Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Zdechovského, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, AK Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o., se sídlem Resslova 1253, 500 02, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2012, č. j. 10 C 24/2010-566 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2013, č. j. 21 Co 493/2012-704, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na zachování lidské důstojnosti, garantovaného čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), práva pokojně vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny a současně porušením práva na spravedlivý proces a nestranného soudce, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), domáhal zrušení shora označeného rozsudku okresního soudu a potvrzujícího rozsudku soudu odvolacího.
Ústavní soud nejprve zkoumal přípustnost ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů. Konstatoval, že vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1, písm. a) občanského soudního řádu, je ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, dovolání nepřípustné, a stěžovatel tak vyčerpal všechny opravné prostředky.
V tomto smyslu se Ústavní soud dále zabýval tím, zda je ústavní stížnost přípustná i proti tzv. mezitímnímu rozsudku, tedy rozsudku podle § 152 odst. 2 občanského soudního řádu, kterým se rozhoduje o základu projednávané věci. V souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu projevené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1560/08 , lze konstatovat, že v některých případech pravomoc Ústavní soudu přezkoumávat akty orgánů veřejné moci pokrývá i pravomoc přezkoumávat z pohledu zásahů do základních práv či svobod i rozsudek, kterým se rozhoduje pouze o základu projednávané věci.
Předmětem řízení před obecnými soudy, proti jejichž výše specifikovaným rozhodnutím stěžovatel směřuje svou ústavní stížnost, byl tvrzený nárok vedlejší účastnice Mgr. Kláry Zdechovské na výživné rozvedené manželky. Jádrem obrany stěžovatele, která je rovněž předmětem jeho ústavní stížnosti, je tvrzení, že by soudem přiznané výživné bylo v rozporu s dobrými mravy dle § 96 odst. 2 zákona o rodině. Jednání v rozporu s dobrými mravy se vedlejší účastnice měla dopustit zejména tím, že měla dle stěžovatele přinejmenším podíl na diskreditaci stěžovatele anonymními dopisy, anonymním udáním u správce daně, který následně u stěžovatele provedl daňovou kontrolu, a tím, že stěžovatele vykázala ze společné domácnosti.
Z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2012, č. j.
10 C 24/2010-566, vyplynulo, že se soud první instance zaměřil na prokázání, zda stěžovatelem specifikované jednání vedlejší účastnice mohlo představovat jednání proti dobrým mravům ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině. Soud mezitímním rozsudkem konstatoval důvodnost žalobního návrhu vedlejší účastnice a odmítl tak tvrzení stěžovatele. Tento rozsudek Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 2. 2013, č. j. 21 Co 493/2012-704, potvrdil. Odvolací soud provedl stěžovatelem navrhované důkazy, které dle jeho soudu nebyly soudem první instance provedeny korektně, a nakonec se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, tak i jeho právními závěry.
Tyto závěry není třeba podrobněji opakovat, neboť jsou stěžovatelům i obecným soudům známy a ve své podstatě budou zmíněny v dalším textu. Stěžovatel svou ústavní stížnost směřuje do třech základních okruhů. První z nich představuje namítané porušení práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, práva pokojně vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny a práva na zachování lidské důstojnosti, garantovaného čl. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny. K tomuto porušení mělo dojít zejména tím, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se stěžovatelem navrhovanými důkazy, neprovedly je a svá rozhodnutí tak zatížily závažnými procesními vadami.
Druhý okruh představuje porušení práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k čemuž mělo dle ústavní stížnosti dojít tím, že soudy svévolně konstatovaly, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, neprokázal, že by vedlejší účastnice jednala proti dobrým mravům a vyhověly žalobnímu návrhu vedlejší účastnice. Protiústavní jednání soudů mělo především spočívat v nesprávně provedeném dokazování. Třetí okruh představuje porušení práva na nestranného soudce garantovaného čl.
36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dle ústavní stížnosti měla být samosoudkyně soudu první instance zaujatá vůči stěžovateli, na což stěžovatel usuzuje z tvrzení obsažených v odůvodnění rozsudku, které jsou dle jeho mínění nerelevantní k projednávané věci. Stěžovatel petitorně žádal zrušení shora specifikovaných rozsudků Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové, které k ústavní stížnosti přiložil. Ústavní soud tedy přezkoumal obě rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
První ze shora označených okruhů shrnujících namítané zásahy do ústavních práv stěžovatele je spojen s vadami dokazování před obecnými soudy, přičemž tyto soudy měly zcela pominout tvrzení stěžovatele o porušení dobrých mravů vedlejší účastnicí. Obecné soudy dle stěžovatele nevěnovaly dostatečnou pozornost prokázání toho, že vedlejší účastnice jednala vůči němu nemravně. Soudy ochranu práv stěžovateli neposkytly, a pouze se formalisticky zaměřily na řešení toho, zda se vedlejší účastnice nedopustila vůči stěžovateli protiprávního jednání, či mu způsobila škodu.
Stěžovatel dále namítá, že soudy nereflektovaly ústavní rozměr vzájemné vyživovací povinnosti manželů a rozhodly, že je povinen poskytnout vedlejší účastnici výživné, přestože mu škodí. Tuto skutečnost však nebyl vzhledem k jednání soudů schopen prokázat. Soudy svým zásahem v rozporu s garantovaným právem na spravedlivý proces zasáhly rovněž do práva pokojně vlastnit majetek a do práva na zachování lidské důstojnosti, neboť stěžovatel byl povinen plnit, přestože pro to, dle jeho soudu, neexistovala právní opora.
V rámci odůvodnění lze tento okruh spojit s druhým okruhem namítaných zásahů do základních práv a svobod stěžovatele, kdy měl být stěžovatel nedostatečným dokazováním provedeným obecnými soudy krácen na svých právech, čímž mělo dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy se shodly v názoru, že stěžovatelem namítané jednání vedlejší účastnice by bylo schopné jevit známky jednání proti dobrým mravům. Stěžovatel však dle názoru obou obecných soudů neunesl své důkazní břemeno a neprokázal, že by tak, jak uvádí, vedlejší účastnice skutečně jednala.
Stěžovatel namítá, že soudům plně stačilo přečíst výpovědi z jiných řízení a nepovažovaly za nutné je vyslechnout přímo před soudem. Rovněž soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz znalcem z oboru daktyloskopie, který měl prokázat, že vedlejší účastnice skutečně anonymní dopisy psala. Soudy se tak formalisticky spokojily s důkazy a jejich hodnocením, které provedly jiné orgány veřejné moci (Policie ČR, státní zastupitelství, přestupková komise), které prošetřovaly, zda je vedlejší účastnice skutečně původcem difamujících anonymních dopisů, avšak nedospěly ke ztotožnění pachatele.
Tím dle stěžovatele nedošlo k provedení a hodnocení důkazů, ke kterému jsou soudy povinny. Ústavní soud konstantně judikuje, že není na místě další instance v soustavě obecných soudů, a to ani ve smyslu jejího vrcholu. Je proto výrazně limitován ve svých zásazích do rozhodovací činnosti obecných soudů. Z tohoto důvodu je Ústavní soud povinen minimalizovat své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci a svou pravomoc je oprávněn využít, pouze pokud jejich činnost zasáhla do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obecně je nutno konstatovat, že nikoli každá nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva vede k porušení některého ze základních práv či svobod. Tento názor Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůrazňuje. V procesu dokazování může jít o případ tzv. opomenutých důkazů, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV.
ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377).
Tyto excesy představují zejména situace, kdy se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopouští svévole, svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem neodůvodní, jejich závěry a odůvodnění se příčí logickým a empirickým poznatkům, jsou výrazem prázdného formalismu, či představují jiné extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08 ,
, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 ). Postup obecných soudů, jak ve smyslu interpretace, dokazování a aplikace nemůže být založen na svévoli, ale musí splňovat standardy, které jsou v demokratickém právním státě obvyklé (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255, sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165).
Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, v kontextu argumentace stěžovatele a jeho tvrzení rovněž obsažených ve stížnosti, Ústavní soud vykročení z mezí ústavnosti, zakládající ve smyslu jeho stabilní rozhodovací praxe důvod pro zásah do rozhodování obecných soudů (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08 ,
I. ÚS 3143/08 , usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 a
I. ÚS 574/13 ), neshledal. V případě stěžovatelem navržených důkazů nenastala situace, že by soudem byly bez dalšího zcela opomenuty jím předložené důkazní návrhy, či by důkazy provedené obecnými soudy a jejich následné hodnocení byly v příkrém rozporu (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94 ,
,
II. ÚS 182/02 ,
II. ÚS 539/02 ,
I. ÚS 585/04 ,
II. ÚS 566/06 , a další). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti sám připouští, že se soudy obsáhle věnovaly vysvětlení toho, proč některé důkazy neprovedly. Nemůže se tedy jednat o opominuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Rovněž namítané provedení dokazování čtením obsahu spisu jiných orgánů veřejné moci nepředstavuje samo o sobě zásah do ústavních práv stěžovatele, konkrétně zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Podle rozhodnutí Ústavního soudu ve věci I. ÚS 3725/10 skutečně dokazování vždy provádí soud, jenž rozhoduje ve věci. Je nutné, aby k tomu došlo při jednání, ke kterému jsou přizváni účastníci řízení, kteří musí mít možnost se k důkazům vyjádřit. Stěžovatel netvrdí, že by neměl možnost se k důkazům vyjádřit přímo při jednání či v rámci řízení.
Obecné soudy jednaly ústavně konformně i ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, který uvádí, že provedení důkazu celým spisem není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil. Zpravidla totiž nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu (viz dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001, ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008).
Přes možné pochybení prvoinstančního soudu, které však nedosahuje ústavních mezí, spočívající v nejasnosti v protokolaci o provádění dokazování, které napravil odvolací soud, k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Odvolací soud vyzval stěžovatele, aby přesně specifikoval části spisů, které má soud jako důkaz provést. Takto označené důkazy byly soudem při jednání přečteny. Nejenže stěžovatel tyto části přímo označil, rovněž měl možnost se k těmto důkazům vyjadřovat, čehož využil. Obecné soudy tak jednaly ve smyslu názoru Nejvyššího soudu a rovněž dle názoru Ústavního soudu se držely ústavních mezí.
Za takto zjištěného skutkového stavu ovšem potom i odkaz stěžovatele na judikaturu, jíž se na podporu svých vývodů dovolával, očividně postrádá relevanci. Soud totiž v návaznosti na jím zjištěný skutkový stav a specifický skutkový kontext sledoval odlišnou argumentační linii, a tudíž ani v tomto ohledu mu nelze nic zásadního vytknout. Pokud obecné soudy konstatovaly, že by bylo v rozporu s dobrými mravy přiznat vedlejší účastnici výživné, pokud se dopustila protiprávního jednání, je zřejmé, že se soustředily na tuto linii.
Navíc v situaci, kdy se tímto směrem zaměřil i stěžovatel. Soudy se vypořádaly se všemi návrhy stěžovatele, přičemž je nutno připomenout, že soudy jednaly v souladu s dispozičním principem a nikoli s principem inkvizičním, který by více odpovídal stěžovatelově argumentaci. Přestože stěžovatel může být přesvědčen o tom, že vedlejší účastnice vůči němu jednala nejen v rozporu s dobrými mravy, ale přímo protiprávně, tuto skutečnost nebyl schopen v řízení prokázat nikoli vinou obecných soudů. Soudy pak nemohly přisvědčit této verzi událostí, protože pro ni neexistovala dostatečná důkazní opora.
Ústavní soud připomíná, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny důkazy navržené procesními stranami. Obecné soudy vybočí z mezí ústavnosti, pokud účastníci řízení navrhnou provedení konkrétního důkazu, přičemž takový návrh je soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut. Tento postup, který není ústavně konformní, se odrazí v odůvodnění konkrétního rozhodnutí, kde o jeho zamítnutí absentuje jakákoli zmínka či je toliko marginální a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. ( sp. zn. IV. ÚS 570/03 ,
III. ÚS 150/93 ,
III. ÚS 61/94 ,
III. ÚS 51/96 ,
,
II. ÚS 213/2000 ,
I. ÚS 549/2000 ,
IV. ÚS 582/01 ,
II. ÚS 182/02 ,
I. ÚS 413/02 ,
IV. ÚS 219/03 a další). Obecné soudy jsou povinny ve svých rozhodnutích vysvětlit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Pokud tak neučiní, zatíží svá rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně vadami zakládajícími rozpor se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a obvykle tím poruší právo účastníků řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, případně důkazy, jimiž se soud při volném hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (viz I. ÚS 113/02, nález sp. zn. III. ÚS 61/94 , Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51 obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 , tamtéž, sv. 22, str. 65, nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 , tamtéž, sv. 22, str. 19, nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000 , tamtéž, sv. 21, str. 153).
Obecně lze uzavřít, že Ústavní soud konstantně setrvává na stanovisku, že jeho zásah v rámci řízení o ústavních stížnostech se omezuje na taková pochybení v poznávacím procesu zjišťování skutkového stavu, kdy se jedná o důkazy opomenuté, o důkazy získané a posléze i použité v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv přijatelného logického a empirického základu, jak bylo již uvedeno výše. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz nález IV. ÚS 570/03 ). Proto v tomto bodě shledal ústavní stížnost neopodstatněnou.
Třetí okruh namítaných zásahů směřuje vůči porušení práva stěžovatele na nestranného soudce. Stěžovatel uvádí, že samosoudkyně v rozhodování soudu první instance byla vůči němu zaujatá, což se projevilo v jejím rozhodování. V odůvodnění soudu první instance se dle jeho mínění objevují nerelevantní prvky, jejichž účelem je pouze stěžovatele poškodit a vypovídají o tom, že samosoudkyně nerozhodovala nestranně. Svá tvrzení v právní rovině stěžovatel opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. 1. 1970, číslo stížnosti 2689/65, Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, číslo stížnosti 73797/01 a Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005, číslo stížnosti 64935/01 a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 722/05
. Z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice, které se jeví na rozdíl od zbývajících rozhodnutí ESLP jako nejrelevantnější, plyne, že závěry o nestrannosti je nutno opřít jednak o zjištění osobního přesvědčení toho kterého soudce v dané situaci a jednak je, dle jeho názoru, nutné se ujistit, že tento soudce poskytuje dostatečné záruky vylučující jakoukoli legitimní pochybnost. Soud dále konstatuje, že osobní nestrannost se předpokládá, pokud není prokázán opak a současně je nutné zkoumat, zda jsou obavy dotčené osoby objektivně ospravedlnitelné.
Ústavní soud hodnotí jednání dotčeného soudu jako dostatečně nestranné. Stěžovatel kromě odkazu na konkrétní věty rozhodnutí neposkytuje dostatek skutečností schopných vyvolat důvodné a ospravedlnitelné pochybnosti o absentující nestrannosti soudu. Přítomnost dílčích pasáží napadaných stěžovatelem není schopna sama o sobě vyjevit cokoli o podjatosti soudce či jeho negativním postoji vůči jedné ze stran. Samotný popis sice není zcela jazykově neutrální, ale stále ještě v mezích deskripce akceptovatelné pro rozhodování soudů, a objektivně líčí průběh minulých dějů a rekapituluje všechny důvody, které vedly soud k jeho závěru.
Ústavní soud posoudil jednání soudu první instance i ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 722/05 a konstatuje, že hodnocení vyjádřené v odůvodnění ústavní stížností napadaného rozhodnutí je schopné vyvolat tzv. zdání nezávislosti i vůči třetím osobám a z namítaných skutečností nijak neplyne, že by toto rozhodnutí bylo schopno u třetích osob vyvolat pochybnosti o samotném soudním rozhodování.
Konečně z rozhodnutí soudu II. stupně neplyne, že by stěžovatel námitky vůči nestrannosti soudkyně učinil v jakékoli podobě předmětem řízení o odvolání. V tomto ohledu pak stěžovatel materiálně nevyčerpal pořad opravných prostředků a v tomto rozsahu se jeví ústavní stížnost dokonce nepřípustnou. Ústavní soud však nad rámec svých povinností svůj náhled na tyto námitky podal.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2013
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu