Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní korporace Orion Corporation, sídlem Orionintie 1A, FI-02200 Espoo, Finská republika, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 1 As 287/2020-184, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2021 č. j. 10 As 260/2020-97, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.
června 2020 č. j. 9 A 33/2020-148 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2020 č. j. 9 A 32/2020-144, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. Státního ústavu pro kontrolu léčiv, sídlem Šrobárova 49/48, Praha 10 - Vinohrady, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Revoluční 655/1, Praha 1 - Staré Město, 2. obchodní korporace Teva B. V., sídlem Swensweg 5, Haarlem, Nizozemské království, a 3. obchodní korporace Teva Pharmaceuticals CR, s.
r. o., sídlem Radlická 3185/1c, Praha 5 - Smíchov, obou zastoupených Mgr. Martinem Schimmerem, advokátem, sídlem Thámova 84/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 1 As 287/2020-184 a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 33/2020-148 byla vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1583/21
a ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 10 As 260/2020-97 a usnesení městského soudu ze dne 26. 6. 2020 č. j. 9 A 32/2020-144 byla vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1584/21
. Usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2021 č. j.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění závěru Nejvyššího správního soudů (sub 6) o nutnosti odmítnout žaloby stěžovatelky je ústavně konformní. Nelze považovat za neústavní, neučiní-li správní soudy z nepřípustné žaloby přípustnou, i kdyby tím snad mohly napravit chybné rozhodnutí v jiném řízení.
15. Stěžovatelka se odvolává na dobrou víru v (nesprávné) usnesení městského soudu. Tím ale nijak neřeší, proč proti těmto rozhodnutím nepodala kasační stížnost. Není totiž v pravomoci Ústavního soudu zpětně posuzovat obsah procesních úkonů stěžovatelky, stejně jako nemůže přezkoumávat správní a soudní rozhodnutí vydaná v řízení nenapadnutém ústavní stížností. Nelze nicméně přehlédnout, že stěžovatelka nepostupovala při obraně svých práv úplně logicky. Jak Ústavní soud již osvětlil stěžovatelce v usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 829/21
, závěr, že ve správním řízení o registraci generických léčiv není vlastník registrace originálního (referenčního) léčiva účastníkem, plyne z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie již od roku 2014, tedy několik let před počátkem aktuální kauzy. Téhož závěru se stěžovatelce dostalo v rozhodnutích 1. vedlejšího účastníka a Ministerstva zdravotnictví, když se pokoušela vstoupit do předmětného řízení o registraci ještě před nesprávným rozhodnutím městského soudu. Bdělému účastníku řízení by tak měl být chybný výklad prvostupňového soudu patrný a za takových okolností dávalo přinejmenším z důvodu procesní opatrnosti smysl kasační stížnost podat. Jsou to nakonec soudy vyšších instancí (včetně Nejvyššího správního soudu), jejichž úkolem je sjednocovat judikaturu. Dokud zde není právní názor takového orgánu, nemůže se účastník bez rizika spoléhat, že právní výklad určité právního předpisu zůstane nezměněn.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu