Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Šroubárna Ždánice a. s., sídlem Jiráskova 972/52, Kyjov, zastoupené Mgr. Miroslavem Osladilem, advokátem, sídlem Sokolovská 668/136d, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 2024 č. j. 7 Afs 280/2022-42 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2022 č. j. 31 Af 4/2021-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Celní úřad Hodonín dodatečnými platebními výměry ze dne 8. 8. 2011 podle čl. 217 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství a podle čl. 1 prováděcího nařízení Rady (EU) č. 723/2011 ze dne 18. 7. 2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen "nařízení č. 723/2011") vyměřil stěžovatelce antidumpingové clo na spojovací materiál v celkové výši 74 686 993 Kč. Dodatečné platební výměry již byly předmětem přezkumu správních soudů i Ústavního soudu, přičemž ústavní stížnost stěžovatelky byla usnesením ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3594/14 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
3. Celní úřad pro Jihomoravský kraj rozhodnutím ze dne 18. 5. 2020, nevyhověl žádosti stěžovatelky, jíž se domáhala vrácení přeplatku na clu (vč. příslušenství) stanoveném a zaúčtovaném na základě dodatečných platebních výměrů. K odvolání stěžovatelky vedlejší účastník řízení potvrdil rozhodnutí celního úřadu, pouze formálně změnil právní základ pro nevrácení cla a příslušenství.
4. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud konstatoval, že na danou věc je třeba aplikovat prováděcí nařízení Komise (EU) 2020/611 ze dne 30. 4. 2020, kterým se konečné antidumpingové clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky opětovně ukládá na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen "nařízení č. 2020/611"), podle něhož se cla vybraná na základě prováděcího nařízení č. 723/2011 nevrací, přičemž veškerá vrácení, k nimž došlo v návaznosti na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 3. 7. 2019, Eurobolt, C-644/17, EU:C:2019:555 (dále jen "první rozsudek Eurobolt") získají orgány, které uvedená vrácení provedly, zpět (viz čl. 2 nařízení č. 2020/611). Ve vztahu k námitkám dovozujícím neplatnost nařízení č. 2020/611 krajský soud odkázal na rozsudek Tribunálu ze dne 18. 5. 2022, Eurobolt VB a další v. Komise, T-479/20, ECLI:EU:T:2022:304 (dále jen "rozsudek Tribunálu"). Ten jednoznačně dovodil, že nařízení č. 2020/611 nelze považovat za neplatné a čl. 2 nařízení č. 2020/611 není v rozporu se zásadou zákazu retroaktivity.
5. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu, přičemž v odůvodnění rozsudku vycházel i z rozsudku SDEU ze dne 11. 1. 2024, C-517/22 P, Eurobolt a další v. Komise a Stafa Group, (dále jen "druhý rozsudek Eurobolt").
6. Stěžovatelka namítá, že správní orgány jí na výrobky dovezené z Malajsie uložily antidumpingové clo na dovoz výrobků z Čínské lidové republiky podle nařízení č. 723/2011, aniž by pro uvalení takového cla měly oporu v zákoně. Podle stěžovatelky je z výkladu nařízení č. 723/2011 zřejmé, že zboží skutečně malajského původu není předmětem antidumpingového cla. Nařízení č. 723/2011 bylo prohlášeno za neplatné rozsudkem Eurobolt, což znamená, že se ruší od počátku. Antidumpingové clo, jehož vrácení se stěžovatelka domáhala, jí tak bylo vyměřeno bez právního základu, resp. bylo vyměřeno na základě neplatného právního předpisu.
7. Stěžovatelka dále namítá, že ve správních a soudních řízeních vztahujících se k předmětným dodatečným platebním výměrům se ve svých podáních opakovaně dovolávala neplatnosti nařízení č. 723/2011. Tato námitka ale byla celními i soudními orgány ignorována, stejně tak jako opakované návrhy stěžovatelky, aby bylo posouzení platnosti nařízení č. 723/2011 předloženo jako předběžná otázka SDEU. Přitom právě v řízení o předběžné otázce podané jiným subjektem (Eurobolt) bylo dne 3. 7. 2019 SDEU rozhodnuto, že je nařízení č. 723/2011 neplatné.
8. Nařízení č. 2020/611 zakázalo vrácení antidumpingových cel vybraných na základě neplatného nařízení č. 723/2011 daňovým subjektům, a dokonce stanovilo povinnost celních orgánů vybrat zpět takto vrácené clo. Nařízení č. 2020/611 v čl. 2 uvaluje antidumpingové clo na případy dovozu daného zboží, které se uskutečnily před přijetím nařízení č. 2020/611, tedy stanovuje právní povinnost a uvaluje clo se zpětnou účinností. Retroaktivita právních norem je v rozporu s ústavním pořádkem.
9. Stěžovatelka také namítá, že nařízení č. 723/2011 i nařízení č. 2020/611 byly přijaty v rozporu se závazky plynoucími z členství ve World Trade Organization, a tedy i v rozporu s právním řádem, přičemž tento rozpor nebyl příslušnými orgány nikdy odstraněn nebo jinak napraven.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud je vrcholným ochráncem české ústavnosti i proti eventuálním excesům unijních orgánů a unijního práva. Je-li Ústavní soud vrcholným interpretem ústavních předpisů České republiky, které mají na českém území nejvyšší právní sílu, je zřejmé, že čl. 1 odst. 1 Ústavy nemůže být porušen. Pokud by totiž evropské orgány vykládaly nebo rozvíjely právo EU takovým způsobem, který by ohrožoval základy materiálně chápané ústavnosti a podstatné náležitosti demokratického právního státu, které jsou v souladu s Ústavou České republiky chápány jako nedotknutelné (čl.
9 odst. 2 Ústavy), potom by takové právní akty nemohly být v České republice závazné. V souladu s tím Ústavní soud přezkoumává jako ultima ratio i to, zda se právní akty evropských orgánů drží v mezích pravomocí, které jim byly poskytnuty. Ingerence Ústavního soudu se vykonává zejména u aplikace unijního práva v konkrétních případech, jež mohou napadnout Ústavnímu soudu cestou individuálních ústavních stížností souvisejících s eventuálními (výjimečnými) excesy unijních orgánů a unijního práva do základních práv a svobod [např. nález ze dne 31.
1. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 5/12
(N 24/64 SbNU 237) a tam uvedená judikatura].
12. Posouzení otázek spojených s aplikací unijního práva jako práva bezprostředně použitelného je především v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností možnost a případně i povinnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie [srov. nález ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05
(N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), bod 48, nebo nález ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20 , bod 44]. Ačkoliv Ústavní soud není oprávněn autoritativně vykládat unijní právo ani bezprostředně kontrolovat jeho dodržování, neznamená to, že by z ochrany, kterou poskytuje ústavně zaručeným právům a svobodám, byly vyloučeny případy, v nichž vnitrostátní soudy toto právo nesprávně aplikují či interpretují. Judikatura zdejšího soudu naopak setrvale potvrzuje, že porušení ústavně zaručených základních práv či svobod může spočívat právě v nesprávné aplikaci či interpretaci unijního práva [srov. nález ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19
(N 228/103 SbNU 318), bod 26]. Výklad unijního práva obecnými soudy přitom nikdy nesmí být svévolný či neudržitelný, a to ani tam, kde nevzniká povinnost položit předběžnou otázku [srov. např. nález ze dne 19. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 2224/19
(N 194/97 SbNU 94)]. O takový případ porušení základních práv stěžovatelky v posuzované věci nejde.
13. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a vypořádaných správními soudy. Námitky stěžovatelky týkající se výkladu nařízení č. 723/2011 a s tím související (ne)uložení antidumpingového cla, stejně jako námitka nepoložení předběžné otázky SDEU v předcházejícím řízení, byly již předmětem přezkumu Ústavního soudu a byly vypořádány v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3594/14
.
14. Stěžovatelka rozporuje výklad nařízení č. 723/2011 a nařízení č. 2020/611 provedený správními soudy. Jejich (ne)zákonností a z ní vyplývajícími důsledky na (ne)uložení, případně (ne)vrácení antidumpingových cel, se však SDEU, který má výlučnou pravomoc rozhodovat o (ne)platnosti aktů Evropské unie, již obsáhle zabýval v prvním rozsudku Eurobolt, v rozsudku Tribunálu i v druhém rozsudku Eurobolt. Správní soudy posuzovaly oprávněnost nároku stěžovatelky v souladu s výkladem SDEU, přičemž jejich výklad nebyl svévolný ani neudržitelný.
15. Stěžovatelka požádala v roce 2020 o vrácení přeplatků na clech a souvisejícím příslušenstvím, které měly podle jejího názoru vzniknout zaplacením antidumpingového cla na základě dodatečných platebních výměrů. SDEU v prvním rozsudku Eurobolt rozhodl, že prováděcí nařízení č. 723/2011 je neplatné, neboť při jeho přijímání nebyly dodrženy veškeré procesní náležitosti (podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 1225/2009 ze dne 30. 11. 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství), avšak nezpochybnil materiální stránku nařízení.
Po vyhlášení prvního rozsudku Eurobolt pokračovala opětovně Komise v šetření obcházení antidumpingových opatření, aby napravila formální protiprávnost zjištěnou SDEU. Šetření nevedlo ke změně závěrů Komise, že dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, by měl znovu podléhat původním opatřením, pročež bylo přijato nařízení č. 2020/611.
16. SDEU se údajným porušením zásady zákazu zpětné účinnosti v nařízení č. 2020/611 týkající se období, na které se vztahuje nařízení č. 723/2011 prohlášené za neplatné, zabýval v bodech 60 až 64 druhého rozsudku Eurobolt. V souladu s předchozí judikaturou (rozsudek ze dne 9. 5. 2021, Roland v. Komise, T-132/18, EU:T:2021:329, rozsudek ze dne 15. 3. 2018, Deichmann, C-256/16, EU:C:2018:187) SDEU konstatoval, že čl. 2 nařízení č. 2020/61 není v rozporu se zásadou zákazu zpětné působnosti zakotvenou v čl.
10 odst. 1 nařízení č. 1225/2009. SDEU také konstatoval, že nařízení č. 2020/611 bylo a je platným a účinným právním aktem. Podstatnou byla skutečnost, že nařízení č. 1225/2009 a na něj navazující základní nařízení, jejichž platnost nebyla nijak zpochybněna, umožňovaly v případě obcházení rozšíření své působnosti prováděcím nařízením přijatým na základě čl. 13 tohoto nařízení, a to se zpětnou působností ode dne, kdy byla stanovena povinnost vést celní evidenci dovozu. Prováděcí nařízení č. 2020/611 s tímto požadavkem nebylo v rozporu.
17. Stěžovatelka nemá pravdu, jestliže tvrdí, že retroaktivita je v rozporu s ústavním pořádkem. Takto obecný a kategorický závěr Ústavní soud neformuloval ani v nálezu, jehož se stěžovatelka dovolává [nález ze dne 24. 5. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/93
(N 25/1 SbNU 189)], když se v něm objevuje požadavek, aby každý ústavně možný případ retroaktivity byl zakotven expressis verbis v ústavě, resp. zákoně, a vyřešeny s tím spojené případy tak, aby nabytá práva byla řádně chráněna. K aktuálnímu přehledu lze odkázat na nález ze dne 14. 2. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 42/23 , bod 42 an. Mnohé případy, kdy rozhodnutí má zpětné účinky, typicky k okamžiku zahájení řízení, s ohledem na účel stanoveného pravidla jsou známé i v českém právním řádu. Uvedené pravidlo s jasně deklarovanými zpětnými účinky za účelem zabránění obcházení již dříve stanovené povinnosti proto neohrožuje základy materiálně chápané ústavnosti a podstatné náležitosti demokratického právního státu.
18. Správní soudy v napadených rozsudcích aprobovaly postup správních orgánů při rozhodování o žádosti stěžovatelky podle čl. 2 nařízení č. 2020/611, přičemž veškeré námitky týkající se výkladu nařízení č. 723/2011 a nařízení č. 2020/611 podrobně vypořádaly a z ústavněprávního pohledu jim Ústavní soud nemá co vytknout. Z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se správní soudy řídily při posouzení nynější věci a řádně vysvětlily, v čem je argumentace stěžovatelky nesprávná. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
19. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu