Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti THERMOIL s. r. o. v likvidaci, sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Martinem Kolářem, advokátem, sídlem Na Vinici 1227/32, Děčín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2023 č. j. 10 Afs 144/2021-76 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2021 č. j. 51 Af 8/2019-198, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že několika platebními výměry Celního úřadu pro Středočeský kraj byl stěžovatelce za zdaňovací období září 2017, říjen 2018, listopad 2018, leden 2019, únor 2019 a březen 2019 vyměřen nárok na vrácení spotřební daně ve výši 0 Kč a za zdaňovací období leden až červen 2014 byla stěžovatelce doměřena spotřební daň z minerálních olejů. Stěžovatelka totiž za dotčená zdaňovací období nesplnila podmínky pro vrácení daně ve smyslu § 56 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve zněních účinných pro jednotlivá zdaňovací období (dále jen "zákon o spotřebních daních"). Proti těmto platebním výměrům stěžovatelka podala odvolání, které vedlejší účastník zamítl. Následně stěžovatelka podala několik žalob. Protože jádro sporů v případě všech žalob spočívalo především v posouzení otázky, zda stěžovatelka naplnila podmínky pro vrácení daně uvedené v § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních, spojil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") všechna řízení pod sp. zn. 51 Af 8/2019.
3. Krajský soud žaloby stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatelka podala kasační stížnost, kterou napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud. Konstatoval, že nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů vzniká právnickým a fyzickým osobám, které nakoupily za cenu včetně daně, vyrobily pro vlastní spotřebu nebo přijaly v režimu podmíněného osvobození od daně topné oleje, pokud je prokazatelně použily pro výrobu tepla. Podle Nejvyššího správního soudu nebyla stěžovatelka výrobcem tepla, neboť neměla neustálou a výlučnou kontrolu nad spotřebou olejů, které dodávala svým zákazníků a nemohla tedy prokazatelně doložit, že zákazníci je skutečně použili pro výrobu tepla. Výklad § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních musí být zužující, což vyplývá už z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2006, čj. 2 Afs 196/2004-126. Přestože byl stěžovatelce v dřívějších letech nárok na vrácení daně přiznáván, tento postup správců daně nezaložil ustálenou správní praxi souladnou se zákonem a stěžovatelce tak nemohlo vzniknout legitimní očekávání. Legitimní očekávání nemohou založit akty, které byly vydány na základě nepravdivých, nesprávných, či neúplných údajů. Stěžovatelčina tvrzená praxe průměrného propočtu spotřeby topných olejů přitom neodpovídala faktickým zjištěním daňové kontroly.
4. Stěžovatelka namítá, že svými rozhodnutími správní orgány bez předchozího upozornění prolomily dosavadní správní praxi, kterou vůči stěžovatelce a jejímu právnímu předchůdci prokazatelně uplatňovaly od roku 1999 a odmítly stěžovatelce vrácení spotřební daně se zpětnou účinností. Stěžovatelčin obchodní model spočíval v tom, že na své jméno a účet nakoupila minerální oleje, zavezla je do místa výroby tepla svých zákazníků a v daném místě provozovala výrobu tepla z těchto topných olejů prostřednictvím automatizovaných procesů v pronajatých topných zařízeních, nacházejících se v objektech (zpravidla rodinných domech) zákazníků. Správci daně začali vykládat požadavek na prokazatelné použití topných olejů k výrobě tepla tak, že osoba žádající o vrácení spotřební daně musí mít po celou dobu neustálou a výlučnou kontrolu nad výrobou tepla. Jde o zužující výklad, který vůči daňovým poplatníkům zpřísňuje podmínky pro vrácení spotřební daně. Dosavadní správní praxe přitom nebyla nezákonná. Text zákona umožňuje i jiný než zužující výklad a nelze z něj dovodit, že "prokazatelnost" znamená neustálá a výlučná kontrola nad výrobou tepla. Nezákonnost správní praxe nemohla založit ani existence rozsudku 2 Afs 196/2004-126, neboť jde o ojedinělé rozhodnutí, na které soudní praxe začala navazovat teprve nedávno. S tímto judikátem navíc polemizoval i vedlejší účastník a zcela vědomě a soustavně opomíjel jeho závěry. Nejvyšší správní soud nevysvětlil, co ho kromě existence rozsudku 2 Afs 196/2004-126 vede k závěru o nezákonnosti dosavadní správní praxe.
5. Stěžovatelka odmítá, že by vědomě správním orgánům poskytovala nepravdivé údaje a rozporuje jednotlivé závěry Nejvyššího správního soudu. Napadá způsob, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal s listinami, kterými prokazovala obecnou platnost správní praxe a zlom v dosavadní správní praxi. Stěžovatelka uvádí, že se ocitla v situaci, kdy na ni byl zpětně aplikován přísně restriktivní výklad zákona a ve chvíli, kde se dovolává prokazatelné dlouhodobé správní praxe, znovu je na ni aplikován další přísně restriktivní výklad, týkající se zásady legitimního očekávání. Stěžovatelka se nové restriktivní praxi ihned, jakmile jí byla oznámena, přizpůsobila. Požaduje pouze, aby nebyla vystavena negativním zpětným následkům změny správní praxe založené na jiném, dosud bezproblémovém a dlouholetém výkladu zákona.
6. Ke změně správní praxe došlo až v roce 2017 a nikoliv na základě rozsudku 2 Afs 196/2004-126. Změna správní praxe se výhradně týkala výkladu právní otázky, zda může být za výrobce tepla považována osoba, která teplo vyrábí v pronajatých topných zařízeních, aniž by měla plnou a trvalou kontrolu nad výrobou tepla. Nejvyšší správní soud v nedávných rozsudcích dospěl k závěru, že v případě změny této konkrétní správní praxe se zásady legitimního očekávání nelze dovolávat od okamžiku, kdy správce daně daňovému subjektu sdělí, že přistupuje ke změně v právním náhledu na postavení daňového subjektu z hlediska splnění podmínek § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Od dané chvíle má stěžovatel reálnou možnost přizpůsobit této změně své obchodněprávní vztahy. Podle logiky těchto rozhodnutí se stěžovatelka mohla dosavadní správní praxe dovolávat až do konce roku 2019, neboť o změně právní praxe se dozvěděla až z rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 28. 1. 2020.
7. Stěžovatelka dále podotýká, že dosavadní správní praxe byla v souladu s eurokonformním výkladem zákona. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") vyplývá povinnost dodržovat princip proporcionality. Systematika i účel Směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (dále jen "Směrnice") stojí na zásadě proporcionality a energetické produkty by se měly zdaňovat podle skutečného účelu použití. Z judikatury SDEU rovněž plyne, že zásada proporcionality brání tomu, aby nebyla snížená sazba daně aplikována jen z důvodu nedodržení určitých formalit, jestliže není dáno podezření, že k dodávkám došlo za cílem zneužití snížené sazby daně. Rozhodujícím kritériem použití určité sazby daně je účel použití, a nikoliv způsob použití, tj. konkrétní postup, kterým k použití dochází. Požadavek, že výrobce tepla musí mít nad výrobou tepla neustálou a výlučnou kontrolu je tedy komunitární úpravě zcela cizí.
8. Princip proporcionality je jednou ze základních ústavních zásad, což je důležité v kontextu práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka splnila všechny zákonné požadavky související s řádným uplatněním práva na vrácení spotřební daně, a to včetně předložení povinné evidence. V daňovém řízení navíc nebyla zjištěna žádná okolnost svědčící o zneužití snížené sazby daně. Při ústavním přezkumu na základě zásady proporcionality je tedy nutno zvážit několik skutečností. Minerální oleje, ohledně kterých byl stěžovatelce odepřen nárok na vrácení spotřební daně, byly řádně obarvenými a značkovanými minerálními oleji určenými k použití jako palivo pro výrobu tepla. Státní orgány měly plnou a neomezenou možnost ověřovat způsob použití topných olejů v jednotlivých místech spotřeby, a tím kontrolovat, zda nedochází k jejich zneužití (použití k nepovoleným účelům).
9. V daňovém řízení nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo možnému zneužití či podvodnému vylákání snížené sazby daně. Sledovaným cílem právní úpravy je přitom snaha zabránit zneužití systému spotřební daně. Stěžovatelka měla jen omezené možnosti mít plnou a neustálou kontrolu nad procesem výroby tepla, aniž by zároveň nedocházelo k zásahům do základních práv a svobod odběratelů tepla. Systematické odepření nároku na vrácení spotřební daně je pro stěžovatelku navíc likvidační (zdanění topných olejů základní sazbou 10 950 Kč/1000 l namísto snížené sazby 660 Kč/1000 l).
10. Obecné soudy se odchýlily od ustáleného výkladu SDEU a tento postup nijak neodůvodnily. Zodpovězení otázky náležitého souladu s právem Evropské unie je nezbytné. Absence takového výkladu by byla porušením práva na zákonného soudce. Základní práva zakotvená Listinou základních práv EU byla již Ústavním soudem v některých případech použita jako referenční kritérium ústavního přezkumu. Stěžovatelka je tedy oprávněna se jich před Ústavním soudem dovolávat. Stěžovatelce byl odňat majetek v rozporu se zásadou proporcionality. Totožné důvody, které vedou k závěru o porušení základních práv stěžovatelky plynoucích z ústavního pořádku České republiky, tedy vedou i k závěru o porušení základních práv stěžovatelky zaručených Listinou základních práv Evropské unie. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí rovněž pro jejich nesoulad se základními právy zaručenými Listinou základních práv EU, či sám řízení o ústavní stížnosti přerušil a rozhodl o položení v ústavní stížnosti formulovaných předběžných otázek SDEU.
11. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná [stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Rozhoduje-li o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, nelze jej považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Platí přitom, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
13. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být proto pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně souladný [např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., patří Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
14. Ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takovéhoto předpisu orgány veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy. Takováto konstantní správní praxe a na ni případně navazující rozhodování správních soudů (vyvolá-li ovšem taková správní praxe vůbec potřebu žalob ve správním soudnictví) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné interpretované právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo [nález ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 629/06 (N 11/48 SbNU 111)].
15. Jak už Ústavní soud připomenul, jeho úkolem není výklad předpisů z oblasti veřejné správy. S odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, by byl oprávněn výklad § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Právní závěry ohledně obsahu povinnosti doložit, že topné oleje byly prokazatelně použity pro výrobu tepla zakotvené v § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že jakkoliv zákon výslovně nepodmiňuje nárok na vrácení spotřební daně neustálou a výlučnou kontrolou nad výrobou tepla, tak tento požadavek plyne právě ze slova "prokazatelně".
16. Pokud žadatel o vrácení daně vykonává jen občasnou a nevýlučnou kontrolu nad spotřebou topných olejů, tak nebude schopen unést své důkazní břemeno. Výklad obecných soudů je racionálně obhajitelný a nemůže být považován za jakkoli extrémní, aby vyvolal ústavněprávně relevantní dopad do práv stěžovatelky. Jak Nejvyšší správní soud vysvětlil, stěžovatelka svůj obchodní model založila na bezmezné důvěře v poctivost svých zákazníků. Poté co topné oleje dovezla, fakticky pozbyla kontroly nad tím, jak zákazníci dodané oleje použijí. Poskytované údaje od zákazníků byly nepravidelné a nepřesné. Nemohla tedy mít jistotu o tom, že dodané oleje byly skutečně použity pro výrobu tepla a neunesla důkazní břemeno.
17. Jde-li o tvrzenou správní praxi a z ní vyplývající legitimní očekávání, obecné soudy vysvětlily, že správní praxe byla nezákonná, přičemž jejich odůvodnění dostatečně odpovídá na námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti. Poukázaly na rozsudek 2 Afs 196/2004-126 podle nějž ustanovení upravující nárok na vrácení spotřební daně je nutné vykládat zužujícím způsobem - nárok nemůže náležet subjektům, které teplo bezprostředně nevyrábějí, ale jen vyvíjejí činnost k tomuto účelu směřující. Vypořádaly se přitom i se "stářím" rozsudku a jeho aplikovatelností v současné době. Krajský soud správně poukázal na to, že stěžovatelka zcela pomíjí výslovný požadavek zákonodárce, že daňový subjekt musí "prokazatelně" minerální oleje využít k výrobě tepla, přičemž toto prokazatelné využití je třeba vztahovat k jednotlivým zdaňovacím obdobím. To však ve věci stěžovatelky nebylo v praxi možné.
18. Nejvyšší správní soud uspokojivě vyložil, proč legitimní očekávání stěžovatelce nesvědčilo, přestože nezákonná správní praxe může výjimečně vyvolat legitimní očekávání, když popsal, jak byl postup správních orgánů spočívající ve vrácení spotřební daně založen na neúplných či zavádějících údajích. Dovozená správní praxe se tak netýkala konkrétních skutkových okolností případu stěžovatelky. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, že stěžovatelka předložila jiný způsob měření spotřeby topných olejů, než který byl skutečně vykonáván. Stěžovatelka tak neměla přesné údaje o množství spotřebovaného topného oleje, za nějž uplatňovala vrácení spotřební daně. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, stěžovatelka neměřila skutečnou spotřebu topných olejů, spolehla se jen na přibližné informace od zákazníků a nekontrolovala, zda jsou skutečně všechny dodané topné oleje používány k výrobě tepla.
19. Při daňové kontrole v říjnu 2014 vyšlo najevo, že praxe stěžovatelky neodpovídá jejím tvrzením. Ústní popis propočtu spotřeby topných olejů působil propracovaně a vyvolával dojem, že stěžovatelka měla vždy k dispozici přesné a průběžné údaje z jednotlivých topných zařízení, které porovnávala s komplexními celkovými údaji. Tak tomu ale nebylo, spotřeba byla pouze odhadována, což správce daně dříve nezjistil. Nejvyšší správní soud přitom uvedl, že ne vždy stěžovatelku odběratelé informovali o spotřebě topných olejů v měsíčních intervalech a spotřebu odečítali jen z rysek na nádržích (s možnou odchylkou v rozmezí padesát až sto litrů). K tomu Ústavní soud poukazuje na bod 53 napadeného rozsudku krajského soudu, kde je uvedeno, že listinami navrženými k dokazování by stěžovatelka mohla prokázat nanejvýše to, že celní orgány byly při kontrolách výjimečně konfrontovány izolovaně s určitým dílčím problematickým rysem činnosti stěžovatelky, nikdy však uceleně, přičemž stěžovatelka v dané souvislosti obvykle reagovala nepravdivými prohlášeními o pravidelné inventurní činnosti prováděné jejími zaměstnanci na všech místech spotřeby, které už nebyly blíže prověřovány.
20. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že z ničeho neplyne, že by se správci daně v minulosti konkrétně vyjádřili k později sporným okolnostem vztahů, které navazovala stěžovatelka se svými zákazníky. Jako nezákonnou lze hodnotit libovůli spočívající v dvojím (různém) posouzení téže věci, ovšem v otázce, kterou správce daně v konkrétních případech skutečně posuzoval. Neprověření či pouhé přehlédnutí určité skutečnosti, a tedy neposouzení právního vztahu, neznamená, že správce daně vše aproboval. Účastník, zejména je-li profesionálem v oboru, se tak může spolehnout na postoj správního orgánu v případě, že akt jemu adresovaný výslovně hodnotí všechny podstatné skutkové okolnosti. Tento závěr považuje Ústavní soud za logický a dostatečně odůvodněný.
21. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice uvádí, že správci daně věděli, že o spotřebě oleje byla většinou informována zákazníky, nicméně v ústavní stížnosti už nijak nerozporuje, že správci daně nevěděli, jakým způsobem k měření spotřeby topných olejů docházelo. Pokud jde o nepravidelnosti hlášení, sama stěžovatelka v ústavní stížnosti přiznává, že k nepravidelným hlášením docházelo a zároveň nepředkládá, u kterých topných zařízení k nepravidelným hlášením nedocházelo. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není utvářet skutková zjištění (to náleží správním orgánům a případně správním soudům), je povolán toliko k ověření, že výsledné skutkové zjištění nepředstavuje logický exces (ten je dán např. tehdy, nemá-li skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování při žádném z logicky přijatelných způsobů interpretace provedených důkazů, či je skutkové zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazy), a k ověření, že při dokazování byla v procesní rovině respektována základní práva a svobody.
22. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice fakticky namítá, že skutková zjištění obecných soudů (dosavadní správní praxe, které se stěžovatelka dovolává, byla přijata na základě neúplných či dokonce snad až stěžovatelkou vědomě poskytnutých nepravdivých údajů) jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy (jednotlivá tvrzení stěžovatelky v bodě 5.2 ústavní stížnosti), činí tak ale ničím v ústavní stížnosti nepodloženými prohlášeními a obecnými odkazy na daňové kontroly, aniž by poukázala na konkrétní důkazy, se kterými jsou skutková zjištění obecných soudů v rozporu. Stěžovatele, povinně v řízení o ústavní stížnosti zastoupeného advokátem, stíhá břemeno tvrzení a je tedy jen na něm, aby Ústavnímu soudu předložil přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, na jejímž základě by teprve Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí a následně pak případně ústavní stížnosti vyhovět. Úkolem Ústavního soudu není si absentující argumentaci domýšlet a suplovat tak činnost zmocněného advokáta. Jinými slovy řečeno, není na Ústavním soudu, aby sám dohledával a identifikoval důkazy, se kterými jsou skutková zjištění obecných soudů v rozporu.
23. Jde-li o možné pochybení obecných soudů, které má spočívat v tom, že neodůvodnily nepředložení předběžné otázky Ústavní soud konstatuje, že k porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, případně k porušení práva na zákonného soudce, zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny, dojde v případě nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru pouze tehdy, pokud obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, či pokud je spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, nevysvětlí, proč otázku nepoložily, přičemž na úrovni českého ústavního pořádku obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie (nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 (N 108/89 SbNU 593), bod 81). Ústavní soud si vyžádal kopii kasační stížnosti a repliku stěžovatelky, přičemž ani v jednom z těchto podání stěžovatelka položení předběžných otázek Nejvyššímu správnímu soudu nenavrhla. Zbývá tedy posoudit, zda byla spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá.
24. Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3444/23 v němž shledal ústavněkonformním rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2023 č. j. 1 Afs 202/2022-69. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud posuzoval položení shodně formulovaných předběžných otázek, které stěžovatelka předkládá v ústavní stížnosti. Uvedl, že právo Evropské unie pouze rámcově upravuje mechanismus, v němž členské státy ukládají daňovým subjektům daň, resp. přiznávají osvobození od daně. Členské státy mají v tomto ohledu prostor pro uvážení, a to jak s ohledem na stanovení oprávněného subjektu, tak stanovení konkrétních podmínek osvobození od daně. Český zákonodárce využil tohoto prostoru pro uvážení při formulaci § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních, v němž nárok na vrácení daně navázal na podmínku prokazatelného využití oleje pro výrobu tepla. Unijní právo se nijak nevyjadřuje k otázce, které osoby členské státy ve vnitrostátním právu označí za subjekty oprávněné osvobození od daně nárokovat (podrobně body 22 - 30 odůvodnění rozsudku).
25. Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3444/23 tento závěr výslovně shledal ústavněkonformním (bod 15) a přestože není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od tohoto závěru, s ohledem na totožné znění předběžných otázek, odchylovat. Stěžovatelka rozpor § 56 odst. 1 zákona o spotřební dani s unijní úpravou neodvozuje od žádného konkrétního ustanovení Směrnice, nýbrž od obecné zásady proporcionality. Posouzení proporcionality nicméně závisí na úvaze soudu, což nepředstavuje zřejmou spornost výkladu unijního práva s vnitrostátní úpravou. Spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu tedy prima facie zřejmá nebyla a obecným soudům tak nelze vytknout, že předběžnou otázku nepodaly z vlastní inciativy.
26. K požadavku stěžovatelky, aby formulované předběžné otázky položil SDEU Ústavní soud, je třeba poukázat na ustálený postoj Ústavního soudu, který spočívá v tom, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti (pokud mu v tom samozřejmě nebránily relevantní okolnosti - například mu nemohla být známa nová judikatura vrcholných soudů, zásadně se změnily společenské okolnosti, anebo došlo ke změně právní úpravy). Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadami subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat (např. nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16
(N 249/83 SbNU 885), body 17 a 19). Tento přístup uplatňuje Ústavní soud i ohledně požadavku položit předběžnou otázku jinému soudnímu tělesu (usnesení ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2583/23 , bod 10). Jak již Ústavní soud uvedl výše, stěžovatelka podání předběžných otázek před Nejvyšším správním soudem nepožadovala. Stejně tak stěžovatelka neuplatnila námitky ohledně eurokonformního výkladu, a tyto jsou proto rovněž materiálně nepřípustné v řízení o ústavní stížnosti.
27. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu