Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Vondrové, zastoupené Mgr. Tomášem Holubem, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2024 č. j. 26 Co 150/2023-124, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jaroslavy Červenkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení II. a III. výroku usnesení krajského soudu ve sporu o ochranu rušené držby, které podle ní porušilo její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Stěžovatelka vlastní pozemek s domem v obci D. Vedlejší účastnice, která vlastní sousední pozemek, bez předchozího upozornění odstranila část plotu mezi pozemky, který stěžovatelka postavila v roce 2016 namísto starého plotu. Vedlejší účastnice vykopala a vyjmula ze země několik zabetonovaných sloupků, odštípla vodící drát plotu a srolovala část pletiva. Stěžovatelka následně plot provizorně obnovila.
3. Stěžovatelka podala k Okresnímu soudu Praha-východ žalobu na ochranu rušené držby podle § 1003 občanského zákoníku. Domáhala se, aby se vedlejší účastnice zdržela dalšího rušení držby plotu a aby jej uvedla do předchozího stavu. Okresní soud stěžovatelce usnesením ze dne 29. 9. 2023 č. j. 22 C 297/2023-60 vyhověl a výrokem I zakázal vedlejší účastnici jakékoli další rušení držby k hraničnímu plotu. Výrokem II okresní soud vedlejší účastnici uložil, aby do 21 dní od právní moci usnesení nechala zhotovit na místě nové oplocení v podobě, ve které plot dříve zbudovala stěžovatelka. Výrokem III zamítl návrh, aby vedlejší účastnice obnovila plot s pomocí konkrétně určené osoby. Výrokem IV zamítl návrh vedlejší účastnice, aby se stěžovatelka zdržela vstupu na její pozemky a výrokem V rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Vedlejší účastnice se odvolala proti všem výrokům usnesení okresního soudu mimo výroku III. Krajský soud napadeným usnesením odvolání vyhověl, výroky I a II usnesení okresního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II usnesení krajského soudu), výrok IV usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že návrh vedlejší účastnice má okresní soud projednat samostatně v řízení na ochranu vlastnického práva (výrok I), a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Okresní soud i krajský soud se shodly potud, že stěžovatelka měla držbu plotu a že do této držby vedlejší účastnice zasáhla. Krajský soud nicméně zaujal odlišný názor na povahu zásahu do držby. Zatímco pro okresní soud byl nynější zásah dostatečný pro poskytnutí ochrany rušené držbě podle § 1003 občanského zákoníku, podle krajského soudu šlo pouze o jednorázový a již ukončený rušební čin, který pro vyhovění žalobě nestačil. Krajský soud založil napadené usnesení na tom, že § 1003 občanského zákoníku poskytuje ochranu jen před rušením držby dostatečné intenzity.
Rušení bylo jednorázové a nepokračuje. Krajský soud též přihlédl k tomu, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí běží spor o hranici pozemku. Rušení tedy nedosahovalo požadované intenzity.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že znění § 1003 občanského zákoníku nepodmiňuje poskytnutí ochrany rušené držbě tím, že musí jít o rušení určité intenzity. Nelze z něj dovodit, že si ochranu zaslouží jen trvající nebo naopak již ukončené, ale opakované či sériové rušení. V závěrech krajského soudu spatřuje výkladový exces a odepření spravedlnosti. Krajskému soudu též vytýká, že nezdůvodnil závěr o tom, že stěžovatelce nevznikla rušením držby žádná újma. Stěžovatelka sice plot vrátila na původní místo, ale pouze v nouzovém stavu, kdy zásahem vedlejší účastnice poškozený plot pouze volně stojí na místě.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je proto přípustná.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není další běžnou přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavní soud zasahuje výjimečně, pouze pokud řízení před obecnými soudy či jejich závěry mají vady ústavněprávního rozměru [srov. nálezy ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12
(N 154/70 SbNU 425), bod 11, nebo ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13
(N 24/72 SbNU 275), body 11-12].
8. Rozhodnutí o žalobě z rušené držby nezasahují do práv a povinností účastníků řízení o této žalobě konečným způsobem. Tato rozhodnutí proto podrobuje jen omezenému ústavnímu přezkumu a zkoumá pouze, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4306/18
(N 93/94 SbNU 179), bod 14].
9. To, že zde není přípustné dovolání, nestaví Ústavní soud do role sjednocovatele judikatury v těchto věcech. Ústavní soud dodává, že v rozporu s tím, co namítá stěžovatelka, není vyloučeno, aby ve lhůtě pro podání žaloby na ochranu rušené držby podle § 1008 občanského zákoníku podala též petitorní žalobu. Účel obou žalob a rozsah skutečností, které na jejich základě soudy zkoumají, jsou odlišné (nález IV. ÚS 4306/18 nebo nález ze dne 11. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 2463/21 , body 21 a 22).
10. Krajský soud vyšel z toho, že ochrana podle § 1003 občanského zákoníku náleží nejenom proti zásahům trvajícím či opakujícím se, ale též proti již ukončenému rušení, hrozí-li nebezpečí jeho opakování v budoucnu. Současně nevyloučil poskytnutí ochrany i v případech krátkého, avšak velmi intenzivního rušení, hrozí-li nebezpečí jeho opakování (bod 22 napadeného usnesení). Tento výklad nelze považovat za svévolný (srov. též usnesení ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3308/23 , bod 17).
11. Ústavní soud uznává, že ne všechny části napadeného usnesení jsou formulovány přesně (krajský soud např. v bodu 23 tvrdil, že stěžovatelce "žádná konkrétní újma nevznikla" - stěžovatelce na plotu podle obsahu soudního spisu viditelně vznikla škoda, jejíž náhrady se se pochopitelně může domáhat). Ve výsledku ale rozhodnutí krajského soudu ve shora naznačeném omezeném přezkumu ústavnosti obstojí. Ústavní soud zdůrazňuje, že ochrana podle § 1003 občanského zákoníku nespočívá v náhradě škody a touto cestou se nelze domáhat ani opravy poškozené věci.
Odůvodnění krajského soudu lze porozumět nejlépe tak, že zásah vedlejší účastnice již byl ukončen a ani z dalších zjištěných okolností či samotné intenzity jednorázového zásahu nehrozilo další rušení držby plotu, nikoli že by snad jednorázový zásah nemohl nikdy vést k poskytnutí ochrany (srov. odůvodnění v bodech 23 a 24). Napadené rozhodnutí nebrání stěžovatelce, aby využila jiné způsoby ochrany svých práv, případně se domáhala náhrady škody po vedlejší účastnici.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na tento výsledek řízení nebylo možné uložit jeho účastníkům povinnost k náhradě nákladů řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu