitelně argumentoval, že "dané zjištění lze akceptovat, neboť k němu došlo ještě před návrhem zmocněnce poškozené, a to v rámci přípravného řízení". Stěžovatel se vymezuje rovněž proti závěru krajského soudu, podle kterého si může nechat vypracovat znalecký posudek na ocenění zajištěných nemovitých věcí a následně jej předložit v trestním řízení. Podle stěžovatele by posudek nebyl akceptován a povinnost řádného a přezkoumatelného ocenění zajišťovaného majetku tíží orgány činné v trestním řízení.
6. Krajský soud uvedl, že ze zajištěného majetku bude vedle náhrady škody "ve výši cca 21 000 000 Kč a hotovosti na pokladně ve výši cca 800 000 Kč" hrazeno i případné příslušenství, "tedy úroky z prodlení, které z těchto částek budou nemalé" (opětovně bez sebemenší snahy o jejich specifikaci, a to jak časovou, tak číselnou), dále náklady řízení a rovněž "poměrně vysoký peněžitý trest". Tato jeho úvaha však nekoresponduje s tvrzením, že cena zajištěných nemovitých věci je přiměřená k (samotnému) nároku na náhradu škody.
7. Závěrem stěžovatel rekapituluje, že zásah do svých základních práv napadenými rozhodnutími spatřuje v jejich nepřezkoumatelnosti, v nepřiměřenosti zajištění jeho majetku a způsobu, jakým se orgány činné v trestním řízení "vypořádaly" s aktualizací zjištěné hodnoty zajištěných nemovitých věcí, jakož i v délce trvání zajištění bez zohlednění běhu času, kdy se nároky na důvody tohoto zajištění postupně zpřísňují. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele kolidují s judikaturou Ústavního soudu, kupř. nálezy ze dne 10. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 919/14 (N 225/75 SbNU 521), ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 818/20 (N 152/101 SbNU 64) a usnesením ze dne 28. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 275/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud předně připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, vymyká-li se postup orgánů činných v trestním řízení zcela ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
10. Dále Ústavní soud připomíná, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 47 a násl. nebo § 79a a násl. trestního řádu představují majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tudíž o "zbavení majetku" podle čl. 1 odst. 1 věty druhé Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření, jež se týká "užívání majetku" podle odst. 2 tohoto článku (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, stížnost č. 5493/72, odst. 62). Skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, však nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
11. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 47 a násl. a § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází z jejich smyslu a účelu. Zajištění nároku poškozeného na majetku obviněného podle § 47 a násl. trestního řádu představuje opatření směřující k zajištění práv poškozeného, který je oprávněn podle § 43 odst. 3 trestního řádu uplatnit nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem. Zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou není odnětí daných prostředků vlastníkovi, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k takovému jejich užití, které by mařilo průběh a výsledek trestního řízení. Jde o omezení vlastnického práva dotčených osob, avšak v hranicích výluky z jeho ochrany, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
12. Na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle § 47 a násl. a § 79a a násl. trestního řádu jsou z ústavního pohledu kladeny následující požadavky: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. obdobně usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07 ). Kromě toho i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v soustavě orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně žádat o zrušení zajištění.
13. Zajištění nároku na majetku obviněného podle § 47 a násl. trestního řádu se uplatní za podmínky, že zde je důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno. Zajištění podle § 79a a násl. trestního řádu (a platí to přiměřeně i při zajišťování náhradní hodnoty) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný zjištěnými skutečnostmi, postačí. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, či jsou opodstatněné obavy z jednání obviněného na úkor poškozeného, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být dalším šetřením vyvrácen. Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
14. Legitimita zajištění v průběhu řízení se může oslabit v souvislosti s plynutím času. V tomto směru je vhodné upozornit zejména na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) [podobně nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli", kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho", přičemž "k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti (...) nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu".
15. Nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že je institutem zatímní povahy, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3674/13 a ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 776/14 , která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí naplňuje výše uvedené požadavky (bod 12. i. p.), to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění.
16. V posuzovaném případu policejní orgán usnesením ze dne 19. 5. 2021 č. j. KRPC-73628-178/TČ-2020-020080 rozhodl o zajištění náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu, přičemž toto usnesení nabylo právní moci, když stížnost proti němu byla krajským soudem usnesením dne 20. 7. 2021 č. j. 4 To 321/2021-22 zamítnuta. Ústavní stížností napadenými usneseními došlo ke změně důvodu zajištění tak, že se na nemovitých věcech zajišťuje nárok poškozené na náhradu škody (§ 47 a násl. trestního řádu).
17. Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil zejména na posouzení, zda rozhodnutí o zajištění naplňují vymezené předpoklady, a to s přihlédnutím k možnostem stěžovatele dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k vyhovění ústavní stížnosti přitom neshledal.
18. Napadená rozhodnutí zákonný podklad nepostrádají, protože zajištění probíhá v procesním režimu § 47 a násl. trestního řádu. Rozhodováno je přitom orgány k tomu trestním řádem určenými. Stejně tak Ústavní soud ve věci nezjistil existenci svévole.
19. Stěžovatelovu námitku, že cena zajištěných věcí je výrazně vyšší než obžalobou vyčíslená škoda, považuje Ústavní soud za neopodstatněnou, neboť rozsah zajištění majetku je obecně vymezen pravděpodobnou výší nároku poškozeného, a proto musí být úměrný předpokládané výši škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo rozsahu bezdůvodného obohacení získaného trestným činem. Stanovení ceny nemovitých věcí vyžaduje, aby bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace oceňování nemovitostí, ve formě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku; je tomu tak proto, že soudu nepřísluší nahrazovat tyto důkazní prostředky "hodnocením" vlastním. Rovněž z hledisek ústavněprávních se uplatní názor, podle kterého posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (přičemž není ani podstatné, že případně patřičnými odbornými znalostmi disponuje).
20. Stěžovatelova argumentace, podle které v rozhodném období nedošlo k poklesu cen zajištěných nemovitých věcí, nýbrž naopak jejich nárůstu, může představovat relevantní informaci, že aktualizované znalecké zkoumání je opodstatněné. Ústavní soud, aniž by vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími v rovině, které z nich jsou "správnější", nepovažuje citované skutkové a právní závěry včleněné do obou usnesení za vybočující z ústavně vymezeného rámce. V obecné rovině lze konstatovat, že uvažovaný prodej nemovitých věcí uskutečněný veřejnou dražbou by nemusel vést k výtěžku odpovídajícímu ceně stanovené odborným vyjádřením či znaleckým posudkem, ale výrazně nižšímu. Dosažený výtěžek závisí na mnoha faktorech, kromě samotné formy tohoto zpeněžení nemovitých věcí též jejich stavu, druhu či poloze. Stěžovatel v této souvislosti nic konkrétního neuvádí, nicméně je patrné, že jde o stavby, zahrady, trvalé travní porosty či rybníky v menších obcích, což jeho argumentaci o nepoměru mezi škodou uváděnou v obžalobě a případným výtěžkem z prodeje nemovitých věcí nepodporuje. Krajský soud se nedopustil excesu ani tím, že poukázal na další možné penězi vyčíslitelné důsledky případného odsouzení stěžovatele. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelův názor, podle kterého je neudržitelné konstatování krajského soudu, že si může nechat vypracovat znalecký posudek na ocenění zajištěných nemovitých věcí a následně jej předložit v trestním řízení.
21. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit míra intenzity zásahu daného zajištění do práv stěžovatele, když přes obtíže mu způsobované ji nelze považovat za mimořádnou. Bezprostředně aplikovatelné na věc nejsou nosné důvody nálezu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1624/19 (N 209/97 SbNU 249), který se týká uloženého trestu propadnutí věci. Ústavní soud stěžovatelem odkazovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 919/14 konstatoval, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, v čem má vůbec spočívat trestná činnost, z níž je stěžovatelka podezřelá, resp. jakou výši škody měla případně způsobit. Tyto údaje jsou v nyní posuzované věci zřejmé, což vyplývá též ze samotné stěžovatelovy argumentace. Ve věci sp. zn. I. ÚS 818/20 spočívaly nosné důvody nálezu ve spojení délky trvání zajištění a nepřiměřeného rozsahu zajištění nemovitých věcí, přičemž obdobné námitky stěžovatelem uplatněné v nyní posuzovaném případu byly vypořádány výše. Stěžovatelem rovněž odkazovaným usnesením sp. zn. III. ÚS 275/22 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
22. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu