Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Aleše Pražáka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28/559, 120 00 Praha 2, proti příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. 1 Nt 1205/2013, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na domovní svobodu ve smyslu čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, byl k návrhu státní zástupkyně ze dne 5. 3. 2013 vydán Obvodním soudem pro Prahu 6 příkaz k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor podle § 83 odst. 1 a § 83a odst. 1 trestního řádu. Jelikož stěžovatel nebyl trestně stíhán, byly prohlídky nařízeny jako neodkladné a neopakovatelné úkony podle § 160 odst. 4 trestního řádu. Předmětné prohlídky byly provedeny pověřeným orgánem ve dnech 18. a 19. 3. 2013. Stěžovatel poté požádal Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 o vydání pokynu policejnímu orgánu k vrácení věcí zajištěných během prohlídek, čemuž státní zástupkyně nevyhověla.
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. Hlavní stěžovatelova námitka spočívá v tom, že soud nedostatečně odůvodnil, proč se měly předmětné prohlídky uskutečnit jako úkony neodkladné a neopakovatelné. Podle stěžovatele se soud omezil na pouhé opsání zákonného ustanovení, aniž by se zabýval konkrétními okolnostmi případu. V příkaze není ani specifikováno, kdy mají být prohlídky provedeny, což neodkladnost nařízených úkonů zpochybňuje. Vzhledem k tomu, že prohlídky proběhly až takřka dva týdny po vydání příkazu, lze jen stěží hovořit o jejich neodkladnosti. Neodkladnost a neopakovatelnost úkonů navíc vůbec nejsou uvedeny ve výrokové části příkazu.
V napadeném příkaze jsou spatřována i další pochybení. Stěžovatel uvádí, že jej soud nesprávně označil jako právnickou osobu, ačkoli podniká jako živnostník. Poukazuje též na to, že v příkaze nejsou ani druhově určeny věci, které policejní orgán v předmětných prostorách hledá. Konečně, soud chyboval také v tom, že k provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor vydal společný příkaz, jelikož na příkazy k domovní prohlídce jsou stran odůvodnění kladeny vyšší nároky. K samotnému provedení prohlídek pak stěžovatel namítá, že byly zajištěny i ty věci, o nichž uvedl, že nepocházejí z trestné činnosti, čímž došlo k omezení jeho vlastnického práva.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený příkaz zrušit. Současně navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování jeho práv a přikázal obnovení stavu před porušením tím, že Policie České republiky vydá věci při prohlídkách zabavené. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor ve fázi před zahájením trestního stíhání musí být odůvodněny jako úkony neodkladné nebo neopakovatelné (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008). Stejně tak ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že právě vzhledem k fázi trestního řízení nelze mít na odůvodnění uvedených příkazů přemrštěné nároky (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 349/09 ze dne 9. 6. 2009). Ústavní soud tak akceptuje i situace, kdy je neodkladnost či neopakovatelnost nařízené prohlídky seznatelná alespoň interpretačně.
Napadený příkaz by ovšem splňoval i přísnější měřítka. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že by se soud omezil na prosté opsání zákonného ustanovení. V příkaze je naopak srozumitelně vysvětleno, jak se § 160 odst. 4 uplatní v konkrétní situaci a proč je nutno dané úkony provést jako neodkladné. Ústavní soud k tomu pouze doplňuje, že neodkladnost úkonu je nutno posuzovat ve vztahu k zahájení trestního stíhání (tedy zda je možno úkon odložit až na dobu po zahájení trestního stíhání), doba mezi vydáním příkazu a provedením prohlídky není v tomto ohledu relevantní. Námitka, že úkony nebyly označeny jako neodkladné a neopakovatelné ve výrokové části příkazu, pak zcela postrádá ústavní rozměr.
Zásah do ústavně zaručených práv nelze spatřovat ani v dalších údajných pochybeních, kterými argumentuje stěžovatel. V příkaze jsou dostatečně specifikovány věci důležité pro trestní řízení, které se mají v objektech nacházet, přičemž soudu není důvod vyčítat ani to, že pro domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor vydal příkaz "společný", jelikož příkaz jako celek je odůvodněn řádně a dostatečně. Z příkazu je navíc patrné, že se jedná o dva příkazy vydané podle rozdílných zákonných ustanovení.
Za ústavně relevantní nelze v daném případě považovat ani nepřesné označení osoby stěžovatele. Je pravda, že stěžovatel je v příkaze označen jako společnost, ačkoli podniká jako fyzická osoba. Avšak vzhledem k tomu, že je stěžovatel dále specifikován správným identifikačním číslem a objekty, v nichž měly být prohlídky provedeny, jsou detailně popsány včetně uvedení majitelů objektů a jejich dat narození, je zmíněný nedostatek za daných okolností nepodstatný. Z příkazu je nade vší pochybnost zřejmé, v jakých prostorách mají být prohlídky provedeny (pro situace, kdy nepřesné označení prostor může znamenat zásah do základních práv, srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 424/2000 ze dne 13. 3. 2002).
Pokud jde o výhrady proti samotnému průběhu prohlídek, ze stěžovatelovy argumentace vyplývá, že během domovní prohlídky podle jeho názoru nesmí být zajištěny ty věci, o nichž majitel prohlásí, že nepochází z trestné činnosti. Takový závěr je však zjevně absurdní. § 78 trestního řádu se vztahuje na věci důležité pro trestní řízení (nikoli tedy pouze na věci pocházející z trestné činnosti), přičemž z logiky věci nemůže o tom, zda je konkrétní věc pro trestní řízení důležitá, rozhodovat ten, kdo ji má u sebe (v tomto případě stěžovatel), jelikož by takový výklad šel zcela proti účelu daného ustanovení. Pro úplnost Ústavní soud připomíná svou předchozí judikaturu, v níž uvedl, že povinnost k vydání věci (§ 78 trestního řádu) a institut odnětí věci (§ 79 trestního řádu) představují legitimní omezení vlastnického práva ve prospěch veřejného zájmu ve smyslu čl. 11 Listiny (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1992/09 ze dne 3. 9. 2009).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Stejně byly odmítnuty stěžovatelovy návrhy, aby Ústavní soud Policii ČR zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a přikázal jí obnovit stav před porušením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2013
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu